KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Vláda Petra Fialy je často kritizována za to, že nedokáže dostát svým předvolebním slibům, zejména v oblasti veřejných financí. Při vědomí obtížnosti vládnutí v takto široce rozkročené koalici je třeba uznat, že jde o oprávněnou kritiku a nejsilnější vládní straně skutečně hrozí osud britských konzervativců. Ti se sice udrželi u moci dlouhých čtrnáct let, ale zcela opustili svůj někdejší program a jako ideově vyprázdněná strana nyní čelí zániku.
Ve svém programovém prohlášení vláda – stejně jako všechny předchozí – slibovala důraz na vzdělání. Premiér Fiala (kdysi mimo jiné rektor brněnské Masarykovy univerzity a ministr školství) se dokonce zasnil a nastínil nám vizi českého školství, které bude dosahovat světové úrovně a bude lákat zájemce z celého světa. Ta vize se zcela jistě nenaplní.
O žebříčku nejlepších světových univerzit si můžeme myslet ledacos, nicméně nejlepší česká vysoká škola, Univerzita Karlova, se dnes pohybuje někde kolem 500. místa na světě… a skutečně není důvod se domnívat, že by se to v dohledné době mohlo změnit.
Pokud by to vláda s důrazem na špičkové vzdělání myslela vážně, musela by otevřít téma školného. Bez peněz totiž kvalitu vybudovat nelze. Ve státním rozpočtu na masivnější investici do školství peníze nejsou – a nebudou. Když se vláda bojí zařadit tuto otázku na agendu, je licoměrné označovat jiné strany za populistické.
Jde o promarněnou příležitost. Po vítězství ve volbách nad hnutím ANO disponovala vláda silným mandátem a důvěrou voličů. Tehdy promrhala šanci sáhnout do zbytnělého státního aparátu a taky školství. O školném se mluví dlouho, ale vždycky potichu… aby to náhodou nezaslechl volič a nevyděsil se.
Přitom teď byla pro diskusi o školném ta nejlepší chvíle. Všeobecně se nadává na obrovskou inflaci, na druhou stranu ale rostou platy a veřejnost – zdá se – si prostě na vyšší platby za cokoli zvyká.
Pouhé nalití peněz do systému ale situaci českého vysokého školství nevyřeší, to je třeba jasně říci. Je to však nezbytná podmínka a první krok, jak dosáhnout vyšší kvality.
Je přitom jasné, že peníze ve státním rozpočtu na vyšší investice do školství nejsou a minimálně ve střednědobém horizontu ani nebudou: bezpečnostní situace, vnitřní i vnější, se v dohledné době rozhodně nezlepší, což s sebou ponese významné investice.
Populace stárne a bude vyžadovat stále více lékařské péče – a lékaři žádají vyšší platy. Mandatorní výdaje neklesnou… Takže na školství se jako obvykle nedostane.
Vyplatí se ještě dohoda se Slovenskem, když na českých vysokých školách studuje kolem dvaceti tisíc Slováků, na Slovensku asi tři stovky Čechů?
Zavedení školného by přitom zároveň pomohlo reagovat hned na několik problémů, které jinak řešit nejde.
Tím prvním je bujení systému. V devadesátých letech vznikla spousta nových škol univerzitního typu – ve snaze dohnat vyspělé země v procentu terciárně vzdělané populace. Jenže terciární vzdělání se nerovná univerzitní vzdělání.
Terciární vzdělání je v podstatě jakýkoli vzdělávací program následující po ukončeném středoškolském vzdělání: nemusí to být nutně „pedagogika volného času“ nebo dokonce postgraduální studium pro zdravotní sestry. Může to klidně být „Fachhochschule“ (odborná „vejška“), která řemeslníka se středním vzděláním naučí, jak si vést účetnictví.
Namísto toho máme řadu univerzit s přebujelými pedagogickými fakultami, kde studují lidé, kteří nikdy učit nepůjdou. Nedávný nápad prezidenta Pavla, že Karlovarský kraj postrádá vlastní univerzitu, proto určitě není z těch nejšťastnějších.
České vysoké školství je dotováno z peněz českých daňových poplatníků. Pokud poskytuje služby studentům, kteří v České republice zůstanou a budou přispívat k jejímu rozvoji, je to samozřejmě v pořádku.
Nicméně za analýzu a následnou diskusi by jistě stálo, zda se ještě vyplatí dohoda se Slovenskem – na českých vysokých školách v současnosti studuje kolem dvaceti tisíc Slováků, opačně na Slovensku asi tři stovky Čechů.
Ještě větší zhůvěřilostí (a hloupostí českého státu) byla situace před ruským vpádem na Ukrajinu. Možnosti studia v českém jazyce zdarma využívala řada soukromých agentur, která sem vozila studenty ze zemí bývalého Sovětského svazu: těm nabídly intenzivní kurz češtiny a zprostředkovaly podání přihlášky na nějakou veřejnou vysokou školu (a samozřejmě studentské vízum do Schengenu).
Agentury profitovaly, stát platil, vysoké školy vykazovaly zájem o studium. O bezpečnostním riziku nemluvě.
Zavedení školného by vyřešilo i další nešvar – neúměrné protahování délky studia.
Nedávná kauza bývalého děkana Ševčíka, který byl vyhozen oknem a vrátil se dveřmi, poukázala na odvrácenou stránku autonomie vysokých škol. Veřejné vysoké školy jsou uzavřeným, neproniknutelným systémem, a to včetně akreditací, habilitací a profesur.
Takový systém se zcela vymyká jakékoli kontrole zvenčí a bují v něm klientelismus. Stát má pramalou možnost jakkoli zasáhnout; nedokázal vyřešit ani obrovské rozdíly mezi platy na různých fakultách jednotlivých univerzit. Právě trh – v podobě školného – by mohl do této paralyzující situace vnést svěží impuls.
Školné by vyřešilo i další nešvar, kterým je neúměrné protahování délky studia. V současné době plní vysoké školy funkci nejen vzdělávací, ale hlavně „prodlužovací“: studenti (pravda, často si přivydělávající na různých brigádách) „studují“, ale zároveň získávají čas k tomu, aby se konečně rozmysleli, co budou v životě dělat a kde nastartují svou kariéru.
Přitom výrazné zkrácení doby strávené na škole následované zapojením do pracovního procesu by prospělo jak trhu práce, tak studentům – ti by byli nuceni se svým rozhodnutím zbytečně neotálet a včas vstoupit do plnohodnotného zaměstnání, kde by mohli začít budovat svou kariéru a rozvíjet kvalifikační růst.
Proti zavedení školného se okamžitě zvednou hlasy, že něco takového je asociální. Zkušenosti ze Spojených států, kde školné je (a nikoli malé), ukazují, že to vůbec nemusí být asociální, pokud je dobře a spravedlivě nastavený systém stipendií. Takový, který bere v potaz kvality uchazeče a zároveň finanční situaci rodiny, z níž uchazeč pochází.
