Tak jako u nás dnes protestují zemědělci v celé Evropě už dlouhou dobu. O co jim ve stručnosti jde, jaké mají společné i rozdílné cíle a čeho zatím svými nátlakovými akcemi dosáhli?
Protesty zemědělců se šíří celou Evropou. Protestovalo se v Itálii, Španělsku, Švýcarsku, v Rumunsku, Německu, Polsku, Belgii a samozřejmě také ve Francii. Jedním z hlavních argumentů evropských zemědělců je, že jim EU neposkytuje dostatečnou ochranu proti dovozu levných produktů ze zemí ležících mimo unijní prostor, jimž nedokážou cenově konkurovat.
V Polsku i jinde se zemědělci ostře ohradili proti dovozu obilí ze sousední Ukrajiny, kdy se jim společně s kolegy z dalších unijních zemí povedlo dotlačit evropskou komisi k ústupkům v podobě slibu, že prodlouží dovozní cla do června 2025. Ukrajina leží zemědělcům v žaludku i kvůli dalším levným komoditám – vejcím, drůbeži, cukru... Vedle Poláků protestovali proti konkurenci z východu i Belgičané, kteří svými traktory oblehli budovy unijních úřadů v Bruselu.
Macron zemědělcům ustoupil
Dobrou vůli projevila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která se se zástupci zemědělců osobně setkala a vyslechla si jejich starosti. Francouzský prezident Emmanuel Macron domácím zemědělcům během protestů slíbil, že pro ně získá víc peněz – jen pro vinaře například 230 milionů eur – a zablokuje vyjednávání EU se zeměmi Mercosuru, jihoamerického sdružení volného obchodu, které ekonomicky ohrožuje především francouzské chovatele hovězího.
Zemědělci se snaží apelovat nejen na politiky, ale i na spotřebitele, kterým se snaží vysvětlit, že zvýšení nákladů jde na jejich vrub, protože ceny výkupů zemědělských produktů určují obchodní řetězce nebo potravináři. Na samotné producenty proto zůstává čím dál méně.
Chtělo by se říct, že o peníze jim jde až na prvním místě, jenže v dotacích problém není, protože v letech 2023 až 2027 by měli evropští zemědělci získat podporu ve výši 307 miliard eur, tedy částku představující třicet procent celého unijního rozpočtu.
Drobným zemědělcům se však nelíbí, že většina peněz se rozděluje na základě hektarových výměr, které zemědělec obhospodařuje, takže z dotací profitují především velké podniky. V argumentaci proti Evropské unii a její politice si ovšem zemědělci dlouhodobě protiřečí: mnoho z nich by nejraději celou Unii zrušili a ohradili svá políčka lokálními cly, na druhou stranu si ale už mnozí nedokáží představit, že by bez evropských dotací přežili.
Nechtěný Green Deal
Ještě víc Evropské zemědělce znervózňují dodatečné náklady spojené s nástupem „Green Dealu”, což není nic jiného než soubor nových norem přijatých s cílem do roku 2050 snížit produkci skleníkových plynů na nulu. Od zemědělců to bude vyžadovat přechod na organické pěstování i výraznou změnu ve způsobu chovu zvířat. Ursula von der Leyenová zemědělcům řekla, že zatímco ohledně byrokratické zátěže jim ochotně vyjde vstříc, přes limity skleníkových plynů „nejede vlak”.
V některých bodech se však zemědělcům povedlo plánované reformy zastavit nebo aspoň odložit. Týká se to například rozhodnutí o zvýšení procenta půdy, které by měli podle nové legislativy nechat ležet ladem kvůli zvyšování biodiverzity. Pěstitelé argumentují tím, že když se o půdu přestanou starat, významně se zvýší náklady na její znovuobdělání.
Evropští politici ustoupili také v otázce povinného snížení používaných pesticidů. Příkladem nespokojenosti s nuceným snižováním objemů chemikálií bylo Španělsko, kde se vzbouřili pěstitelé odrůdy rýže tradičně používané k přípravě paelly. Zemědělci tvrdí, že kvůli snížení použitých pesticidů úrodu postihla plísňová choroba, která snížila loňské výnosy na polovinu.
Mimochodem, také v případě dovozu levného obilí z Ukrajiny polští a francouzští zemědělci poukazovali na skutečnost, že ukrajinští zemědělci smějí využívat levné pesticidy, které jsou již v EU zakázané. V Německu se k důvodům nespokojenosti přidalo ještě vládou oznámené rušení dotací na naftu do zemědělských strojů.
