KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Po vydání mezinárodního zatykače letos v březnu zůstával ruský prezident sedět hezky dlouho doma, přes půl roku. Teprve nedávno, v první půlce října, se „odvážil“ na zahraniční cestu do Kyrgyzstánu a nyní se v Pekingu účastní třetího mezinárodního fóra tzv. Pásu a cesty, na němž se má řešit další rozvoj čínského obchodního projektu Nové hedvábné stezky. Vedle čínského prezidenta se na něm již setkal s maďarským premiérem.
Do kyrgyzstánského Biškeku odcestoval Putin 12. října na setkání představitelů zemí Společenství nezávislých států. Tahle schůzka byla ovšem jen pramálo zajímavá, ostatně ruský vliv v tomto uskupení spíše než cokoli jiného setrvale klesá.
Odpovědi na otázky novinářů se zde nesly v tradičním tónu – v Rusku je všechno v pořádku a nic se neděje. Pouze do řady již tradičně oblíbených přirovnání k „velké vlastenecké válce“ přibylo další, poněkud násilné srovnání současné situace v Pásmu Gazy s blokádou Leningradu. Nejpodstatnější tak byl sám fakt, že se Vladimir Putin vůbec někam vydal mimo hranice Ruska.
Ale daleko důležitější než summit SNS je teď pro Putina cesta do Číny na mezinárodní fórum iniciativy Pás a cesta. Pro Rusko totiž Čína představuje naprosto zásadního partnera. Dokonce se dá říct, že na ní po ztrátě západních trhů strategicky závisí.
Ruský prezident se schůzky neúčastní v pozici rovnocenného partnera, ale jako jeden z mnoha. Pro Vladimira Putina – pokud pomineme verze, že se jedná o jeho dvojníka – bude důležité ukázat, že není ani zdaleka izolovaný. I proto nebude jednat jen s čínským protějškem Si Ťin-pchingem, ale i s dalšími vysokými politickými představiteli.
Na programu tak měl jednání s prezidenty Mongolska a Vietnamu či premiéry Thajska a Pákistánu. Mezi všemi ale vyčnívá setkání s Viktorem Orbánem, jediným evropským představitelem. Ostatně právě na setkání s maďarským premiérem nezapomněl Vladimir Putin poukázat – s „podprahovým vzkazem“, že je rozumným státníkem, s nímž je možné jednat a domluvit se, jenže Západ mu klade nepochopitelné a iracionální překážky.
Ruská návštěva v kontextu stále rostoucí závislosti na Číně
Obchodní výměna mezi Ruskem a Čínou sice v roce 2022 vzrostla na 190 miliard dolarů a v letošním roce již dosahuje 158 miliard dolarů, ale jde spíše o čínské využívání stávající situace než o „neochvějné přátelství na věčné časy“. Rusko totiž kromě svých surovinových zdrojů nemá Číně moc co nabídnout.
Poměrně nedávno ruská RAO JES oznámila, že zvýší ceny elektrické energie dodávané do Číny. Důvodem byla snaha přenést vývozní clo na energie zavedené Ruskem na čínské zákazníky. Čína ale dala jasně najevo, že pokud elektřina zdraží, nebude ji odebírat. Aby splnil požadavky ze strany státního rozpočtu, nezbylo ruskému gigantu nic jiného než ceny energií přenést na ruské spotřebitele. Těm tak vzroste cena elektřiny, ale státní rozpočet dostane svoje a firmě neklesne zisk.
Poslední zprávy sice mluví o tom, že se ruskému monopolu podařilo přesvědčit čínské partnery akceptovat vyšší cenu, ale již nehovoří o tom, co za tento čínský ústupek museli nabídnout. A panuje všeobecná shoda, že se to bez nějaké „protiplatby“ neobešlo.
Zahraniční diplomacie jako vzkaz domácím voličům
Zkrátka a dobře Rusko – i přes urputné snahy dokazovat opak – není ve výhodné pozici. Válka proti Ukrajině, která se stále vleče, ho dostala do izolace ze strany někdejších západních partnerů. Zvláště pro čínskou stranu je tak nynější ruská pozice extrémně výhodná. Rusko se nemůže jednoduše obrátit na „jinam“, zatímco Čína si může vybírat. A také si vybírá. Účast na summitu je tak pro Vladimira Putina nepoměrně důležitější než pro jeho protějšek.
Si Ťin-pching navštívil Moskvu letos v březnu, ale žádné reálné výsledky z tohoto setkání nevzešly. Přestože čínské firmy pašují do Ruska různými kanály i zboží, na něž jsou uvaleny sankce, nejedná se o oficiální státní politiku. Čína totiž není z principu nadšená z možnosti narušení státní suverenity, ale na druhou stranu jsou pro ni spory mezi Ruskem a Západem vítané. A Putin jen těžko takový přístup změní.
Vladimir Putin se proto angažuje i v oblasti Blízkého východu – nedávno si volal s egyptským prezidentem as-Sísím či syrským Bašárem Asadem, ale stejně tak i s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. Rusko zastává v nejnovějším izraelsko-palestinském konfliktu spíše propalestinskou stranu, čímž doufá posílit svoje pozice u muslimských států.
Proto Putin v rozhovoru s Netanjahuem – poněkud paradoxně vzhledem ke své vlastní historii vládnutí – apeloval na ohledy k civilním obyvatelům. O přirovnání k blokádě Leningradu už byla řeč výše. Jenomže Putin obecně žádné přehnané ohledy k civilním obětem nemá, což již mnohokrát prokázal, takže je zřejmé, že se z jeho strany jedná o čistý kalkul.
Zvýšená diplomatická aktivita je ale také jasným vzkazem dovnitř Ruska. Jakkoli nikdo nemůže pochybovat, že pokud se Vladimir Putin zúčastní voleb (byť svou kandidaturu ještě oficiálně neoznámil), vyhraje s již nyní určeným výsledkem, přesto stále dbá na udržování své popularity. Mimo jiné i právě teď svou návštěvou Číny, kterou může (a bude) prezentovat tak, že i přes veškeré snahy Západu o izolaci Ruska má jeho země ve světě stále dost spojenců.
