„Mějte se tu hezky,“ zamával premiér Fiala lidem z ústeckého sídliště Mojžíř. Pak vypukla romská zábava

„Takže se vám tady žije hezky, to jsem rád,“ odpovídá Petr Fiala na pár vlídných slov romské obyvatelky sídliště, které je částí Neštěmic, okrajové čtvrti Ústí nad Labem dále po proudu řeky od městského centra. Dáma s pestrobarevnými legínami a přívěšky zlaté barvy mu vpadla do cesty, jen co vystoupil z vládní limuzíny. 

Obestoupen pěti bodyguardy, kteří skenují potenciálně nebezpečné okolí ostřížími pohledy, se nutí k nenucené konverzaci s místními. Většina z nich ovšem spokojenost první respondentky nesdílí.

„Postavil jsem tu s otcem dům v roce 1975,“ ukazuje na bílou stavbu v těsné blízkosti nepříliš bílých paneláků asi sedmdesátiletý muž o holích. „Bývalo to krásné místo, na dosah přírody, s řekou za tratí... Ale dneska už se tu skoro nedá žít, člověk aby se bál vystrčit nos z domu, a není se kde dovolat,“ říká směrem k nedaleko stojící skupince jiných místních obyvatel.

„Furt si stěžuje, ale barák mu furt stojí, dědkovi plesnivýmu,“ ozývá se odtud replika naznačující, že může být rád za to, co je. „Furt všechno cigáni!“ přisazuje si jedna z přihlížejících žen.

Na Mojžíři jsem dobrou půlhodinu před avizovaným příjezdem premiéra, a tak je čas se trochu porozhlédnout. Sídliště Jindřicha Plachty, jak se bůhvíproč shluk paneláků z přelomu 70. a 80. let jmenuje, nepůsobí od hlavní ulice (která se opravdu jmenuje Hlavní), zprvu nijak nápadným dojmem – tedy aspoň na poměry Ústeckého kraje. 

Procházím kolem autobusové zastávky, k níž se zrovna šine ústecký spoj č. 57. Upoutává mě, že kromě řidiče stojí vpředu ještě muž ve žluté vestě – jeho úkolem je zajistit, aby všichni cestující tohoto spoje jedoucího z centra Ústí na Mojžíř skutečně uhradili jízdné.

Dříve tomu totiž tak nebývalo a řidiči odmítali do lokality zajíždět, protože byli několikrát napadeni. Teď už autobus zase jezdí, ale se zmíněnou asistencí. Nastupuje se krom toho pouze předními dveřmi.

Samotný Mojžíř tvoří prakticky jedna okružní komunikace obepínající čtyři bloky paneláků ve viditelně rozdílných stavech „zachovalosti“. Zatímco některé vykazují už pokročilou patinu „chanovského typu“, jiné div nezáří nedávnou rekonstrukcí hrazenou městem.

Nenechte se ale mýlit, uvnitř vypadají – aspoň ty, do kterých jsem se odvážil nahlédnout – všechny stejně: nevábný zápach, posprejované zdi a špinavé schody, popraskané okenní tabulky a rozbité dveře. 

Před samoobsluhou přes hlavní ulici hraje místí bard na kytaru, potahujíc přitom rytmicky z plastového lahváče, zatímco jeho kolemstojící kumpáni hlasitě rozprávějí o plánech na exil. Kam konkrétně, to jsem bohužel přes hlasitost hudební produkce (a uctivou vzdálenost) nevyrozuměl.

Na dvou velkých poloprázdných parkovištích zahálí kromě normálních aut několik vyhořelých vraků a za rohem mě div nepřejíždí snědý muž ve stříbrném vrzajícím Porsche Cayenne prvních let výroby.

Čekají na něj opodál hoši, kterým cosi předává, něco si od nich bere, a zase rychle mizí. V tu chvíli mi na hlavě přistávají použité mužské kalhoty nadměrné velikosti.

S blížícím se časem příjezdu premiéra je komické sledovat armádu žen ve žlutých vestách vybavených košťaty, které na přijatelnou mez vládní koloně doslova před nosem ometají cestu mezi bloky. S paní starostkou Neštěmic Yvetou Tomkovou zatím diskutujeme, co a jak na Mojžíři: „Teď se tady narychlo uklidilo, protože se vědělo, že sem přijede pan premiér, měli byste to tady vidět včera večer,“ uvádí mě do reality žena, u které mají místní „normální“ lidé aspoň nějaké zastání.

„Osmdesát procent vlastníků bytových jednotek jsou lidi, kteří tady vůbec nežijí. Jsou to regulérní obchodníci s chudobou. Když se objeví nějaký inzerát na byt na Mojžíři, je uváděn jako byt investiční, s jistým výnosem 7 tisíc Kč měsíčně,“ popisuje neohrožená žena v červeném jednu ze zásadních příčin vzniku vyloučených lokalit. Na Mojžíř se v čím dál větší míře koncentrují nepřizpůsobiví lidé z různých částí republiky i ze zahraničí, nejpočetněji ze Slovenska.

„Většinou jsou to lidé, kteří přijdou z jiných krajů i zemí. Nemají vůbec žádný vztah k lokalitě, neustále migrují a chovají se nepřizpůsobivě. Chronické je rušení nočního klidu, veřejného pořádku, spousta trestných činů nebo drogy. Zrovna nedávno tu byl velký zátah na dealery a varny. Jen od ledna tu evidujeme na osm set přestupků. Máme tu štěnice, šváby, ztrácejí se domácí zvířata,“ popisuje neradostnou realitu dnešního Mojžíře starostka Tomková (v krajských volbách kandiduje za hnutí Lepší Sever).

