V posledních dvou dílech našeho seriálu jsme se věnovali velkým sportovním okamžikům Reaganovy éry: „Hokejovému zázraku“ z olympijských her v Lake Placid v únoru 1980, který se sice odehrál ještě před nástupem Reagana do Bílého domu, ale přesto již v některých ohledech „(spolu)definoval“ jeho dobu, a letní olympiádě v Los Angeles v létě 1984, jež se změnily ve one-man-show geniálního atleta Carla Lewise a jichž Reagan skvěle využil v kampani za znovuzvolení. Hrdinové reálné, skutečné Ameriky těch časů se ale jmenovali jinak a byli hvězdami sportů, které patří za oceánem k těm opravdu „velkým“ – amerického fotbalu, basketbalu a boxu. Tak se na ně pojďme podívat.
Velký „Joe Cool“ Montana
O americkém fotbalu (American football či Gridiron football [podle svislých čar yardu, vyznačujících obdélníkové hřiště] nebo jen jednoduše football) se říká, podobně jako třeba o „anglickém“ kriketu, že jej pochopíte a případně si jej zamilujete anebo se do něj „zblázníte“, až když ho opakovaně vidíte naživo s neobyčejnou atmosférou, jež k němu patří.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to pravda. Pro většinu Evropanů včetně Čechů, kteří jej znají vesměs jen z televize, je to poněkud „podivný sport“, brutální směs rugby a fotbalu, jíž hrají sto- a vícekiloví „svalnatí pořízci“, kteří nejsou, jak jen to kulantně říct, zrovna intelektuálové – ba naopak.
Skutečnost je, jak už to bývá, dramaticky jiná. Sport, jenž se skutečně vyvinul z rugby a z evropského fotbalu (po „americku“ soccer), je specificky americký. K prvnímu zápasu, jejž lze označit za americký fotbal, došlo podle odborníků 6. listopadu 1869, tedy krátce po občanské válce Severu proti Jihu, kdy proti sobě nastoupili borci týmů Rutgers Scarlet Knights Football z Rutgers University ve městě New Brunswick ve státu New Jersey a Princeton Tigers Football z Princetonu v témže státě.
Od sedmdesátých let 19. století pak tento sport prudce nabýval na oblibě a dnes je vůbec nejpopulárnější v celých Spojených státech (na rozdíl od Kanady, kde se hraje ve dvanácti, nikoli v jedenácti hráčích, a kde nikdy nezískal takovou oblibu jako v USA); totéž platí o jeho největších hvězdách.
Joseph „Joe“ Clifford Montana (* 1956) je legendární hráč (quarterback, tj. rozehrávač) americké Národní fotbalové ligy (National Football League; NFL), jenž hrál většinu ze svých šestnácti sezón (čtrnáct) za tým San Francisco 49ers (v letech 1979–1992) a – na závěr kariéry – dvě za tým Kansas City Chiefs (1993–1994), dost možná největší ze všech.
Američané všech věkových kategorií, ras i společenského postavení jej bez nadsázky milovali a zahrnovali jej přízní a lichotivými přezdívkami („Joe Cool“ či „The Comeback Kid“), vycházejícími zejména z jeho proslulého klidu/chladnokrevnosti a ze schopnosti „vrátit svůj tým do zápasu“, když už byl zdánlivě ztracen.
Čtyři vítězství v Super Bowlu (finále [nikoli celá vyřazovací série] play off NFL, které se hraje od roku 1967) v letech 1981, 1984, 1988 a 1989 (tj. všechna, která hrál!) udělala z Montany hrdinu celé Ameriky, stejně jako to, že byl třikrát vyhlášen nejužitečnějším hráčem finále (Super Bowl Most Valuable Player; MVP).
Kdo by to byl býval tehdy řekl do kluka, jenž se narodil v pensylvánském městě New Eagle a vyrůstal v hornickém městě Monongahela nedaleko Pittsburghu (jehož je dnes „metropolitní součástí“) v italsko-americké rodině (původní příjmení znělo Montani) a zpočátku zvažoval, že se bude věnovat baseballu nebo – to hlavně – basketbalu.
