KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministr průmyslu Jozef Síkela oznámil, že připravuje „vizi pro dlouhodobý rozvoj českého hospodářství a jeho modernizaci“. Vedle mnoha dalších námětů veřejně prezentoval myšlenku, že se naše země neobejde bez „rozumného využívání ekonomické migrace jako dalšího zdroje růstu“. Ve stejné době šéfové velkých podnikatelských svazů hovoří až o půl milionu chybějících pracovníků v Česku. Jde jistě o dlouhodobý problém, který nelze smést ze stolu jedním banálním tahem. Není ale překvapivé, že politici jako první vtahují do hry to, co se jeví jako nejjednodušší, tedy dovoz pracovníků ve stylu „ber kde ber“. Je však nutno dodat, že se tím ještě více betonuje současný stav deformované ekonomiky a trhu práce, se všemi z toho plynoucími důsledky.
Idea přílivu gastarbeiterů má zelenou i na místech úplně nejvyšších – premiér Petr Fiala začátkem června veřejně hovořil o tom, že se česká ekonomika neobejde bez přísunu zahraničních pracovníků, „a to jak na kvalifikované, tak i nekvalifikované pozice“.
Primárně nemá smysl politikům vyčítat, že chtějí chybějící pracovní sílu dodat – na první pohled – tou nejjednodušší cestou, tedy dovozem lidí ze zahraničí. Jsou zvyklí řešit všechno dotacemi, v tomto případě jde o analogii „dotace“ ve formě pracovní síly. Nejde o novou ideu.
Tuzemský pracovní trh je postupně zásobován jak pracovníky ze zemí v rámci společného trhu Evropské unie, tak ze zemí mimoevropských. Rozebírat přínos ukrajinských občanů pro zdejší trh práce by bylo nošením dříví do lesa. V Česku však mimo jiné pracují i lidé z Mongolska či Filipín; z poslední doby zaujal například dovoz dělníků z Indonésie. Pro nezasvěceného člověka mimo podnikatelskou branži se takový vývoj a takové procesy mohou jevit jako nepochopitelné, až téměř šokující.
