KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYHO | Premiér Petr Fiala se na začátku září zařadil k těm, kdo vidí v Cínovci nový Blaník. Až bude zemi nejhůř, nevyjedou rytíři z Blaníku, ale vyleze lithium z Cínovce.
Vzývat blanické rytíře byl národovecký folklor. Na síle získával, když už nebylo jiné naděje, a byl tak projevem jisté odevzdanosti. Jenže doba se mění, žijeme v technologickém věku, a tak premiér Fiala ve velkém projevu na začátku září tento mýtus aktualizoval: není třeba si zoufat, Cínovec brzy vydá své lithium a Česko bude jednou z nejvýznamnější zemí na světě.
Přeloženo to znamená dvojí: ještě není tak špatně a, za druhé, už nejde o prostou záchranu země, ale o její vzestup mezi světovou špičku.
V 19. století se hory stávaly národními symboly a třebaže v Čechách nebyla tradice tak silná jako v jiných zemích, tak například základní kameny Národního divadla byly dovezeny z Řípu, Blaníku, Hostýna, Radhoště a dalších významných vrchů. Blaník se mezi těmito kopci těšil výsadnímu postavení proto, že v jeho nitru dříme mocná síla, která se projeví, až bude nejhůř — pověstní rytíři, kteří zemi přinesou klid a mír.
Fiala je vynikající rétor a jeho řeč působí státnicky. Projev, který sliboval vizi naší budoucnosti, byl i proto vcelku pozitivně přijat a kritika byla snad jen dvojí: málo žen na pódiu a načasování. Kritici připomínali, že měl zaznít před dvěma lety. Taková kritika je dost laciná. Jednak vláda objektivně řešila jiné palčivé problémy, jednak — a to je důležitější — by to vůbec nic nezměnilo.
S lehkým odstupem se na to všechno můžeme dívat věcně a realisticky. Pokud pomineme rétorickou kvalitu, byl totiž Fialův projev vlastně docela skandální. Naprostým ignorováním reality dal za pravdu těm, kteří vládě vyčítají akademismus. Byl to projev akademika: líbivý, vkusný, ale zkrátka projev někoho, kdo ví, že stejně nic nezmění.
Vize? Pokud má být nějaká vize brána vážně, musí obsahovat popis cesty: nejen, kam chci dojít, ale taky odkud jdu a co musím překonat či splnit. Toho jsme se nedočkali: logicky, protože kdyby premiér řekl, odkud jdeme, jím vytyčený cíl by se jevil směšně.
Projev zazněl v době, kdy prakticky ve všech sektorech veřejného života panuje nespokojenost: nedostatečná síť dálnic, přebujelá a zkostnatělá státní správa, podfinancované školství, mezery v kybernetické bezpečnosti, byrokratické překážky pro podnikání, nedostatečné výdaje na armádu, dotační kapitalismus, rozvrat veřejných financí atd. Samozřejmě, že velká část z toho není vinou této vlády. Na druhé straně nelze říct, že by se bůhvíjak přetrhla, aby věci napravila. Nicméně představit v takovéhle situaci vizi, jakou představil Petr Fiala, se jeví víc než jako zbožné přání. Je to prostě ničím nepodložené plácnutí.
Abstraktní cíle jsou skandální ještě z jednoho důvodu. Premiér jakoby přehlédl, proč tento stát navzdory neefektivnímu řízení a potížím stále ještě funguje. Je to díky nasazení lidí, za všechny zmiňme ty ve školství a zdravotnictví. Špatně zaplacení učitelé (na všech úrovních), lékaři, zaplacení lépe, ale zato drceni šílenými přesčasy, a mnozí další dělají svou práci s nadšením — než u nich dojde k vyhoření —, ale politici to berou jako samozřejmost.
Podle premiéra musíme být do deseti let „centrem vzdělanosti a nových myšlenek. Musíme mít školy, které rozvíjejí každý talent. Musíme mít univerzity, kam se hlásí talentovaní studenti z celého světa. A musíme mít respektovaná centra vědy, jejichž výsledky budou měnit svět.“ Tato slova zaznívají v době, kdy školství prochází vleklou krizí — ostatně chaos kolem přijímacích zkoušek na střední školy byl jen třešničkou na dortu. Pár mých poznámek ke školství jste si mohli nedávno přečíst zde.
O vzdělanosti nebo dokonce „vzdělanostní ekonomice“ se mluví dlouho. Obvykle tak činí lidé, kteří mají k realitě asi stejně lehkovážný vztah jako premiér Fiala. Vize vzdělanostní ekonomiky je pokračováním stereotypu „devadesátek“, kdy každý výrostek snil o tom, že bude mít fialové sako, mobil a bude „manažer“ — lhostejno čeho.
V situaci, kdy hodinová sazba instalatéra (nic proti nim) je asi čtyřikrát až pětkrát vyšší než hodinová mzda učitele, zní prohlášení o vzdělanosti jednoduše směšně. K tomu si přidejme známá fakta: žádná z českých univerzit není na předních místech světových žebříčků. A do deseti let mají tyto univerzity lákat studenty z celého světa?
Daleko pravděpodobnější je, že situace ve školství se bude zhoršovat. Příklad z reality? Pracuji jako vedoucí katedry připravující budoucí učitele angličtiny. Úspěšným absolventům často nabízíme pracovní nabídky z dobrých středních škol v našem kraji. Stejně často tyto nabídky studenti odmítají — pokud zrovna v daném městě nebydlí. Pokud by dojížděli, nebo si v cizím městě pronajali byt, z nástupního platu by jim na život zbylo žalostně málo. Jak s tímhle chce někdo rozvíjet talenty?
Podle premiéra má stát do deseti let zlepšit infrastrukturu. Dobudovat dálniční síť a rozjet stavbu vysokorychlostních tratí. Myslím, že většině lidí by místo vysokorychlostních tratí úplně stačilo, kdyby nějak rozumně rychle a spolehlivě fungovaly dráhy současné. Opět test reality: na jih z Prahy nevede ještě ani jedna dálnice a pokud se člověk vydá vlakem, jistě s povděkem bude kvitovat zrychlení (pokud tedy zrovna není výluka nebo zpoždění), ovšem na práci ve vlaku musí zapomenout: wifi je jen v některých vagonech a občas, v částech trati (těch nových) nefunguje ani „primitivní“ mobilní spojení.
Ve srovnání s Polskem nebo Rumunskem nám ujel vlak, respektive dálnice, říká znalec dopravy Jan Sůra
Po nastínění snů v oblasti školství, dopravy a též energetiky se premiér konečně dostal k lithiu, které vám od začátku textu slibuji: „Můžeme mít celý řetězec od těžby, zpracování, výroby baterií, výroby čipů až po produkci finálních aut. Na Cínovci je pět procent celosvětových zásob lithia. Zároveň se pro ČR pokoušíme získat projekt takzvané gigafactory, tedy továrny na výrobu automobilových baterií. Úspěch v těchto obou projektech by byl pro naše hospodářství obrovským impulzem,“ zdůraznil premiér.