Nakonec se ale rozhodl zjevně správně a již na střední škole a na univerzitě bylo zjevné, o jak obrovský talent se jedná. Poprvé se to naplno prokázalo, když během studií na University of Notre Dame v indianském Notre Dame vyhrál v roce 1977 s týmem Notre Dame Fighting Irish Football vysoce ceněný šampionát National Collegiate Athletic Association. O dva roky později už hrál za výše zmíněný mančaft svého života, San Francisco 49ers, a o dva roky později se radoval ze zisku prvního Super Bowlu a byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem série.
A pak už následovaly, fakticky vzato, jen a jen úspěchy. Montanovy osobní statistiky (počet tzv. touchdownů, úspěšnost přihrávek atd.), jimiž zde nebudu „unavovat“, protože jsou pro fajnšmekry snadno dohledatelné na internetu, ho řadí, stejně jako počet vítězství, jak jsem již řekl, k nejlepším hráčům všech dob.
Kromě toho byl „Joe Cool“ dvakrát zvolen sportovcem roku agentury Associated Press (1989, 1990), sportovcem roku časopisu Sports Illustrated (1990) a ve velké anketě televizní stanice ESPN (Entertainment and Sports Programming Networks) se stal 25. největším americkým sportovcem všech dob.
Ještě důležitější bylo, že byl více než deset let jednou z „ikon“ amerického sportovního života s přesahem do všech dalších (nejen sportovních) odvětví, celonárodní celebritou a vzorem klukům i dívkám. Vidět jej „na place“, poslouchat jej po zápase a vnímat jeho náhled na sport a na svět byla vždycky radost. I proto pevně věřím, že si svou současnou roli vinaře a majitele koní v San Francisku užívá a bude užívat dál, a strašně moc mu to přeji.
Pokud jde o český náhled na americký fotbal, myslím, že jeho porozumění a nabourání četných předsudečných představ o něm (nejen u nás) hodně napomohl film Vítězové a poražení (Any Given Sunday) režiséra Olivera Stonea (o kterém jsem už v seriálu několikrát psal) z roku 1999 s fantastickým Alem Pacinem v hlavní roli.
Zejména finálový motivační proslov trenéra Tonyho (Al Pacino) ke svému mužstvu v šatně patří k tomu nejlepšímu, co bylo kdy o americkém fotbalu řečeno i natočeno. Stoneův film proto není jenom o sportu, ale i o životě, takže si ho, ať už máte snímky se sportovní tématikou rádi nebo ne, pusťte, a věřte mi, nebudete litovat.
Božský „Magic“ Johnson
Příběh „božského“ Earvina „Magic“ Johnsona (* 1959) je tomu předchozímu v řadě ohledů podobný. Rodák z michiganského Lansingu je podobě jako Montana živoucí legendou (nejen) svého sportu.
Jeho třináct sezón v NBA (National Basketball Association) bylo až na několik nezdarů lemováno všemi představitelnými úspěchy – pět vítězství v play off jako „šéf“ týmu Los Angeles Lakers (který miluje například herecká Super Star Jack Nicholson) v letech 1980, 1982, 1985, 1987 a 1988, trojí jmenování „nejužitečnějším hráčem NBA“ (MVP; 1987, 1989 a 1990), nemluvě o spoustě ligových rekordů, hovoří za všechno.
V jednom ohledu se „Magic“ Johnson, rodák z rodiny automobilového dělníka a školní vrátné od Montany, však přece jen liší. Basketball je totiž na rozdíl od amerického fotbalu naprosto, ale naprosto globální sport, rezonující ve všech částech světa. Kromě toho je to také olympijský sport a „Magic“ měl to štěstí, že se navzdory svému profesionalismu mohl her zúčastnit.
Stalo se tak na úspěšných hrách v Barceloně v létě 1992 (vzpomínáte si na písničku rok předtím zesnulého Freddieho Mercuryho a sopranistky Montserrat Caballé?), jež byly – svým způsobem – vrcholem kariéry dlouholetého předsedy MOV Juana Antonia Samaranche (1920–2010; prezidentem v letech 1980–2001), který otvíral k olympismu dveře právě i profesionálům – neboť pochopil, že rozdíl mezi nimi a tzv. „amatéry“ většinou neexistuje a že vyloučení prvních z her škodí olympijskému hnutí i sportu jako celku.
