V pondělí 18. září v pořadu Reportéři ČT poběží dokumentární reportáž Davida Vondráčka Neznámí Masarykové. Seznámí vás v ní s desítkou žijících příbuzných Tomáše Garrigua Masaryka, o kterých se dosud takřka nic nevědělo. „Moji neznámí Masarykové jsou prostí lidé bez velkých intelektuálních zájmů, a proto nejsou pro hodně polosnobů ničím zajímaví,“ vysvětluje Vondráček jednu z možných příčin.
Davide, jak ses k neznámým Masarykům dostal?
Když jsem před sedmi lety natáčel pro Reportéry ČT o tajemném původu prvního československého prezidenta, kdy jsme chtěli provádět s genetikem Danielem Vaňkem výzkum Masarykovy DNA, sešel jsem se na Slovensku s širší rodinou potomků rodu Masaryků, z něhož pochází i bývalá hlava státu. Dozvěděl jsem se, že část této rodiny se přemístila po roce 1945 do Čech.
Jak ten výzkum DNA dopadl?
S Danielem Vaňkem jsme se rozhodli vědecky zjistit, kdo je biologickým otcem TGM, protože se před třiceti lety objevily v habsburských archivech dokumenty o tom, že by otcem našeho prvního prezidenta mohl být rakouský císař František Josef I. Plno historiků a badatelů seznámených se záhadnými peripetiemi života TGM tuto hypotézu vůbec nevylučovalo. Některé ty věci s podivnou protekcí „odkudsi shůry“ v dětství a mládí Tomáše Masaryka jsou opravdu zvláštní. Nicméně jsem se pokoušel být věcně střízlivý. Přišlo mi to jako pohádková hypotéza. Jako naplnění oidipovského mýtu, kdy by synáček zboural tatínkovi říši, nad kterou slunce nezapadá…
Názory jsem postupně měnil, když jsem se dostal k materiálům našeho bývalého ministra školství a prezidenta Diplomatické akademie ve Vídni Jiřího Grůši, který dokazuje, že v době početí prezidenta pobýval v létě 1849 na habsburském zámku v Hodoníně (dnes Muzeum TGM) mladičký císař. Nejkrásnější služebnou tam byla matka zakladatele Československa Terezie Kropatschek.
Jiří Grůša ve své studii Beneš jako Rakušan píše, že „by to chtělo výzkum DNA“. Tahle jeho věta mě inspirovala k oslovení genetika Daniela Vaňka. A při výzkumech jsme měli štěstí, že jsme nemuseli otevírat ničí hroby. Celou peripetii získávání DNA popisuju v již odvysílaných reportážích (1, 2).
Krátce před posledními analýzami srovnávacích genetických vzorků se ozvala z USA pravnučka TGM Charlotta Kotíková, že si nepřeje vědecké zkoumání původu svého pradědečka a nakonec i sebe samé. Občanský zákoník ten zákaz umožňuje. Nakonec psali její právníci, že porušujeme zákon. Tak jsme toho museli nechat. Je to škoda, v téhle skoro identitární české otázce by bylo jednou pro vždy jasno. To nám na kameru řekl i profesor etiky Jan Sokol.
V podobné kauze o původu Boženy Němcové – už jednou provždy dokumentaristé České televize Ivan Bareš a Zdeněk Lenc vyvrátili pomocí analýz mitochondriální DNA, že naše romantická spisovatelka není dcerou sestry kněžny Zaháňské Dorothey von Bironové a hraběte Clam-Martinice, jak se více než století špitalo po zemích českých...
Takže teď k tvým neznámým Masarykům, kteří žijí mezi námi…
Neznámých Masaryků z rodu prezidenta žije v Čechách devatenáct. Sedmnáct z nich jsou potomci Pavla Masaryka – bratrance otce TGM Josefa.
S Pavlovými potomky udržoval prezident velmi úzké vztahy. Vždycky když jel za první republiky do otcova rodiště, do slovenských Kopčan, tak je navštívil. Za asistence filmových štábů a desítek novinářů… Kopčanští příbuzní k němu jezdili ze Slovenska v krojích i na pražský Hrad. A Prezidentská kancelář se o ně pak v Praze starala jako o princátka.
