Od 3. prosince 1993, tedy na den přesně před 30 lety, se začalo mnoho lidí v Rakousku bát otevírat dopisy. Snadno se totiž mohlo stát, že adresátovi dopis vybuchne v ruce a vážně ho zraní nebo zabije. I když pachatele a autora takzvaných dopisových bomb policie po takřka pěti letech odhalila, dodnes vlastně nikdo neví, co bylo hlavním motivem jeho činů. Svalovat vinu pouze na pravicový extremismus by totiž bylo příliš jednoduché.
Prvními oběťmi série atentátů, které později otřásly nejen Rakouskem, byli v pátek 3. prosince 1993 redaktorka státní televize ORF pro menšiny Silvana Meixnerová a takzvaný pastor uprchlíků z rakouského Hartbergu August Janisch. Oba byli těžce zraněni, když otevřeli doručený dopis s nastraženou bombou.
O dva dny později čekal podobný osud na tehdejšího starostu Vídně Helmuta Zilka. Ten je v Česku známý tím, že mu bývalý prezident Václav Havel v devadesátých letech chtěl udělit státní vyznamenání za podporu českého disentu v dobách socialismu; po odhalení Zilkových možných vazeb na komunistickou Státní bezpečnost však ocenění odvolal.
Zilk po návratu ze Švýcarska třídil v neděli večer svou osobní poštu na radnici, když jeden z otevíraných dopisů explodoval a výbuch utrhl starostovi několik prstů na levé ruce. Téhož dne byly odhaleny, ale naštěstí včas zlikvidovány dopisové bomby v poště pro tehdejší předsedkyni klubu Zelených v rakouském parlamentu Madeleine Petrovicovou, prezidenta rakouské Charity Helmuta Schüllera a rakouskou ministryni „pro práva žen“ Johannu Dohnalovou.
Následovala série dalších dopisových bombových útoků, se kterými si rakouská policie zpočátku vůbec nevěděla rady. Policisté podezírali od počátku příslušníky rakouské ultrapravicové scény – i když několik podezřelých dokonce zadrželi, museli je propustit pro nedostatek důkazů.
V případě prvních bombových dopisů byl jako odesílatel uveden „hrabě Starhemberg“, tedy skutečná historická postava polního maršála, který dokázal v roce 1683 ubránit obleženou Vídeň před Turky.
Útok v romské osadě
Během dalších bezmála pěti let dostalo dopis s náloží minimálně (tedy prokazatelně) pětadvacet „adresátů“ – z toho většinou lidé, kteří pracovali s uprchlíky, angažovali se v oblasti lidských práv nebo se prostě jednalo o cizince. Vážná zranění ale utrpěli i někteří policisté, kteří přišli s bombami do styku.
Nejzávažnější útok přišel 5. února 1994 poblíž romské osady nedaleko rakouského Oberwartu. Tam se čtveřice mužů pokusila odstranit od silnice položený panel s nápisem „Romové zpět do Indie“ – při pokusu o odstranění panelu ale vybuchla nálož, která všechny čtyři muže na místě zabila. Následky výbuchu v Oberwartu vyvolaly v Rakousku doslova šok, policie se ocitla pod silným společenským tlakem kvůli tak dlouhé neschopnosti vypátrat pachatele.
Přitom vybuchovaly i další dopisní bomby, vedle Rakouska i v sousedním Bavorsku. Adresáty byli někteří novináři, umělci, lékařský pár ze Sýrie, lidé starající se o uprchlíky. Částečná úleva přišla až 1. října 1997, tedy přesně po 1 398 dnech od prvního útoku.
Dvě ženy v městě Gralla v rakouském Štýrsku volaly policii kvůli podezření, že je pronásleduje neznámý muž v autě. Policisté při kontrole zastavili vůz řízený tehdy osmačtyřicetiletým zeměměřičským technikem Franzem Fuchsem. Když Fuchs na žádost policistů vystupoval z auta, explodovala mu v rukou výbušnina.
Oba policisté utrpěli vážná zranění, a stejně tak i samotný pachatel – výbuch ho připravil o obě ruce až po předloktí. Policie následně prohledala Fuschsův dům, v němž bydlel sám se svou matkou, a našla v něm zásoby pyrotechniky – tento důkaz jí záhy pomohl usvědčit Fuchse coby pachatele dopisních atentátů.
Osvobozenecká armáda?
V březnu 1999 byl Fuchs odsouzen na doživotí. U soudu vykřikoval nenávistná, xenofobní hesla a prohlašoval se za zástupce organizace s názvem Bavorská osvobozenecká armáda (BBA).
Jeho obhájce se proto pokoušel přesvědčit soud, že Fuchs nejednal sám, ale byl členem širšího „spikleneckého“ společenství. Žalobce Johannes Winklhofer však této teorii neuvěřil a soud mu dal za pravdu. „Franz Fuchs je BBA, BBA je Franz Fuchs,“ prohlásil tehdy Winklhofer.
Fuchsův pobyt v cele věznice pro duševně nemocné ale nakonec trval jen necelý rok. V únoru 2000 spáchal sebevraždu, a to způsobem, který dlouho budil pochybnosti.
Podle výsledků oficiálního vyšetřování odstranil pomocí zubů izolaci z kabelu svého holicího strojku, svázal drát do smyčky a zavěsil ho na háček vedle dveří cely. Pak se na smyčce oběsil. Je přitom třeba připomenout, že Fuchs měl v té době místo rukou protézy.
Ani 30 let poté, co v Rakousku vybuchla první dopisní bomba vyrobená Fuchsem, tak neutichají spekulace a různé teorie nejen o jeho smrti, ale zejména o tom, zda měl spolupachatele.
Bývalý policista Robert Sturm, kterým byl v době dopisových bomb členem vyšetřovacího týmu, označil v rozhovoru s deníkem Oberösterreichische Nachrichten Fuchse přes veškerou zrůdnost jeho činů za „vysoce inteligentního šílence, který si vybil svou frustraci na společnosti“.
Na to, že by Fuchs jednal na něčí objednávku nebo s někým spolupracoval, údajně nevěří. „Podle mě byl pachatelem jenom on. Byl to génius, který by své činy s nikým nesdílel,“ uvedl Sturm. Na druhou stranu podle něj vždy zůstanou s Fuchsem spojena i některá nevysvětlená tajemství. „V tomto případě nikdy nebudete schopni objasnit úplně vše,“ domnívá se bývalý policista.
