Turecký parlament v Ankaře nese výraznou českou stopu: jeho prostory osvětlují křišťálové lustry ze sklárny v Kamenickém Šenově. Ty původní zde visely bezmála šedesát let, než je v roce 2016 zničili pumovými útoky pučisté. Je tu ale i další, daleko méně známá stopa. StB totiž hodlala lustry v době jejich zavěšování v roce 1959 využít k instalaci odposlechových zařízení. Akce pojmenovaná příznačně Světlo byla sice úspěšná co do utajení montáže i zamaskování odposlechů, byť z důvodu technické komplikovanosti ne přímo do osvětlovacích těles. Jenže nakonec jejich prostřednictvím nebylo odposlechnuto prakticky ani slovo.
Ve svých pamětech Špion vypovídá vzpomíná bývalý příslušník komunistické rozvědky Josef Frolík „Florián“ na pokus nasadit odposlech pomocí agenta Franka Mrkvy s krycím jménem Olaf do State Departmentu ve Washingtonu v roce 1966. Akce byla celou dobu pod kontrolou Američanů, neboť Frank Mrkva od prvního kontaktu ze strany komunistické rozvědky spolupracoval s FBI.
Vysílač ukrytý v dřevěné laťce prý Američany překvapil svojí technickou vyspělostí. Podle Josefa Frolíka však šlo o běžný typ odposlechu, který se masivně vyráběl ve výzkumném ústavu československého ministerstva vnitra. Oddělení pro výrobu odposlechových vysílačů bylo zakonspirované jako pracoviště podniku ZPA Nová Paka a bylo situováno ve valdické věznici, kde sídlilo až do zrušení StB v únoru 1990.
Nasazování odposlechů v zahraničí bylo ovšem daleko komplikovanější záležitostí než jejich použití na území Československa, kde s komunistickou StB spolupracovala prakticky celá státní správa.
Rozkaz KGB zněl jasně, StB nemohla odmítnout
V listopadu 1958 založila tehdejší správa zpravodajské techniky, pod krycím názvem IX. správa MV, svazek s krycím jménem „Světlo“ ve věci „Montáž zařízení VOT (výkonné operativní techniky – pozn. aut.) v zahraničí.“ Československo se totiž tehdy podílelo na stavbě parlamentní a vládní budovy v turecké Ankaře, kam mělo dodat křišťálové lustry.
Zástupce náčelníka správy zpravodajské techniky mjr. Jan Bokr odpověděl zástupci náčelníka rozvědky mjr. Bohumilu Molnárovi „Drábkovi“, že montáž odposlechů do lustrů je technicky nemožná a umístění mikrofonů vysoko na stropě znemožňuje kvalitní zachycení rozhovorů.
Na instalování odposlechů měli ale zájem „sovětští přátelé“, a bylo tudíž jasné, že StB úkol nemůže odmítnout.
Již o měsíc později proto vycestoval právě mjr. Jan Bokr do Ankary, aby zmapoval, jaké jsou zde podmínky pro nasazení odposlouchávacích mikrofonů. Technická zpráva používala primárně dvě metody: buďto tzv. drátovým způsobem, který ovšem vyžadoval hluboké zasazení mikrofonu do zdi a často desítky centimetrů maskovaného vedení, což v zahraničí nepřicházelo v úvahu; nebo zabudování vysílače do nějakého předmětu či jeho maskování ve formě dřevěné laťky. V tureckém parlamentu byla použita druhá metoda.
Přestože všechny zámky, kterými byla budova osazena, pocházely z československého státního podniku FAB a ke všem existoval jeden univerzální klíč, neměla o téhle doslova „klíčové věci“ až do montáže mikrofonů Státní bezpečnost žádnou informaci.
Zástupce náčelníka zpravodajské techniky sepsal po návratu z Ankary podrobnou zprávu s návrhem prověřit pásma velmi krátkých vln, na kterých by mohly vysílače fungovat. A současně také zřídit v nedaleké (cca 250 metrů odtud) sovětské ambasádě speciální místnost, kde by bylo možné odposlouchávané hovory monitorovat a nahrávat.
Špičkové přístroje této (tehdy západo)německé firmy používala Státní bezpečnost po celou dobu své existence.
Do Ankary odcestoval technik Státní bezpečnosti, kterému sovětští přátelé diplomatickou poštou doručili širokopásmový přijímač Rohde-Schwarz ESM 300.
Po proměření frekvencí byly zvoleny kmitočty 163 a 156 MHz. Výzkumný ústav MV vyrobil čtyři vysílače zapuštěné do dřevěných latěk, které se napájely z elektrické sítě. Příslušník 1. odboru IX. Správy SNB, kpt. Ing. Jaroslav Cejp, vybudoval společně s příslušníky KGB na sovětské ambasádě tzv. opěrný bod, v němž měly být odposlechy zachycovány, neboť „technici přátel nemají zatím dostatek zkušeností v používání frekvencí, které jsme pro vysílače stanovili“.
V tomto případě šlo na tehdejší dobu o nezvykle vysoká frekvenční pásma, což zvyšovalo naději na utajení odposlechů. Navíc byla modulace vysílaných vln „šifrována“, tzn. inverzně zakryta tak, že bez použití speciálního záznějového oscilátoru naladěného přesně na frekvenci 8 KHz nebylo na běžném přijímači jasné, zda jde pouze o nosnou vlnu, nebo již namodulovaný signál přenášející informace.
