KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Minulý týden schválila vláda státní rozpočet na příští rok. Zcela očekávaně se nedokázala vymanit z předem daných bariér bránících tomu, aby bylo možné mluvit o zodpovědném plánu hospodaření. „Jubilejním“ pátým rokem tak bude pokračovat ve vytváření a kumulování stamiliardových schodků, které ze všeho nejvíc připomíná zlověstné zatloukání hřebíků do rakve veřejných financí.
Bez ohledu na opoziční politikaření lze v případě přijatého návrhu mluvit o zklamání z promarněné příležitosti. Ano, deficit má sice příští rok klesnout na 252 miliard korun oproti 295 miliardám schváleným na letošek, ale to je jen papírový závazek, který má řadu háčků. Postupně je přiblížím v dalších odstavcích.
Je sice uznáníhodné, že kabinet slibuje snížit celkové výdaje rozpočtu o 31 miliard korun (na 2192 mld.), současně si ale nechává parlamentem schválit „ozdravný“ balíček ve výši 98 miliard jen pro příští rok a mimo jiné míří k ukončení kompenzace spotřebitelů za podporované zdroje energie, což se odrazí v jejich účtech za elektřinu. Přesto se vládě podařilo stlačit očekávaný rozpočtový schodek jen o 43 miliard.
Zklamáním je to i proto, že covid už „dávno“ odezněl a jeho bezprostřední důsledky jsou dnes takřka zapomenuty. Válka už není mimořádným či šokovým faktorem. Energetická cenová krize (vyvolaná Green Dealem a zesílená ruskou invazí na Ukrajinu) se stabilizuje; ačkoli nelze říct, že na optimální úrovni – tuzemské podniky si dál stěžují, že jejich náklady na energie jsou vyšší než u evropské konkurence.
Vláda je zároveň při tvorbě rozpočtu vždy limitována pevnými mantinely, které nelze přeskočit. Svazují ji mandatorní výdaje, cena za státní dluh, který rostl nejrychleji v Evropě, a zásadním faktorem je také samotná výkonnost ekonomiky a stagnující příjmy rozpočtu.
Ekonomika letos neroste, nebo rovnou klesá (za 1. pololetí pokles o 0,6 %), v příštím roce má vzrůst o zhruba dvě procenta (dle prognózy ČNB o 2,3 %), což se na vládních příjmech projevuje jen slabě. Mají se tak oproti letošku zvýšit o nepatrných 12 miliard.
Negativní roli hraje i vysoká inflace, a to zejména kvůli trvalému tlaku na všemožné kompenzace, včetně záchrany důchodů, na které bude státní rozpočet doplácet řádově desítky miliard korun nad rámec toho, co do průběžného systému odvedou poplatníci.
Zmíněné rostoucí splátky státního dluhu mají v příštím roce dosáhnout 95 miliard korun, což je už téměř tolik jako celkové roční výdaje ministerstva dopravy. Máme před očima zcela přesvědčivý důkaz toho, že žít na dluh, tedy z půjček a dluhopisů, má stinné stránky. Závazky se prostě musejí splácet, což státní kasu s postupem času více a více bolí. Tohle všechno jsou do jisté míry „objektivní“ a zděděné faktory, které sice zavinil stát, ale které konkrétně Fialova vláda nemohla během svého panování dosud výrazně ovlivnit, natož „vyřešit“.
Zásadním problémem rozpočtu, bránícím obratu od zadlužovací politiky k vyrovnanému hospodaření, jsou mandatorní (zákonem předurčené) a pseudomandatorní výdaje státu. Sociální dávky u nás sice na jedné straně „šetří“ zázračně nízká nezaměstnanost, ale na druhou stranu kvůli ničivé inflaci klesá životní úroveň a čím dál více lidí padá do sociální sítě státu. Nově se k nim přiřadily i výdaje na platy učitelů na základě zákoněného nároku na 130 % průměrné mzdy, což je ale samostatné téma jdoucí mimo rámec tohoto textu.
Premiérově také nabíhají podstatně zvýšené výdaje na obranu. Naším dosud nesplněným závazkem jsou dvě procenta HDP. V realitě je to obrovský skok z letošních 112 miliard na plánovaných 160 miliard v příštím roce.
Tento nárůst je kritizován a zpochybňován opozicí, což ale není fér. Především, výdaje na obranu byly dlouhodobě relativně nízké, kdy ještě v roce 2022 jejich podíl na HDP činil 1,34 %, nemluvě třeba o roku 2016, kdy jejich podíl dosahoval jen 0,95 % HDP. Zásadním zlomem pochopitelně byla ruská invaze na Ukrajinu. Bez ní by ono dvouprocentní pravidlo zřejmě nebylo tak rychle zaváděno a výdaje na obranu by se nadále držely o desítky miliard ročně níže.
Tak či onak, i kdyby výdaje na obranu v ČR zůstaly stejně „nízké“, ani pak by to státní rozpočet jako celek nezachránilo před vysokým schodkem v řádu stovek miliard. Jinak řečeno: naše obrana není hlavní příčinou hluboce deficitního hospodaření státu.
Už jsem zmínil pseudomandatorní výdaje, tedy takové, které se odvozují od „zvykového“ pravidla a setrvačnosti. Nelze nevzpomenout zlověstný slogan, který hlásal někdejší premiér Vladimír Špidla: „Nabyté se neodnímá“. V tom je krutá podstata.
Stát je svými pravomocemi, prostou velikostí i rozsahem přerozdělování všeobjímajícím molochem. Velký stát nemůže mít nízké výdaje, ani nemůže účinně šetřit, a to už jen proto, že okruh těch, kdo si nárokují státní peníze se průběžně rozrůstá a tito žadatelé jsou stále neodbytnější. Jednou odklepnuté peníze jim v podsattě nelze brát, protože politické důsledky takového kroku jsou pro ministry neúnosné.
S tím úzce souvisí rozsah dotací, které nadále poklidným tempem proudí do veřejného i soukromého sektoru. Vláda se je – prozatím spíše deklaratorně – snaží horko těžko redukovat, ale je to typicky sisyfovské úsilí. Redukce dotací navíc zavání protimluvem. Dotace ve formě všemožných výzev, státních programů a jiných penězovodů (poskytované na netržním základě) jsou přece klíčovým pilířem politiky EU a tento pilíř jako takový nelze zrušit. Znamenalo by to v principu eliminaci EU jako takové.
Uznejme, že vláda, potažmo Stanjurovo ministerstvo financí nespí; pokouší se v rámci daných mantinelů konat. Například mzdové výdaje ve veřejné sféře mají v příštím roce klesnout o dvě procenta, čímž vláda ušetří devět miliard. A schodek letošního rozpočtu v létě meziměsíčně klesal (mimo jiné díky mimořádné dani). Na zvrat nepříznivého dlouhodobého vývoje ale žádná „mikroopatření“ nestačí. Potřebujeme mnohem radikálnější změny, a hlavně úplně odlišný pohled na fungování státu. Lehko se to píše, hůře dělá.
Spoléhat na úspory a zmenšování státu v dnešních mantinelech je naivně optimistická vize, která nemá oporu v realitě. Lepšího, hospodárnějšího a zodpovědnějšího státního rozpočtu bude možné dosáhnout snad jen tehdy, až tuzemská ekonomika a v důsledku toho i příjmy vlády – navzdory regulatorní a přerozdělovací politice státu a EU – vystřelí prudce vzhůru. To se ale vzhledem k okolnostem jeví jako těžko splnitelný sen.