Legenda losangeleských Lakers, největší basketbalista „Reaganových“ osmdesátých let, přijela do Barcelona coby součást tzv. amerického „týmu snů“ (American Dream Team), o němž znalci píší jako o nejlepším týmu v dějinách bez ohledu na to, o jaké sportovní odvětví se jednalo.
Nejen diváci v Barceloně, ale na celém světě byli brilantními, téměř „nadpozemskými“ výkony hvězd NBA v čele s Johnsonem doslova uchváceni, a nebylo se co divit. Američané suverénně porazili všechny soupeře: ve finále skvělé Chorvaty, průměrně o neuvěřitelných 44 bodů, získali olympijské zlato a nehynoucí slávu a obdiv.
„Magic“ si toho, že mohl být na závěr kariéry členem hvězdného týmu, nesmírně vážil, a je dobře, že tuto šanci dostal.
Bylo tomu tak tím spíš, že v roce 1991 ukončil kariéru poté, co oznámil svůj pozitivní test na HIV, jež může způsobovat nemoc AIDS. Dva následné pokusy o návrat do NBA se Johnsonovi už nepodařily – mimo jiné proto, že proti jeho přítomnosti na palubovce protestovali hráči, obávající se v kontaktním sportu možné nákazy.
Ani to ale na velikosti muže zvaného „Magic“ nic nemění. Vzhledem ke statečnosti, s níž bojoval a dosud bojuje se svou nemocí/se svým osudem (boji proti HIV/AIDS fakticky zasvětil svůj post-sportovní život), jej navíc činí inspirativním pro lidi, kteří mají podobné nebo jiné (nejen) zdravotní problémy a snaží se s nimi nějakým způsobem vyrovnat.
Při ohlédnutí za sportem v Reaganově éře proto „Magic“ Johnson logicky bude patřit k těm nejlepším i nejváženějším a nejrespektovanějším lidem ze všech.
„Železný“ Mike Tyson
Poslední z hrdinů dnešního dílu seriálu – profesionální boxer, mistr světa v nejtěžší (a nejváženější) váhové kategorii organizací WBC (1986–1990; 1996), WBA (1987–1990; 1996) i IBF (1987–1990) – Michael „Mike“ Gerald Tyson (* 1966), sice z časového hlediska patří až do druhé části Reaganovy prezidentské éry, ale je s ní spojen naprosto jednoznačně.
Jednalo se o „zázračné“ boxerské dítě: první titul organizace WBA (World Boxing Council) Mike získal, když mu ještě nebylo ani jednadvacet let, a další dva – WBA (World Boxing Association) a IBF (International Boxing Federation) – pak postupně, nikoli dohromady, a to jako nejmladší boxer v celé historii tohoto sportu.
Tyson byl od raného mládí pro mnoho lidí legendou. Vzorem, jejž chtěli napodobit hlavně Afroameričané z nižších společenských vrstev. Přezdívali mu nezničitelný „železný“ Mike (Iron Mike). Byl pro ně „ďábel“, byl „démon“, byl „divočák“, byl „zvíře v ringu“...
Tysonův zavilý boxerský styl, způsob života a z toho vyplývající přezdívky byly dány jednak jeho drsným dětstvím (černý kluk z nemajetné rodiny v newyorském Brooklynu, od níž odešel otec jamajského původu a matka byla alkoholička a nejspíš i prostitutka), kdy se pohyboval na „hraně zákona“ (na svém kontě má opakovaná zatčení policií, více než třicetkrát) a kdy bylo malým (velkým) zázrakem, že neskončil coby mladistvý a posléze celoživotní kriminálník, jako tomu bylo u spousty jeho vrstevníků, spolužáků a přátel; ale zároveň to bylo dáno i jeho bojovnou povahou a – doslova – neudolatelností, jež z něj na několik let udělala nejlepšího boxera světa.
To, co Mikea zachránilo, alespoň na čas, před osudem jeho brooklynských kamarádů z dětství, byl – jako v mnoha dalších případech – právě sport. Zajímavostí, kterou mnoho lidí bez hlubšího zájmu o box netuší, je fakt, že se mu nějaký čas, jak se alespoň zdá, věnoval trenér (pravděpodobně) českého původu Jan Vojik (Vojík).
