Manželství z rozumu, setkání vyděděnců, ukázka úpadku Rusi či naopak hvězdná hodina severokorejské diplomacie… setkání prezidenta Vladimíra Putina se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem si v médiích připsalo řadu nepříliš lichotivých přízvisek. Většina pozornosti se přitom stočila k jednání o dodávkách zbraní Moskvě, což by mohlo posílit její pozici v konfliktu na Ukrajině a mařit tak úsilí západních zemí o vítězství Kyjeva. V pozadí daného summitu se ale odvíjely hlubší geopolitické posuny, značící zrod nového trojstranného paktu, avšak zároveň jasně demonstrující významné limity spolupráce mezi jeho účastníky. Západ totiž nebyl sám, kdo při pohledu na usmívající se vůdce zdvihal obočí. Podobně, ačkoli z jiných důvodů, reagoval i Peking…
Působilo to vskutku dramaticky! Host pod pláštíkem utajení dorazil na místo setkání ve svém superluxusním obrněném vlaku, jenž je obestřen legendami a kromě hlavního vůdcova štábu údajně skrývá i několik luxusních limuzín.
Hostitel pak zvolil místo nadmíru symbolické – nově vybudovaný kosmodrom Vostočnyj, výkladní skříň ruské kosmounatiky, která se má do budoucna stát pilířem civilního programu výzkumu vesmíru pod taktovkou agentury ROSKOSMOS.
Oba státníky, Putina a Kim Čong-una, navíc doprovázeli jejich stěžejní ministři, v případě Ruské federace ministr zahraničí Sergej Lavrov a jeho v posledních měsících značně kritizovaný kolega z ministerstva obrany Sergej Šojgu. Již tato konstelace osobností značila vysoký zájem obou stran na zdárném průběhu schůzky. Zároveň dávala najevo, že se jedná spíše o jedno z dějství dlouhodobějšího dramatu než běžnou „jednotaktovku“.
Ostatně celý minisummit neproběhl z čista jasna, ale stal se vyústěním předchozí červencové návštěvy ministra obrany Šojgua v Pchjongjangu – první takovéto cesty svého druhu od vzniku samostatné Ruské federace. Kim Čong-un tehdy formálně přivítal ruskou delegaci v rámci oslav 70. výročí uzavření příměří po třech letech bojů korejské války, které KLDR dodnes interpretuje jako své vítězství. Reálně však oba státníci hovořili o možnostech rozvoje vztahů v bezpečnostní oblasti, výměně technologií, strategických surovin a dodávkách severokorejské munice ruské armádě, jejíž spotřeba v rámci bojů na Ukrajině očividně dalece převyšuje produkční možnosti i skladové zásoby.
Kromě tradičních snímků z oslav tehdy uniklo do éteru i několik fotografií, na nichž Kim s úsměvem na tváři demonstruje ruskému ministrovi nejnovější vojenskou techniku, včetně raketových systémů a bojových dronů, jež se designem velmi nápadně podobaly americkým vzorům (o proniknutí severokorejských hackerů do sítí amerických výrobců zbraní se již nějakou dobu spekulovalo).
Této schůzky se přitom účastnila i čínská delegace, avšak pouze na mnohem nižší úrovni člena politbura ústředního výboru Komunistické strany Číny. Daný fakt spolu s velmi skoupým vyjádřením čínské strany již tehdy značil určitou nelibost, jíž Peking nad tímto obnoveným přátelstvím pociťuje.
Ačkoli mezi Putinem a Kimem zřejmě nepanují tak vřelé mezilidské vztahy jako v případě čínského prezidenta a generálního tajemníka Si Ťin-pchinga, oba vůdci se snažili budit dojem vskutku příjemné atmosféry. Putin vzpomněl společný boj sovětských a severokorejských jednotek při osvobozování Korejského poloostrova od japonské okupace v roce 1945 (navzdory faktu, že účast Korejců byla spíše symbolická), zatímco Kim plně podpořil ruský „boj proti západním imperialistům“ na Ukrajině – invazi a brutální válku proti suverénní zemi.