Takže se jedná o potomky v mužské linií prezidentova slovenského rodu?
Přesně. Dokud nebudeme mít možnost dokončit výzkum DNA, vycházíme z toho, že jediným biologickým legitimním a právním otcem TGM je panský kočí na habsburských statcích Josef Masaryk z Kopčan. Tuhle výchozí úvahu by mi určitě posvětila i pravnučka prezidenta Charlotta Kotíková. Ta mi před sedmi lety psala, že nikdo nepochybuje o tom, že člověk z prostého kopčanského lidu je jediným pravým tatínkem státníka-filozofa…
Po druhé světové válce slovenské Masaryky zamrzelo, že už si na ně nikdo na druhé straně řeky Moravy nevzpomene a nezve je na Hrad. Zemědělský dělník Imrich Masaryk sedl v létě 1945 na slovensko-moravských hranicích na kolo a týden jel do Prahy. Na Hrad, za svým bratrancem z druhého kolene, za synem už zesnulého TGM: za Janem Masarykem.
Jak ho ministr zahraničí přijal?
Velmi vstřícně. Požádal prezidenta Edvarda Beneše, aby zaměstnal svého příbuzného Imricha Masaryka v Prezidentské kanceláři. To se také stalo.
Co Imrich Masaryk na Hradě pro Beneše dělal?
Takovou práci, bez níž nemůže kancelář vůbec fungovat. Ale to ti neprozradím. Pusť si v pondělí večer Reportéry…
A jak dlouho Imrich Masaryk pro Beneše pracoval?
Až do jeho smrti. Jenže pracoval pak i pro Gottwalda, pro rudého prezidenta. Bez jeho pomoci by se byrokratická agenda politického masového vraha prováděla obtížněji…
Takže Masaryk pracoval na Hradě u komunistického prezidenta v době procesů, kdy padaly hlavy?
Ano. V době, kdy popravili Miladu Horákovou. I na začátku vykonstruovaného procesu „s protistátním spikleneckým centrem“. À propos: v televizní reportáži mám fotku z pohřbu Jana Masaryka, kdy jeho příbuzný Imrich stojí kousek od Rudolfa Slánského.
Kdy tenhle „neznámý Masaryk“ u komunistického prezidenta na Hradě skončil?
V jedenapadesátém. To už bylo nemožné, aby v jeho kanceláři pracoval člověk, příbuzný „kapitalistického buržoazního prezidenta“, navíc nesoucí jeho příjmení, které se mělo z dějin vymazat.
A jaký byl jeho další osud?
Prozradím už jen, že jsme před půl rokem našli v Archivu prezidentské kanceláře Imrichův dopis z osmašedesátého prezidentu Ludvíku Svobodovi, kde žádá o práci v jeho kanceláři. V tom textu popisuje, jaký nátlak na něj prezident Gottwald a jeho poskokové vykonávali, aby počátkem padesátých let tzv. dobrovolně „vypadl z Hradu“. Odpověď prezidenta Svobody byla negativní.
Takže pondělní reportáž je o Imrichovi Masarykovi a jeho žijících potomcích v Čechách…
Přesně tak. O jeho dětech, vnoučatech a pravnoučatech z rodu Masaryků, z něhož pochází i TGM.
O rodině prezidenta, i o jeho širší rodině, všech příbuzných v USA i v západní Evropě víme dost. Známe všechny možné studie z Masarykova ústavu, které se zabývají i osobními, ba intimními zajímavostmi celého rodu. Jak to, že o této celkem blízké větvi rodiny TGM jsem nikdy nic nečetli. Nebo mi něco uniklo?
Neuniklo. Já na to taky přišel náhodou, jak už jsem popsal.
Jak si to vysvětluješ, že se tyhle věci neví?