Řešením podle ní není nic složitějšího než práce. „Situaci může zlepšit jedině zaměstnání těch lidí. Dnes je tu 80% nezaměstnanost, a spíš se to zhoršuje než zlepšuje. Máme tu i rodiny, ve kterých se nepracuje už ve druhé generaci. V daný termín jsou na neštěmické poště vyplaceny během dvou hodin dva miliony na dávkách. Tohle přímé vyplácení v jedné dávce je obecně úplně špatně. Většina jich má základní vzdělání nebo ani to ne, ale přesto jsme schopni je zaměstnat a dát jim vydělat. Od nás se pak mohou odpíchnout ještě výš,“ říká Yvetta Tomková.

To už tu máme pana premiéra, který si to se svou suitou rázuje sídlištěm. Když míjí okno v přízemí s papírovým nápisem „Člověk v tísni“, paní starostka se ještě ujišťuje: „A nepřijel jste se sem k nám jenom vyfotit v rámci kampaně, že ne?“

„Ale vůbec ne, vždyť já nikam nekandiduji,“ odpovídá současný hlavní exekutivec Česka.

Zatímco z oken se vyklánějí desítky snědých hlav a další cosi pořvávají zpovzdálí, obestupuje Petra Fialu několik starousedlíků, kteří mají co říct – a chtějí mu to říct zblízka z očí do očí.

„Jsme tu od roku 1981, a dneska se tady nedá normálně žít. Nemohou za námi příbuzní, protože se bojí. Policie tu občas jen projede. Ti nepřizpůsobiví sprostě nadávají starým lidem, vyhrožují dětem, zabíjejí zvířata, vyhazují věci z oken... A když se uklízí, vyhazují další rovnou na ty, co úklid dělají. K tomu neustálý řev a hudba ve dne v noci,“ chrlí ze sebe frustraci paní Zourková. „Jakmile něco řekneme, hned jsme rasisté. Ale my jsme tady ty oběti,“ dodává sklíčeně s tím, že ještě před deseti lety to tu nebylo tak špatné.

Efektně ostříhaní, módně oholení a kvalitně živení muži v drahých oblecích z premiérova týmu se potutelně usmívají a trousí veselé poznámky o tom, že „to tady trochu smrdí“.

Premiér nahlíží do namátkou vybraného vchodu, a už se usmívá o něco méně. Dál než na tři kroky do chodby se raději nepouští.

Fotografové jsou zklamáni a berou za vděk dětmi divoce se houpajícími na větvích polámané třešně na prostranství mezi paneláky a těch rozjařeně přihlížejících kolem.

Europoslanec Alexandr Vondra se zdá být přirozenější, osamocen se pohybuje mezi hloučky, se zamračeným výrazem rozmlouvá a pokuřuje.

„Zákony máme nachystané, mělo by to pomoct. Jak to bude v praxi, se ale ještě uvidí,“ dává dvousečnou naději nakonec premiér a sám v duchu asi nejlíp ví, že tohle žádný zákon nevyřeší. 

„Rád jsem vás poznal, mějte se tu hezky,“ velí k veselé notě a bez průtahů sedá do přistaveného BMW. Za hodinu bude hovořit se sportovci na Ještědu.

Sedím v autě u opuštěného přívozu křižujícího kdysi hnědý veletok v Neštěmicích a zatímco datluji tyto řádky, vzpomínám na své dětství. Dětství v pražských Vršovicích, kde se mnou do třídy chodilo osm Romů a kdy jsme se do některých dnes luxusních ulic u „Gröbovky“ odvažovali „jen ve dvou a vždy na koních“. 

Jiné to nebylo v Nuslích, na Smíchově, v Karlíně, Žižkově či staré Libni. Dnes už na Romy v Praze téměř nenarazím. Podle mnoha severočeských politiků je to tím, že je obchodníci s chudobou „přestěhovali“ na sever Čech. Je to prý běžná praxe, jak vyřešit problém – prostě se přesune z jednoho „hezkého“ koutu Česka do toho „odkládacího“ – do Ústeckého kraje.

Je také pěkné, že si můžeme pochvalovat nezničené krásy Jižních Čech, moravského Slovácka, Prahy nebo Vysočiny. Tato nádherná místa, stejně jako zbytek republiky, byla ale desítky let živa z uhelné energie vytěžené v hnusné špíně a deprese Ústeckého kraje. 

Po Chanovu, ze kterého se stalo v rámci možností normální místo, a nyní i po litvínovském Janovu, se už několik let jako krajně výbušná „no-go“ zóna profiluje Mojžíř. Chci tím jen říct, že Ústecký kraj za svůj osud nemůže, on to prostě odnesl ze všech krajů nejvíce – a je na čase, aby mu to zbytek republiky vrátil a nedělal z něj jen odkladiště problémů.

Politici se sem ale jezdí vyfotit a prohodit pár neškodných frází s těmi, kdo o to stojí. Jinak je to pro většinu z nich klasicky NIMBY – „not in my back yard“ = tedy vím, jak to řešit, ale ne na mém dvorku.