Zemřít lze dnes snadno. Organizace zajišťující asistované sebevraždy připomínají cestovní kanceláře

Nepřirozeně teplou vetchou ruku – součást těla, na které je žalostný pohled, drží něžně blízký člověk, jako by chtěl ještě na chvíli zastavit čas a udržet nemocného v pozemském světě. Poslední pohnutí ve tváři ošlehané věky, poslední patrný výdech. Přichází smrt, je konec. 

Takhle nějak si pamatují přirozený odchod blízkého člověka ti z nás, kteří byli jeho svědky. Jde to ale i jinak. Ruka umírajícího vůbec nemusí být stará a vetchá a budoucí nebožtík může na smrtelné lože dojít pár minut před smrtí docela sám. 

Nelegální užití sebevražedné kapsle Američankou, která už nechtěla dál bojovat se svou nevyléčitelnou nemocí, opět rozvířilo diskusi okolo asistovaných sebevražd. Dobrovolné odchody ze světa s mírnou dopomocí mají přitom dlouhou tradici.

Nejdéle je asistovaná sebevražda legální ve Švýcarsku, a to už od roku 1942, organizace Exit poskytující VAD (Voluntary Assisted Dying) v jakési institucionalizované formě působí v zemi od roku 1982. 

Kromě Švýcarska je možné požádat o pomoc se smrtí ještě v Belgii, Rakousku, Španělsku, Nizozemí, Portugalsku, Lucembursku a za určitých podmínek také v Německu. Ve světě jsou asistované sebevraždy povolené v Kanadě, některých státech Austrálie a USA, v Kolumbii a na Novém Zélandu. 

Právě do Švýcarska ale míří lidé s jednosměrnou jízdenkou nejčastěji. Nedivím se, země Helvétského kříže budí dojem serióznosti, důstojnosti a věcnosti.

Podmínkou pro asistenci při dobrovolném umírání je absence majetkového prospěchu zprostředkovatele, což je často zdrojem kontroverzí. Aby byly pokryty nezbytné náklady „organizátora smrti“ i něco navíc, je zákaz platby za pomoc se sebevraždou obcházen formou členství v příspěvkové organizaci, jíž dotyčný pravidelně přispívá. 

Nezřídka se také stává, že hlavní protagonista procesu, na jehož konci je už jen smrt, odkáže takové společnosti celý svůj majetek nebo jeho část.

Nemusí to tak ale být vždy. „Jsme nezisková organizace. Ten, kdo má málo peněz, má právo na výjimku při využití služeb. Někteří naši členové platí poplatky z filozofických důvodů, i když jsou zdraví. Jiní zas jsou vážně nemocní a přemýšlejí, jak odejít,“ popsal v rozhovoru pro Český rozhlas Silvan Luley, právník švýcarské organizace Dignitas, která je jedním z nejznámějších poskytovatelů VAD a sebevrahům asistuje od roku 1998.

Každý, kdo se rozhodne dobrovolně ukončit svůj život, se nejprve musí zaregistrovat u organizace, která poskytuje asistenci. K žádosti přiloží svůj životopis, zdravotní dokumentaci a představy o odchodu ze života, jakož i uspořádání posmrtných záležitostí. Následně je kontaktován pracovníkem organizace, který žadatele provede celým procesem.

U organizace Dignitas projde zájemce o odchod ze života nejprve několikaměsíčním obdobím konzultací s odborníky, během nichž musí opakovaně stvrdit svou vůli asistovanou sebevraždu podstoupit. Naposledy se tak děje těsně před výkonem. Podle Luleyho přistoupí nakonec k asistované sebevraždě pouze 14 % těch, kteří obdrží předběžný souhlas od lékaře, jiní se zase rozhodnou odchod odložit.

Podle odborného časopisu BMJ Journals netrpí zhruba 21 % lidí, kteří se ucházejí o asistovanou sebevraždu, nevyléčitelnými nemocemi a k asistované sebevraždě je vedou jiné důvody. Mezi klienty patří i lidé trpící „pouhou“ depresí.