Farmáři jsou nespokojení i mimo EU
Evropští zemědělci v tom ale nejsou sami. Také američtí farmáři se cítí ohroženi. V jejich případě jde o strach z konkurence velkých společností. Stejně tak se bouří i stovky milionů drobných zemědělců v Indii. Zdá se, že nátlaky farmářů na politiky ve světě nesou své „ovoce”.
Například na Novém Zélandu se zemědělcům nakloněná Národní strana zavázala odložit zdanění produkce skleníkových plynů vznikající v živočišné výrobě na rok 2030. V Nizozemsku podobný záměr přivedl zemědělce do ulic, a byly to nakonec jejich hlasy, které vloni pomohly k překvapivému vítězství Geerta Wilderse a jeho pravicové Strany pro svobodu.
Z hlediska čísel nepředstavuje zemědělství kdovíjakou sílu. Jeho přínos do HDP jsou v EU necelá dvě procenta a v USA dokonce jen jedno procento. V EU zaměstnává zemědělský sektor pouhá tři procenta obyvatel. Ale s tím, jak rostou ceny potravin a současně se stále více mluví o hrozbách globálního oteplování, sucha, povodní a ztrát přírodních zdrojů, začínají být lidé ve zvýšené míře citliví na to, v jaké kondici se nachází zemědělská produkce v jejich zemích.
Zatímco se donedávna zájmy zemědělců odchylovaly od politiky krajní pravice, která tradičně brání přílivu levné pracovní síly z jiných zemí (bez níž se ovšem v tuhle chvíli zemědělská výroba neobejde), v případě Green Dealu, přesněji řečeno snahám o jeho revizi, se jejich zájmy potkávají. Podle některých odhadů by protiunijní populisté mohli během červnových voleb do Evropského parlamentu zvítězit v devíti unijních zemích.
Zemědělci budou každopádně vždy „tahat za delší konec provazu“, protože jejich sdělení bez ohledu na konkrétní zemi nebo kontinent je prakticky všude stejné: „Můžete žít bez elektrických aut i mobilů, ale nemůžete žít bez plodů naší práce,“ vzkazují primárně svými protesty svým spoluobčanům.
Protesty sedláků/rolníků/zemědělců/farmářů (v každé éře jiné označení, ale jde o stále stejnou profesi) proti levnější konkurenci ze zahraničí má již víc jak stoletou tradici ve Francii. Tam se už v roce 1907 zvedla vlna nevole proti dovozům levného vína z Alžírska.
Jiskra z vinařské oblasti Languedoc tehdy zažehla celonárodní nepokoje, které musela zpacifikovat armáda (zaplatilo to tehdy životem – překvapivě jen – sedm lidí), ale rozhořčení zemědělci se uklidnili až poté, kdy parlament přijal zákony na ochranu domácí produkce.
Ale nebylo to řešení na věčné časy. Když se jeden rok – přesně o padesát let později – urodilo příliš mnoho artyčoků, začali je obchodníci nabízet za tak směšně nízké ceny, že rozhořčení zelináři velkou část úrody zlikvidovali. Tyto „artyčokové nepokoje“ měly poté mnoho repríz a častokrát přerostly do širších protestů, do potyček s policií, do pouličních bojů, útoků na úřady – jejichž organizátoři a hlavní aktéři přišli předtím do styku s artyčoky leda někde na pultu zelinářského trhu nebo v regále obchodu s potravinami.
Levný dovoz z ciziny se stal rozbuškou dalších protestů také v roce 1976, kdy francouzští vinaři blokovali přístavy i železniční tratě, káceli telefonní sloupy a pálili produkci. V 80. letech začali protestovat francouzští dobytkáři a jejich cílem se staly kamiony dovážející ze zahraničí levnější vepřové a jehněčí, v 90. letech pak kamiony s levnější živočišnou produkcí z východní Evropy.
Zemědělští aktivisté se stali bojovníky proti globalizaci a v rámci boje sahali i k drastickým opatřením. V zapálených náklaďácích uhořely ovce zaživa nebo došlo k otrávení masa insekticidy, aby se stalo nepoživatelným. Když se v roce 1991 Evropské společenství připravovalo na revizi své zemědělské politiky, ve Francii protestovalo 150 až 200 tisíc zemědělců – což je asi čtyřikrát tolik, než kolik se jich zapojilo do letošních lednových demonstrací.
