REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO | S kolegyní Radkou jsme se na jedno časně jarní odpoledne stylizovali do role turistů, abychom si za redakční útraty dopřáli svezení v replice veterána. Tyto nevzhledné napodobeniny automobilových klasik ze 30. let, které originál neviděly ani z rychle jedoucího parního vlaku, zaplevelují už řádku let ulice historického centra Prahy.
„A tady máme ten Trichodon. Vůbec nevím, co to je, ale připomíná mi to velký dinosauří ho...,“ komentuje řidič pseudoveterána a průvodce v jedné osobě lesklou skulpturu, vytvořenou sochařem Lukášem Raisem a umístěnou na pražském náměstí Franze Kafky.
Tak nějak si představuje jím avizovanou „podporu turismu a propagaci Prahy“ zaměstnanec firmy, která provozuje jednu z turistických atrakcí výrazně ovlivňujících vizuální i kulturní obraz našeho hlavního města v očích návštěvníků z celého světa.
Vizuální smog
Slovo smog má většina lidí stále spojena především se znečištěným ovzduším, v přeneseném významu se ale může jednat i o děje nebo věci, které nás „dusí“ jiným způsobem.
České turistické atrakce takto už dlouhá léta zaplavují nejrůznější příšerné vábničky, jejichž smyslem je vytáhnout z lačných návštěvníků nějakou tu korunu za poskytnutí pochybné služby.
Nemám teď na mysli výkladní skříně s ruskými bábuškami, ani „pravý staročeský“ trdelník či zářící bankomaty zakutané do fasád barokních paláců, nýbrž různá nablýskaná vozítka, která mají turistům přiblížit město z „jiné perspektivy“.
Pražské historické centrum je pro tenhle typ něžně barbarských zhůvěřilostí ideální laboratoří. Pověstné turistické „vláčky“ sice středověké uličky nikdy nezaplevelily, ale jiných „originálních“ samohybů byla a stále je celá řada. Minulosti už naštěstí přes dva roky patří „pivní kola“ a „pojízdné šlapací bary“, stejně tak i ryčící gangy návštěvníků řítící se na segwayích za průvodci po zaplněných chodnících.
Kýčovitá autíčka pro čtyři a více pasažérů, připomínající velmi vzdáleně legendární veterány, však stále zamořují veřejná prostranství jako mastný kouř za trabantem.
Turistický taxík
Legalita jejich provozování v pražských ulicích se dostala veřejně na přetřes už v roce 2019, kdy bylo během série kontrol zjištěno, že některá z těchto vozidel nejen že „fatálně nesouzní“ s požadavky na technický stav vozidla pohybujícího se po veřejných komunikacích, ale jsou v technickém průkazu často kreativně označena za „rolby“ či „malotraktory“, jiné byly zase k vidění s „veteránskými značkami“, jež ovšem příslušejí pouze skutečným veteránům.
Čtyřicet minut za sedmnáct stovek – kdo z vás (na) to má.
Tehdejší magistrátní razie skutečně ulice na nějaký čas vyčistila, a prospěla i změna pravidel. „Tím, že dopravci podnikající v této oblasti konečně akceptovali, že vykonávají dopravu pro cizí potřeby formou taxislužby, byli nuceni přijmout mimo jiné skutečnost, že musí dodržovat zákonné podmínky, že ‚pseudoveteránská‘ vozidla musí být zařazena v evidenci vozidel taxislužby (podle zákona o silniční dopravě) a že řidiči, kteří tato vozidla řídí, musí být držiteli platného průkazu řidiče taxislužby,“ vysvětluje tiskový mluvčí pražského magistrátu Vít Hofman.
To, že se červená či zlatá autíčka s rozvernými průvodci dál bezstarostně plouží pražskými ulicemi, může mít tedy jednu jedinou příčinu – že se je jejich majitelům nějakým způsobem podařilo přihlásit do provozu jako osobní vozidla.
Podle mluvčího ministerstva dopravy Františka Jemelky, se „v minulosti zjistilo, že uvedená vozidla byla schválena jako ‚jednotlivá výroba‘ z jiného členského státu (Polsko), kdy tehdejší právní úprava vyžadovala pouze úkon přeregistrace z jiného členského státu, u kterého z hlediska prohlídek byla vyžadována pouze evidenční prohlídka. Eventuální nesoulad s platnými technickými předpisy byla tedy zjištěný buď při kontrole v provozu, nebo na první STK.“
Bezpečnost na dobré slovo
Současná právní úprava již vyžaduje pro tato vozidla schválení technické způsobilosti pro každý jednotlivý „kus“, v rámci kterého se posoudí plnění technických předpisů platných v době prvního uvedení do provozu.
