KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Kulturní války jsou války, kde zajatci jsou téměř všichni. Zajatci v lágrech autocenzury, strachu a předposranosti. Nejsilněji ale zuří v metropolích a na prominentních univerzitách. V regionech a provinciích se tak paradoxně otevírá prostor větší svobody. I proto není dobrý nápad, že by mělo v zemi být pár elitních, tzv. výzkumných univerzit a ty další by měly zajišťovat jen výuku na nižších stupních.
Ve válce není žádná svoboda. Přeneseně to platí i pro války kulturní. V takovém prostředí vládne cenzura a autocenzura. Ruší nebo se bojkotují ohlášené přednášky a protestuje se proti všemu, např. udíleným doktorátům. Menšina se podřizuje hlasité většině, až nakonec každý dává pozor, aby neprojevil názor, jenž by byl považován za nevhodný – aby se dotyčný nevyčlenil z davu.
V takovém klimatu je lepší být na okraji než v centru. Zatímco v prominentním centru vládne tvrdý režim dominantního názoru, na okraji se otevírá prostor svobody. V provincii, kam taky není tolik vidět, lze říkat věci, které se v centru říkat nesluší.
Bylo tomu tak vždy. Řada významných kulturních i politických postav našla útočiště mimo centrum – právě proto, že tam bylo svobodněji. Literární kritik a filozof Michail Bachtin působil nejprve v malém městečku na západě Ruska, později jako knihkupec v dalším malém městě Saransk. I velký americký kritik Leslie Fiedler, známý svým nekonvenčním přístupem k literární tradici, strávil dobrovolně velkou část své kariéry na provinční univerzitě v Montaně.
Kde se vzaly kulturní války
„Kulturní války“ jsou import z anglosaského světa. Tam se vedou již několik desetiletí, a to se značnou intenzitou. Nejsilněji zuří v kulturním světě (například v redakcích velkých deníků a časopisů) a též v akademickém světě. Hechingerova zpráva o stavu amerického školství konstatuje jasně: „V chaotickém novém světě amerických vysokých škol a univerzit se mnozí cítí v jistém druhu škol nevítaní, zatímco ostatní ochotně zakazují vystupovat jistým přednášejícím nebo podávají stížnosti na učitele, s jejichž názory nesouhlasí.“
Na západních univerzitách jsou tyto kulturní války fenoménem od šedesátých let, kdy se celé jedné generaci západních levicových intelektuálů, často za skryté podpory sovětského režimu, podařilo změnit pojetí univerzity: ta se z místa zasvěcenému bádání a vědění stala místem společenské kritiky, kulometným hnízdem, z něhož šlo ostřelovat stávající řád. Samozřejmě s definitivou a vysokým platem univerzitního profesora. Asi nejkřiklavějším příkladem takového přístupu je původně zajímavý lingvista a v posledních desetiletích aktivista Noam Chomsky.
Války, které nelze vyhrát
V kulturních válkách nelze zvítězit. Jsou jako revoluce, jež – slovy Pierra Vergniauda – požírá své děti jako Saturn. S každou novou generací se totiž přidává nová agenda, a ta je obrácena proti generaci předchozí. Výmluvný je příklad feministky (a vynikající kritičky) Camille Pagliové, jež byla novou generací radikálů ostrakizována za to, že dostatečně nehájí práva skupiny LGBTQ+ a studenti po vedení univerzity požadovali, aby byla vyhozena a nahrazena „jinou, queer osobou tmavé barvy pleti“.
Bitevními poli těchto válek se staly klima, Palestina, práva LGBTQ+ a nakonec to, co radikální skupina levičáků nazývá patriarchát a kapitalismus. V boji proti těmto hydrám je pro tyto kulturní mudžáhidy dovoleno vše a bezvýhradně platí, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Najednou nevadí, že islámské režimy šlapou po právech žen a homosexuálů; dokud bojují proti Západu a Izraeli, je to věc podružná.
Tu a tam dostane toto tažení proti civilizaci ránu. Ve Spojených státech k tomu došlo nedávno, když pod tlakem sponzorů musely po vystoupení v Senátu odstoupit rektorky několika významných univerzit. Jejich rezignace – celkem logická vzhledem k tomu, že odmítly hájit práva všech studentů – byla druhým táborem oslavována jako velké vítězství v kulturní válce, což však jen ukazuje, jak nakažlivá mentalita kulturního válečnictví je.
Export do celého světa
U nás do roku 1989 žádné kulturní války z pochopitelných důvodů neprobíhaly. Devadesátá léta se nesla ve znamení radosti z nově nabyté svobody, a tak do českého prostředí začaly pronikat až postupně, nejsilněji v druhé dekádě nového tisíciletí.
Je paradoxem, že velká část agendy, která tvoří bitevní pole, je pro český kontext nerelevantní. Neměli jsme kolonie, dokonce ani otroctví (pokud tedy nepočítáme raný středověk). Uměle si nárokovat tohle dědictví jen proto, aby se dotyční mohli přihlásit ke globálnímu svatému boji, přece jen působí trochu úsměvně.
Samotná existence kulturních válek úsměvná není. Pokud je dostatečné publikum, které na ně slyší – ať už z té či oné strany –, dokáží fungovat jako dobrá záminka prakticky pro cokoli. Ti či oni, kterým nebude něco po chuti, se mohou velmi snadno pasovat do role obětí, jimž bylo ublíženo, protože mají odlišný názor.
Samozřejmě jakmile k něčemu takovému začne docházet, přirozeně a pochopitelně to vytváří tlak na sounáležitost s určitým kmenem – a opět je jedno, na jaké straně barikády dotyční budou stát. Je zjevné, že v takové atmosféře jakákoli svoboda myšlení a projevu trpí.
Z povahy věci agendu kulturních válek nejdříve přejímají významná centra. A právě proto je třeba, aby fungovaly okraje. Zajišťují totiž prostor svobody a v celku existenci myšlenkové plurality. Ta – jak známo – je pro skutečně široké vzdělání to nejcennější. Nová situace tak mění perspektivu na to, které instituce jsou pro vzdělání ty nejlepší. Nemusejí to nutně být jen ty nejproslulejší a ty v centrech. To platí u nás stejně jako v zahraničí.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