Právník Dignitas však ve výše zmíněném rozhovoru tento údaj do jisté míry dementoval: „Smrtící látku, kterou používáme, může předepsat jen nezávislý lékař. A ten to neudělá, pokud pacient nemá nějakou vážnou diagnózu. Není to tedy Dignitas, kdo rozhoduje o tom, kdo vlastně může žádat asistovanou sebevraždu, ale doktor, který pacienta prohlédne, promluví s ním a pečlivě prozkoumá jeho stav.

Tím je nastoleno další ožehavé téma: otázka lékařské etiky. „Co to vlastně znamená léčit? Uzdravovat? Lékař má lidem pomáhat,“ odpovídá si sám na řečnickou otázku právník Dignitas. Na druhou stranu, společnost Diginitas v několika případech asistované sebevraždy experimentálně vyzkoušela zadušení člověka pomocí helia. Chtěla se tak vyhnout nutnosti nechat si jed předepsat od lékaře. 

Například v Nizozemsku je výslovnou podmínkou absolvování asistované sebevraždy „nesnesitelné utrpení bez vyhlídky na zlepšení“. Podobné pravidlo platí také v Rakousku a dalších zemích. V Nizozemsku je dále možné spáchat VAD už ve dvanácti letech, podmínkou je však souhlas zákonného zástupce, od šestnácti jej člověk nepotřebuje. 

Organizace provádějící VAD zpravidla uvádí na svých stránkách podrobné praktické informace související s posledními úkony před asistovanou sebevraždou. Je to podobné, jako když jedete na dovolenou v cizím městě.

Dozvíte se, jaké aerolinky létají na nejbližší letiště, jak se nejsnáze dostanete do místa, kde je sebevražda realizována, a kde je dobré si zabookovat hotel pro pobyt před vlastní „operací“. Pro případ dalších nečekaných vydání nad rámec zaplacené služby vás společnost informuje i o tom, kde naleznete nejbližší bankomat nebo pojišťovnu.

Privilegiem člověka rozhodnutého pro nepřirozenou smrt je možnost určit si přesně den odchodu ze života. Zatímco u občanů země, kde je VAD poskytováno, obvykle pracovníci zprostředkující organizace navštíví klienta v jeho domově, cizincům je služba poskytnuta v sídle organizace nebo v pronajatém bytě, kam se na základě předchozí dohody dostaví v určenou dobu sám nebo se svým doprovodem.

Na místě už vše probíhá poměrně rychle. Klient je uveden do klidné místnosti, kde ulehne na lůžko a obvykle je mu podán přípravek zamezující zvracení, aby vše proběhlo, jak má. Po pozitivní odpovědi na poslední dotaz ohledně vůle skutečně spáchat sebevraždu vypije „pacient“ zpravidla barbiturát pentobarbital sodný přimíchaný do vody nebo ochuceného nápoje.

Během necelé minuty obvykle upadne do bezvědomí a samotná smrt nastává během dvaceti minut, což ale pozůstalý sám úplně snadno nepozná, protože umírající nebývá připojen na žádné přístroje.

Klíčové z právního hlediska je, aby si přípravek iniciující zastavení životních funkcí byl člověk do těla schopen vpravit sám, tzn. vypít nápoj s jedem nebo například aktivovat kapání roztoku do žíly. V opačném případě by šlo o eutanázii, tedy zbavení života jinou osobou, nikoliv sebevraždu.

Po smrti je poskytovatel služby asistované sebevraždy připraven se o zemřelého postarat a zařídit všechny formality tak, jako to známe i v případě přirozené smrti. Záleží samozřejmě na předchozí dohodě, resp. výši „členského příspěvku“.

Tyto „příspěvky“ vyjdou potenciálního sebevraha se zájmem o „kompletní servis“ průměrně na 10 000 švýcarských franků, což je v přepočtu necelých 250 000 korun.

V České republice je asistovaná sebevražda nelegální. Přestože existují určité snahy ji prosadit, realita je taková, že právní rámec zatím neumožňuje dobrovolné umírání s asistencí. 

Jakákoliv pomoc při sebevraždě je považována za „účast na sebevraždě“ podle trestního zákoníku, a to i ve stádiu pokusu. Eutanázie, tj. usmrcení na žádost, je u nás trestána jako vražda.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.