Podle sdělení ministerstva dopravy je například automobil, který tu vidíte na obrázcích, registrován „jako osobní automobil, kabriolet (Sam – Alfa Romeo) dovezený z Polska s doložením technického protokolu pro schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla a rozhodnutím MD s udělením výjimek pro světelná zařízení, zpětná zrcátka a bezpečnostní pásy, které nejsou homologovány dle EHK/OSN“.
Více i méně legální reálné způsoby, jak takové vozidlo „dostat na papíry“, mohou být předmětem spekulací, nejsou ale předmětem tohoto článku.
Z logiky věci ovšem vyplývá, že pokud by náhodou někoho napadlo, že chce takovým „okrasným autem“ vozit děti do školy nebo jet třeba na výlet do Brna, tak klidně může – bez ohledu na to, že dané vozidlo nemá žádné airbagy ani další bezpečnostní prvky dnešní doby a jeho motor pochází z hlubin 80. let, což může být kromě emisí i zdrojem nebezpečných poruch.
Jízda s výkladem
Především jde ale o to, co může zážitek z jízdy ve veteránské replice přinést. „Já jsem Robert a povím vám něco o Praze,“ představuje se nám před zahájením okružní jízdy žoviální vůdce vozu, poté káže k nasednutí do zadní čtyřmístné lóže a navazuje s praktickou informací: „Poutat se nemusíte, ale když nás chytí policajti, pokutu platíte vy,“ švitoří vesele Robert.
Radka se poutá, já ne – vzhledem k absenci dalších zjevných bezpečnostních prvků mi to přijde prašť jako uhoď. V náručí lehce povrzávajícího vozidla vyrážíme od hotelu InterContinental přes Čechův most na druhý břeh. Mezitím se dozvídáme, jaká zajímavá zaměstnání Robert za svůj život prošel a že blížící se Strakova akademie je ten dům, který bývá často v televizi.
To už se s naším naleštěným žebřiňákem přehoupneme přes Klárov a úzkou Valdštejnskou ulicí rolujeme za nevrlého túrování motorů řidičů za námi k Senátu. „Tady vlevo je, jak já říkám, takový ten zbytečný podnik na žvanění,“ zní výklad pražského certifikovaného průvodce s taxikářskou licencí.
U chrámu sv. Mikuláše na Malostranském náměstí se dozvídáme hlavně o jeho rivalitě se stejnojmenným chrámem na Staroměstském náměstí, o kus dál u pražského Jezulátka zase o tom, že lépe než do kostela je lepší si světoznámé nemluvně prohlédnout ve výloze obchodu dole na ulici.
Při jízdě přes Mánesův most si pořizujeme „zamilovaná selfíčka“ a panoramatické snímky Hradčan, abychom vzápětí zapluli Národní třídou ke gigantické hlavě Franze Kafky na piazzetě za stanicí metra. Večer je prý hezčí.
Pak už se proud slov průvodce a šoféra v jedné osobě stáčí k Perlové ulici a její před i porevoluční historii a obchodnímu domu Máj, u kterého nemůže nezaznít tradiční česká průpovídka „Neckermann a Quelle, jděte do…, pravý Čechů ráj, obchodní dům Máj“.
U funkcionalistického domu na rohu ulic Karolíny Světlé a Krocínovy se dozvídáme, že i v něm kdysi Kafka tvořil – akorát že data o době Kafkova života a výstavbě onoho domu se neslučují.
Pro běžnou dopravu nesjízdnou Husovou ulicí se proplétáme před pražský magistrát na Mariánském náměstí, jehož osazenstvo není řidičem častováno právě vybíravými výrazy, např. že „tihle nám pořád hážou klacky pod nohy a vymejšlej blbosti.“
Vrcholné číslo přichází v zatáčce na Kafkově náměstí. Vlevo stojící skulpturu Lukáše Raise Trichodon Robert popisuje jako velké lesklé dinosauří… no však víte co.
Čtyřicet minut za 1700 Kč uběhlo jako voda (zájemci si mohou připlatit i za delší trasu nebo třeba výlet na Konopiště) a posledními snímky s autem se loučíme zase u InterContinentalu. Takto dnes turisté poznávají hlavní město.