Prvním Mikeovým skutečným koučem byl nicméně až Bobby Stewart, než nadaný kluk přešel do péče manažera a trenéra jménem Constantine „Cus“ D’Amato (1908–1985), který pro box objevil, mimo jiné, italsko-amerického bijce Rockyho Graziana (1919–1990), mistra světa ve střední váze.
První Mikeovy úspěchy přišly ještě v amatérském ringu. V letech 1981 a 1982 se stal šampiónem na juniorských olympijských hrách (v prvním případě po vítězství nad Joem Cortezem, podruhé nad Keltonem Brownem), v roce 1984 pak vybojoval zlato na hrách nazývaných National Golden Gloves (jejich počátky spadají do dvacátých let 20. století a jedná se o velmi respektovanou amatérskou soutěž). V té době již bylo jasné, že se rodí další velká hvězda světového boxu.
Jako profesionál debutoval Mike Tyson v březnu 1985 v Alabamě ve státě New York, přičemž hned v prvním kole porazil Hectora Mercedese technickým K.O. Začátek Mikeovy kariéry byl impozantní i jako celek: z prvních 28 zápasů jich vyhrál 26 buď K.O., nebo technickým K.O., spoustu z nich díky ostrému nástupu hned v prvním kole.
Když se v listopadu 1986 postavil jako vyzývatel do ringu proti Trevoru Berbickovi (1954–2006), jenž nedávno předtím získal titul organizace WBC proti Pinklonu Thomasovi, skončilo to podle předpokladů: mladičký Tyson se ve dvaceti letech a čtyřech měsících stal vůbec nejmladším mistrem světa v boxu všech dob a zrodila se, teď už definitivně, sportovní hvězda, která ve druhé polovině osmdesátých let zářila snad nejjasněji ze všech.
Zisk mistrovských titulů dalších dvou boxerských organizací WBA a IBF v roce 1987 jen potvrdil Mikeův hvězdný status a také „kult neporazitelnosti“, jenž se kolem něj šířil a jemuž on sám uvěřil. „Železný Mike“ v těch letech opravdu neměl vážného konkurenta a zdálo se, že jeho vláda potrvá věčně.
V únoru 1990 však v Tokiu „senzačně prohrál“ s Jamesem „Busterem“ Douglasem (* 1960) a od té doby už nic nebylo jako dřív. Pak sice Mike ještě vyhrál několik zápasů, jež byly „přípravou“ na mač o titul s Evanderem Holyfieldem (* 1962), který mezitím „uzmul“ titul Douglasovi, v roce 1991 byl však zatčen a poté, roku 1992, odsouzen k šesti letům vězení za znásilnění.
Když se po třech letech, jež strávil v Indiana Youth Center (dnešní Plainfield Correctional Facility), vrátil na svobodu, dělal Tyson vše proto, aby získal titul světového šampióna zpět.
V roce 1996 to navzdory pesimistickým předpovědím v organizacích WBA a WBC dokázal, čímž se připojil k Muhammadovi Alimu, George Foremanovi, Evanderu Holyfieldovi a Timu Witherspoonovi (v abecedním pořadí), kteří jako jediní dokázali urvat titul v nejtěžší váhové kategorii zpět poté, co o něj přišli.
Porážka od již zmíněného Holyfielda v témže roce a hlavně skandální odveta z roku 1997, během níž soupeři, frustrován nepříznivým vývojem mače, ukousl část ucha a kontumačně prohrál, patří k těm, které si (nejen) fanoušci boxu pamatují dodnes. Fakticky vzato pak Tysonova kariéra skončila v roce 2002, kdy jej v boji o titul knockoutoval Lennox Lewis.
Pokud jde o Tysonovu kariéru, pak „železný“ Mike prostě byl, jaký byl... což se týkalo jak jeho boxerského stylu, tak i na poměry boxerských hvězd a celebrit mimořádně extravagantního soukromého života, který by vydal na nespočet románových příběhů.
Nikdo z expertů nicméně nikdy nezpochybnil, že patří k největším boxerům všech dob. Jeho vzestup a pád, živočišnost a životní styl pak podle řady autorů (a nejen boxerských odborníků) dokonale vystihovaly časy, kdy v Bílém domě vládl v osmdesátých letech minulého století Ronald Reagan.
Zda tomu tak opravdu bylo, už můžete posoudit sami.
