GLOSA MARKA KERLESE | Hlasité spory o to, zda se mají v Evropě i nadále vyrábět auta se spalovacím motorem, nebo pouze vozidla elektrická, zastírají mnohem hlubší problém. Ať už se to automobilistům líbí, nebo nelíbí, zlatá éra rozvoje automobilismu pomalu, ale jistě končí. A protože auta byla v minulých desetiletích motorem ekonomiky a jistým společenským fetišem, budeme si muset najít jiný „motor i fetiš“. Jen bohužel zatím nikdo neví jaký.
Tak jako bylo 19. století stoletím „páry“ , mohli bychom to poslední, dvacáté, směle nazvat dobou automobilovou. Osobní automobil se stal symbolem osobní svobody, určité životní úrovně a v mnoha ohledech i společenského postavení jeho majitele. Auto není zdaleka jen dopravním prostředkem, má ve společnosti mnohem širší význam.
Překotný rozvoj automobilismu a rostoucí dostupnost aut takřka pro každého, razantně ovlivnily možnosti cestování, urbanizaci lidských sídel (zejména budování příměstských satelitů), strukturu ekonomiky i způsob trávení volného času.
Daní za všechna nepochybná pozitiva automobilismu jsou ale miliony hektarů vybetonované půdy, exhalace z dopravy, úmrtí a zranění z dopravních nehod a omezování životního prostoru ve městech.
Konkrétním příkladem mohou být mé domovské České Budějovice, kde radnice už za minulých vedení přišla se „šalamounským“ řešením, kterak zajistit lidem nedostatková parkovací místa.
Pokud chce nějaký developer ve staré zástavbě rekonstruovat nebo postavit bytový dům, musí zajistit parkovací místo pro každý byt.
To v důsledku neznamená nic jiného než totální devastaci všech přilehlých dvorů a dvorečků trávníky, záhonky a vzrostlými stromy, které byly donedávna ve městě vítaným místem odpočinku a dětských her.
Teď se z desítek těchto zelených zákoutí ve staré zástavbě stala betonová parkoviště – jen aby si ti, kteří bydlí poblíž, mohli jezdit hrát a odpočívat autem nějak za město.
Není ale vůbec účelem tohoto článku zamýšlet se nad ekologickými důsledky automobilové dopravy – jde o ryzí pragmatismus. Budějovický příklad a mnohé další dokazují, že automobilismus v Česku (i v jiných vyspělých zemích) už nelze rozvíjet jinak než na úkor jiného lidského komfortu.
Jako stromy nerostou do nebe, nemůže ani výroba aut růst donekonečna.
Tak jako v Budějovicích auta (respektive místa pro ně) totálně zničila zeleň a odpočinkový intravilán ve staré zástavbě těm, kdo o ně stáli, tak dnes stovky obyvatel satelitů a menších sídel (včetně okolí Budějovic) protestují proti stavbě dalších silnic, dálnic a obchvatů, zasahujících do jejich představy o klidném bydlení mimo město.
Jedni automobilisté paradoxně bojují o životní prostor s jinými automobilisty podle toho, jak se jim to právě hodí.
A tenhle spor bude čím dál tím vyhrocenější. V Česku je podle Mezinárodní organizace výrobců automobilů (OICA) registrováno 658 motorových vozidel na 1000 obyvatel, což z České republiky dělá čtvrtou nejvíce motorizovanou zemi v Evropě.
Česko zároveň patří k zemím, jejichž ekonomika je značně závislá na automobilovém průmyslu – propad výroby by tak v zemi způsobil ekonomickou katastrofu. A podobné je to ve většině dalších vyspělých států.
Jenže tak jako „strom neroste“ do nebe, nemůže ani výroba aut z výše uvedených důvodů růst donekonečna. Představa neustále rostoucího vývozu nových aut z Evropy do rozvojových zemí je podobně nesmyslná. V obřích asijských či afrických aglomeracích časem vznikne (pokud už dávno nevznikl) podobný problém s rozdělením prostoru pro auta a lidi, jaký zažíváme dnes my.
Znovu – nejde o zelenou, červenou nebo jakoukoliv jinou ideologii, bránící lidem jezdit autem. Jde o to, že už prostě není dostatek prostoru k dalšímu rozvoji osobního automobilismu. Čím dříve si to „neideologicky“ přiznáme, tím lépe.
V takovém případě bychom snad mohli mít ještě trochu času popřemýšlet, co by mohlo být místo osobních aut novým ekonomickým motorem a společenským fetišem naší civilizace.
Auta to donekonečna být nemohou, i kdyby jezdila třeba na odvar z heřmánku.
