Ukrajinský ministr obrany Rustem Umerov vyzval své krajany, kteří nyní žijí v zahraničí a jsou ve „vojenském věku“, aby se neprodleně hlásili k odvodu. Pokud to neudělají, hrozí jim údajně přísné tresty. Problém je ovšem v tom, že země jako Německo nebo Česko, s vysokým podílem ukrajinských uprchlíků, nemají žádné zákony k tomu, aby vydávaly do domovských zemí dezertéry a odpírače vojny. Plán ukrajinského ministra na hromadný odvod ukrajinských vojáků v zahraničí se tak může snadno dostat do potíží.
Debatu o odvodech ukrajinských branců žijících v cizině vyvolal Rustem Umerov, který loni v září nahradil ve funkci ministra obrany Oleksije Reznikova, v prosincovém rozhovoru pro německý deník Bild.
Teprve teď se ale začíná řešit, zda jsou Umerovovy požadavky vůbec realizovatelné. Jelikož Ukrajině docházejí armádní lidské zdroje, vyzval ministr všechny ukrajinské muže ve „vojenském“ věku od 18 do 60 let, pobývající aktuálně mimo svou vlast, aby až dostanou výzvu k odvodu nebo nástupu na vojnu, se okamžitě „pod hrozbou výrazných sankcí“ dostavili k příslušnému ukrajinskému odvodovému středisku. Jaké konkrétní sankce tím má na mysli, ale zatím není jasné. „Stále diskutujeme o tom, co by se mělo stát, pokud se nedostaví dobrovolně,“ uvedl ministr.
Týkat by se to mělo počtu možná až vyšších statisíců mužů ve věku 18 až 60 let. V Německu dnes žije podle deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) asi 200 tisíc Ukrajinců v tomto věkovém rozpětí, v Česku „jen“ kolem 80 tisíc. Tady je třeba ale důrazně upozornit, že zdaleka ne všichni muži, kteří dosahují vojenského věku, jsou také schopni vojenské služby. Ať už třeba z důvodu vyživovací povinnosti, nebo na základě svého zdravotního stavu.
Vydávání rekrutů není legálně možné
Každopádně jde nyní primárně o to, co se stane nebo může stát, pokud ukrajinský rekrut žijící aktuálně v Německu dostane výzvu k odvodu nebo (pokud už má odvod za sebou) přímo k nástupu na vojnu. Počet takových případů vzhledem k nedostatku ukrajinských vojáků na frontě zřejmě poroste.
Jenže jak ukazují dosavadní právní rozbory v Německu, je situace s „nuceným odvodem“ rekrutů (pokud nebudou chtít odejít na vojnu dobrovolně) takřka neřešitelná. A v Česku to zřejmě nebude jiné. Jak upozorňuje FAZ: „Podle článku 4 Evropské úmluvy o vydávání je vyloučeno vydávání za trestné činy, které spočívají pouze v porušení vojenských povinností.“
Týká se to také „dezerce“ nebo „vyhýbání se službě podvodem“, tedy dvou trestných činů, které lze nalézt také v německém vojenském trestním právu. Zatímco ale v Německu by německého dezertéra nebo odpírače vojny z nezákonných důvodů mohlo čekat vězení, v případě cizího státního příslušníka, který ve své vlasti odmítá jít na vojnu nebo z ní dezertoval, na něj Německo nemá žádné „zákonné páky“. Rozhodně tedy nemohou Němci zjištěného ukrajinského odpírače vojny zatknout a dopravit ho Ukrajincům na hranice. To je zcela vyloučené.
Na druhou stranu ovšem platí, že kdyby ukrajinský nebo jakýkoliv jiný cizí státní příslušník utekl z války nebo vojny a žádal v Německu o azyl pouze z důvodu svědomí, tedy že doma nechce sloužit ve zbrani, udělení azylu by mu bylo zamítnuto. A to i přesto, že Němci mají na náhradu vojny civilní službou z důvodu „svědomí“ právo. To se však netýká cizinců žádajících o azyl.
Názorně to ilustruje případ, kdy v roce 2008 americký voják André Shepherd dezertoval z armády USA kvůli tomu, že se nechtěl účastnit války v Íráku, a z toho důvodu požádal v Německu o azyl – jeho žádost ale nakonec zamítl i Evropský soud pro lidská práva.
Obecný problém a tvrdý právní oříšek
Tento případ přitom jasně ukazuje, že současná debata o možném vydávání či nevydávání těch Ukrajinců, kteří dostanou povolávací rozkaz a žijí na území EU, se vůbec netýká jen války na Ukrajině. Je to obecný problém k řešení možná v celé Evropě.
„Ministerstvo vnitra nesleduje, zda má osoba registrující se k dočasné ochraně brannou povinnost. Jde o vnitřní záležitost upravenou právními předpisy Ukrajiny,“ vysvětluje ústřední orgán státní správy na úseku obrany pro INFO.CZ současný rámec vztahu Česka k ukrajinským rekrutům na našem území.
Na druhou stranu ale z výše uvedeného popisu vyplývá, že evropské právo stojí v podobných případech tak trochu (hodně) „na vodě“. Pokud by se totiž – čistě teoreticky – stalo, že Česká republika z důvodu ohrožení své bezpečnosti (nebo kvůli rozsáhlé přírodní katastrofě) povolá brance a vojáky v záloze do činné služby (tak jako se to dnes děje na Ukrajině), útěk takového brance či vojáka do zahraničí, byť jen třeba do sousedního Rakouska, by prakticky znemožnil jeho nástup. Doma by mu sice za zběhnutí či neuposlechnutí povolávacího rozkazu hrozilo vězení, ale žádná ze zemí EU by ho do Česka nemohla legálně vydat.