První dva vysílače byly zabudovány do kanceláří šéfa parlamentu a šéfa senátu ve dnech 7. a 8. října 1959. Dalším místem osazeným odposlechy pak byla zasedací síň tzv. Bagdádského paktu – vojensko-politického bloku Velké Británie, Iráku, Íránu, Turecka a Pákistánu. Zde byl vysílač bez dálkového ovládání nastaven tak, aby se zapnul, kdykoli se v sále rozsvítila všechna světla. Všechny vysílače byly zabudovány se zpožděným zapnutím, k němuž mělo dojít měsíc až dva poté, co českoslovenští pracovníci z místa odjeli.
Dokument popisuje složitost montáže v poslední místnosti se čtyřmi vchody, přičemž bylo vzhledem k časovému limitu pěti hodin značně komplikované dodržet utajení celé akce. Vysílače byly ukryty pod okenní parapety a mikrofony svedeny do koutů v místnostech.
Státní bezpečnosti tehdy velmi pomohl vedoucí party montérů skleněných lustrů (a současně spolupracovník rozvědky) Václav Pilný, krycí jméno Světlý. Ovšem čtvrtý vysílač, který plánovala StB nasadit přímo do kanceláře předsedy vlády, se již instalovat nepodařilo.
Za instalaci odposlechů obdrželi por. Jiří Svoboda a kpt. Vlastimil Hofman z 2. oddělení 1. odboru IX. Správy MV vyznamenání za statečnost. Ostatním příslušníkům, kteří se na akci podíleli, byly uděleny peněžité odměny.
O půl roku později při kontrolní cestě do Ankary konstatuje kpt. Jaroslav Cejp, že „podle informací stálého technika (na residentuře KGB – pozn. aut.) nebyla od zkoušek, prováděných v době montáže, zachycena nosná vlna žádného z vysílačů.“
Ve vyhodnocení nasazení vysílačů z roku 1965 je konstatováno, že první vysílač pracoval od 30. 12. 1960 do 14. 3. 1961, kdy se z neznámých důvodů odmlčel. Druhý vysílač v kanceláři nebyl zachycen nikdy a o odposlech zasedací místnosti, v níž jako jediné vysílač fungoval, není zájem, neboť je přístupná veřejnosti a nelze zde proto nic zajímavého ke zjištění – a navíc instalovaná zvuková aparatura způsobuje, že je odposlech prakticky nesrozumitelný.
Když v roce 1963 požádala turecká strana o vyčištění skleněných lustrů, rozjela se celá operace s odposlechy nanovo. V červenci 1963 do Prahy přicestovali příslušníci KGB: plk. Vladimír Leonidovič Dobrožanskij – hlavní inženýr oddělení operativní techniky KGB, konstruktér radiových zařízení a nositel Stalinovy ceny – a jeho kolega German Matvějevič Gosenkov, aby projednali rozšíření odposlechů ve vládní budově v Ankaře.
Ministr vnitra Lubomír Štrougal celou akci schválil. Byl získán nový spolupracovník Správy zpravodajské techniky František Novák s krycím jménem Fanda, který pracoval jako mistr v národním podniku Lustry a měl mít celou zakázku s vyčištěním osvětlovacích těles na starost.
Druhou šanci nakonec zhatila turecká kontrarozvědka
Vysílače měli tentokrát zhotovit sověti a jejich montáž provést tříčlenná skupina příslušníků Státní bezpečnosti, deklarovaných jako pracovníci Skloexportu. Pro instalaci bylo zvoleno bateriové napájení. Pro akumulátor, který zapíná a vypíná ovládání radiového mikrofonu, navrhovala operativa KGB životnost 10 tisíc hodin, zapnutý odposlech měl vysílat nejméně 160 hodin a celé se to muselo vejít do „kamuflu“ – dřevěné laťky o rozměrech 4,5 x 2 x 25 cm. Na počátek šedesátých let slušný technický výkon.
Technici Státní bezpečnosti již od počátku upozorňovali na problémy s napájecím zařízením, které sestávalo z šedesáti rtuťových článků umístěných v samostatném dřevěném „kamuflu“.
Je ovšem pravda, že v maskování odposlechových mikrofonů byli příslušníci Státní bezpečnosti opravdovými mistry: Například počátkem šedesátých let umístili odposlech velvyslanci Itálie v Praze do kolébky na osušení inkoustu, tedy předmětu zhruba o velikosti pouzdra na brýle. Přestože velvyslanec ji měl denně při podepisování dokumentů několikrát v rukou, nerozeznal kopii od originálu.
Pečlivě plánovaná akce nakonec skončila naprostou blamáží, protože turecká strana odmítla udělit „pracovníkům“ Skloexportu víza a celá smlouva byla zrušena. Komunistické rozvědce se pouze podařilo zjistit, že za zrušením objednané práce stála pravděpodobně turecká kontrarozvědka.
Více než pětileté úsilí několika příslušníků Státní bezpečnosti, desítky součinnostních porad a několik udělených vyznamenání za statečnost tak ve finále nepřineslo naprosto žádný zpravodajský poznatek. Jediným výsledkem bylo, že při prověřování frekvenčního pásma technici náhodou objevili signál odposlechového mikrofonu v bytě příslušníka polské rozvědky.
