Představa o tom, že lidé mohou porozumět „řeči zvířat“, je součástí mnoha pohádek, filmů i literárních děl. A i když tak jednoduché to zřejmě nikdy nebude, prestižní vědecký projekt za účasti českých vědců by mohl představu o porozumění a komunikaci mezi zvířaty a lidmi alespoň částečně naplnit. Vědci totiž docházejí k závěru, že s využitím umělé inteligence mohou lidé přijít na to, jak zvířata žijí a jak se mezi sebou dorozumívají. Zároveň ale tato technologie nabízí velké možnosti v oblasti sčítání zvířat a jejich identifikace. I když je to mezi laiky málo známé, zkušené ucho dokáže rozeznat podle hlasu „holuba od holuba“ a „sojku od sojky“.
Projekt „Bioacoustic AI for wildlife protection“ si klade velké ambice právě v tom, jak může umělá inteligence zvukové projevy zvířat identifikovat a analyzovat. „Chceme zvířatům lépe porozumět, abychom mohli lépe chránit biodiverzitu,“ píše se na stránkách Bioacoustic AI.
Na projektu se vedle několika dalších evropských univerzit a institucí významnou měrou podílí i Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.
Projekt, financovaný EU, se bude zabývat analýzou zvuků vydávaných různými skupinami živočichů – konkrétně se bude jednat o ptáky, savce (včetně netopýrů) a hmyz. V České republice se na projektu budou přímo podílet dva budoucí doktorandi pod vedením Pavla Linharta z Jihočeské univerzity a Terezy Petruskové z Univerzity Karlovy.
„Doktorand na Jihočeské univerzitě se bude zabývat identifikací jedinců živočichů na základě jejich hlasu. To už umíme u řady druhů ptáků a savců, ale hlavně na kvalitních nahrávkách ze směrových mikrofonů. Na nahrávkách z autonomních záznamníků, kde můžou být jednotlivci dost daleko od mikrofonu, to může být výzva. Pokud se nám to podaří, budeme například schopni lépe odhadovat početnost populace daného živočicha nebo podrobně sledovat, jak mezi sebou jedinci komunikují,“ vysvětluje Pavel Linhart.
Konkrétně jde podle něj o to, že monitoring zvuků zvířat pomocí umělé inteligence může nahradit nebo doplnit kroužkování a další způsoby značení zvířat. „U většiny druhů ptáků se totiž podobně jako u lidí liší hlasové projevy jedinců stejného druhu,“ řekl Linhart. Tak jako jsou lidé rozeznatelní podle specifické barvy, intonace a tónu hlasu, mají specificky „různý hlas“ i ptáci.
U některých druhů je to nápadnější, u jiných méně. Zvlášť patrné je to v Česku například u sov. Z ptačích druhů, které lidé běžně potkávají každý den, lze rozdíly mezi jedinci dobře pozorovat třeba u hrdliček nebo holubů.
Zkušené ucho dokáže rozlišit sovu od sovy a hrdličku od hrdličky, přičemž využití umělé inteligence možnosti této identifikace ještě výrazně zvyšuje. Vědci tedy mohou do určité lokality umístit autonomní mikrofony, schopné poměrně věrně dokumentovat početnost určité ptačí či zvířecí populace, zjistit výskyt konkrétních jedinců a analyzovat jejich chování a zvyky. Podrobnější informace o výskytu a chování zvířat následně umožňují zlepšit jejich ochranu.
Umělá inteligence přitom může podobným způsobem pomoci lépe sledovat i zvířecí a ptačí velkochovy. Ze zvuků zvířat je možné rozeznat, zda zvíře či pták trpí nějakou konkrétní chorobou (např. kašel jako znak respiračního onemocnění) a podrobně dokumentovat, jak se jeho stav v čase vyvíjí. Zvuková technika a umělá inteligence mohou farmářům v rozsáhlých velkochovech usnadnit detailní sledování stavu stáda včetně vyhledávání různých problémů, nemocných či trpících jedinců.
Od projektu Bioacoustic AI si přitom mnozí lidé slibují i lepší porozumění mezi zvířaty a lidmi, domnívají se, že umělá inteligence může podobně jako je tomu v pohádkách fungovat i jako jakýsi překladač, schopný tlumočit lidem, co říkají zvířata – a naopak.
Taková očekávání ale vědci od počátku mírní. I když umělá inteligence může skutečně pomoci lidem lépe porozumět chování zvířat a popsat smysl některých zvuků, nemusí být z logických důvodů nikdy schopna zprostředkovat lidem hovor se zvířaty. „Se zvířaty sdílíme určité ‚zákony‘ hlasové komunikace, které nám umožňují poznat, třeba jak se zvířata cítí.
V něčem je ale náš způsob komunikace úplně jiný. Zvířata nemusí nutně mít ‚řeč‘, kterou lze jednoduše přeložit do lidského a zpět do zvířecího jazyka,“ uzavírá Pavel Linhart.
