Vskutku historický okamžik, jeden z diplomatických milníků posledních let. I tak se trochu exaltovaně hovořilo o návštěvě amerického prezidenta Joea Bidena ve Vietnamu. Tedy zemi, s jejíž severní komunistickou částí Amerika vedla v 60. a 70. letech krvavý konflikt. Setkání vyústilo ve významné prohloubení politických vztahů i technologické spolupráce, to vše na pozadí rostoucích ambicí Číny v celém regionu. Pozice Vietnamu je však daleko složitější, čemuž odpovídá i jeho důmyslná zahraniční politika, zaměřená na zajišťování se proti negativním scénářům budoucího vývoje. Hanoj bezpochyby představuje významného partnera, vítat ji však jako dalšího člena protičínského klubu by představovalo chybné čtení situace.
„Nemíníme Čínu zraňovat,“ zdůraznil prezident Joe Biden poté, kdy společně s generálním tajemníkem Komunistické strany Vietnamu Nguyễnem Phú Trọngem ohlásili povýšení vzájemných vztahů na úroveň komplexního strategického partnerství. To v hierarchii vietnamských diplomatických styků zaujímá příčku nejvyšší a dosud se mu těšili američtí rivalové typu Ruska a Číny.
Přestože se jednalo o dvoustranné jednání mezi představiteli Washingtonu a Hanoje, Peking fakticky po celou dobu rozhovorů představoval, jak s oblibou říkají Angličané, „slona“ či spíše „draka v místnosti“, jenž byl prakticky všudypřítomný, ačkoli se o něm příliš otevřeně nehovořilo. Což platilo především o vietnamské straně, která k tomu měla více než dobré důvody.
Daná smlouva, ačkoli zatím spíše formální dokument, jemuž bude nutno dodat konkrétní obsah, totiž nevzešla z vakua, ale je výsledkem složitého mechanismu více než třech dekád budování vazeb mezi Vietnamem, Spojenými státy a Čínou – mechanismu, jehož dynamika je značně proměnlivá a která zároveň jasně demonstruje příležitosti, ale i limity podobných spojenectví.
Současná podoba vztahů se začala psát na přelomu 80. a 90. let, kdy se vietnamští komunisté byli nuceni hluboce zamyslet nad dalším směřováním zahraniční politiky své země. Ta se totiž kvůli vtrhnutí jejich vojsk do sousední Kambodže nacházela v mezinárodní izolaci, Čína s ní neudržovala vztahy, USA stály v roli nepřítele a Sovětský svaz jako blízký spojenec z dob války za nezávislost na koloniální Francii se pomalu hroutil.
Hanoj proto rychle dospěla k závěru, že je třeba odstoupit od ideologicky zaměřené zahraniční politiky a vsadit na výrazně pragmatickou kartu ohledně výběru „přátel“ a „nepřátel“. Vietnamu přálo štěstí, neboť tento koncept, až svou podstatou protichůdný, skvěle zapadl do uvolněné atmosféry konce studené války, jež se nesla v duchu idealistického obnovování přátelství mezi státy Západu a Východu a zakopávání předchozích příkopů.
Tak se mohlo stát, že dva protivníci na život a na smrt, Spojené státy a Vietnam, pod Clintonovým vedením normalizovali během let 1995/1996 své vztahy. Ty se nadále rozvinuly do té míry, že prezidenti obou zemí (Barack Obama a Trương Tấn Sang) roku 2013 uzavřeli smlouvu o komplexním partnerství, tedy předchůdkyni současné dohody. Jejím praktickým dopadem bylo postupné zrušení zbrojního embarga a naopak dodnes pokračující snaha USA učinit ze „země rýže a hor“ jeden z exportních trhů pro své zbrojaře. To vše v kontextu vzrůstající moci Číny v regionu a usilovné snahy Washingtonu o hledání nových partnerů.