Historiky a badatele, sociology a kronikáře zajímá to, co se bezprostředně týká úplně nejbližší rodiny TGM. Myslím si, že třeba teď, po půl století, se začne hlouběji psát o tabuizovaných záhadných úmrtích vnuků prezidenta – Herberta a Leonarda v době druhé války, synů Masarykovy dcery Olgy.
„Moji neznámí Masarykové“ jsou navíc prostí lidé bez velkých intelektuálních zájmů, a proto nejsou pro hodně polosnobů ničím zajímaví. Pro mě je zajímavé, jak byly jejich životy ovlivňovány původem a dobovou ideologií.
Jak?
Nedokážeš si představit, jak prvorepubliková propaganda Hradu, ale i státu využívala dědů a babiček našich neznámých Masaryků. Už jsem mluvil o návštěvách TGM ve slovenských Kopčanech a o pobytech slovenských Masaryků v Praze. Tehdejší ideový základ Československa stál na ideji jednotného československého národa. Prezident se vydával za největšího Čechoslováka. Velmi intenzivní propaganda jej líčila, že spojuje svůj „západnický intelktualismus“ se silným vztahem k zemitému slovenskému lidu, z něhož pochází…
Masové propagandistické využívání prostých slovenských Masaryků bylo zvláště intenzivní v době zesilujícího tzv. slovenského iredentismu. Dnešní prezidentský archiv na Hradě uchovává celou velkou svodku o tom, jak kancelář sociálně pomáhala chudým Masarykům z Kopčan. Nejen peněžní dary. Dostávali na přímluvu místa ve státních podnicích. Prostě obrovská protekce. Tehdy se to slovem nepotismus neoznačovalo.
Díky TGM se všichni slovenští Masarykové sociálně velmi povznesli. Ale po ztroskotání jednotného státu byli slovenští Masarykové za Tisa zase označováni hanlivě jako přívrženci „koloniálních Čehúnů“ a přišli o protekční výhody. Jejich život za Slovenského státu nebyl jednoduchý, a proto si někteří radši začali psát v příjmení měkké i, aby nebyli pro klerofašisty podezřelí…
Imrich Masaryk se tedy vydal po válce do Prahy za příbuzným, ministrem zahraničí Janem Masarykem, aby jaksi navázal na prvorepublikový nepotismus?
Dá se to tak říct.
Udržovali Imrichovi děti a vnuci, kteří se počeštili, nějaké kontakty s přímými potomky prezidenta za socialismu?
Obě vnučky prezidenta Anna i Herberta se vídávaly se zapomenutými příbuznými a prožívaly s nimi společně slasti i strasti života. Svým způsobem navázaly na tu také existující nepropagandistickou lidskou strunu svého prezidentstkého dědečka, který často při styku s Kopčaňáky odháněl kameramany a fotoreportéry. Paní Olga Kreníková, vnučka Imricha Masaryka, vzpomíná, jak navštěvovala na počátku devadesátých let na pražském Klárově historičku umění vnučku TGM Annu Masarykovou. Vybavuje si velmi kultivovanou noblesní dámu, která měla ve všech místnostech knihovny, které přetékaly knihami.
A nejnovější generace?
Podle „mých neznámých Masaryků“ pravnučka TGM Charlotta Kotíková o těchto svých příbuzných ví, ale na prosbu o kontakt prý nereagovala. Zeptat se ji, jak to má, ale nemohu. Neodpoví. Jsem u ní v klatbě. Kvůli zkoumání DNA jejího pradědečka. Pro ni jsem neseriózní senzacechtivý bulvární reportér.
Dnes žijí v Praze ještě praprapravnuci Tomáše Garrigua Masaryka – dvaadvacetiletý Armand a třiadvacetiletý Taber, kteří se straní veřejnosti. Nevím, jestli tito mládenci o svých příbuzných vědí. Jejich maminka, paní Gabriela, mě už před sedmi lety velmi důrazně varovala, abych se nikdy s jejími syny nepokoušel navázat jakýkoli kontakt. Jejímu přání jsem tehdy i nyní vyhověl.