Nezamaskovatelná strojenost však visela ve vzduchu, což bylo podpořeno i faktem výrazné nerovnosti v mocenském statusu obou účastníků. Rusko dodnes hraje roli regionální velmoci s mnoha supervelmocenskými, i když neustále degradujícími kapacitami ještě z dob SSSR, zatímco Severní Korea představuje malý, extrémně chudý a zbídačený stát, dlouhodobě se nacházející v mezinárodní izolaci.
Role se ale přinejmenším na krátký okamžik trochu srovnaly poté, kdy se Kreml pod náporem mezinárodních sankcí ocitl v úzkých a každý spojenec začal být nadmíru ceněn. KLDR si toto velmi rychle uvědomila a ucítila svoji šanci získat významnou páku na svého severního souseda. Naskytla se jí možnost posunout se do vyšší mocenské váhové kategorie, zahojit některé své šrámy a získat přístup k dosud zapovězeným technologiím. Kim se jí přitom ujevně neváhal chopit naplno.
Námluvy ohledně dodávek severokorejské munice, která je často kompatibilní s ruskými zbraňovými systémy, nejedná-li se rovnou o kopie sovětských vzorů, přehlušila většinu ostatních témat. Stejně tak se hovořilo o snaze KLDR získat z Ruska dodávky potravin a strategických surovin, což jsou jistě nezanedbatelné položky na seznamu toho, čím si severokorejský vůdce nechá za své služby od Moskvy zaplatit. Jeho zájem však sahá mnohem dál, a to k vzájemně propojeným oblastem raketových technologií, špionážních a navigačních satelitů a vesmírného výzkumu.
Právě v těchto „prémiových“ oblastech má přitom Moskva, ač sama trpící nedostatkem inovací a technologickým zaostáváním, stále svému malému sousedovi co nabídnout. Fakt, že se setkání odehrálo právě v areálu kosmodromu Vostočnyj přitom signalizuje ochotu Kremlu těmto voláním alespoň částečně vyhovět, a to přestože narážejí na platné mezinárodní sankční režimy.
Vostočnyj, situovaný nedaleko od Vladivostoku poblíž řeky Amur, je totiž prezentován jako chlouba ruského vesmírného programu a zároveň příklad strategického návratu kosmické infrastruktury na ruské území. Po rozpadu Sovětského svazu se nemalá část těchto zařízení ocitla na teritoriu nových nezávislých států, v tzv. blízkém zahraničí, a to včetně stěžejního kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Rusku zbyl Pleseck na sever od Moskvy, jenž však dodnes slouží převážně k vojenským aktivitám, a pak Svobodnyj na Dálném východě u čínských hranic.
Nástup Putina k moci znamenal započetí plánů na budování nových kapacit a postupný návrat těch již existujících „domů do Rusi“ v rámci tzv. konceptu vesmírné strategické autonomie.
Plán výstavby nového prémiového kosmodromu se stal jednou z priorit, zmíněných ve Federálním vesmírném programu. Přestože stavbu provázely výrazné potíže včetně přiznaných případů ohromné korupce, areál byl roku 2016 slavnostně otevřen, přičemž úpravu probíhají dodnes.
Pro Kima, jehož země byla sice na jednu stranu schopna na základě starých sovětských plánů postavit vlastní raketový program na základě politiky „byungjin“, jež však zároveň trpí ohromnou nespolehlivostí a při svých pokusech proniknout do vesmíru pravidelně selhává, se jistě muselo jednat o zajímavou podívanou. Ruské zkušenosti při stavbě kosmodromů i vývoji raket-nosičů v minulosti pomohly výrazně akcelerovat čínský raketový a vesmírný program, přičemž nelze vyloučit, že KLDR sní o něčem podobném. Příklad raket Angara, stále vyvíjeného Sojuzu-5 či kvůli nedostatku prostředků pozastaveného vývoje masivního nosiče Jenisej (jenž měl sloužit k cestám na Měsíc) sice není dvakrát reprezentativní, pro Pchjongjang se však stále jedná o zajímavou záležitost.
