Zpravodajská služba Státní bezpečnosti procházela za dobu své čtyřicetileté existence několika zásadními krizemi. Svůj podíl na tom měl do značné míry i výběr vhodných „kádrů“ – u mnohých však daleko více než profesionální kvality nutné pro rekrutování a řízení zahraničních agentů hrály hlavní roli třídní původ, uvědomělost a schopnost neštítit se ani té „nejšpinavější práce“.
Po definitivním uchopení moci bolševiky v únoru 1948 začali komunisté mohutně posilovat struktury Státní bezpečnosti. V roce 1950 bylo nově zřízeno Ministerstvo národní bezpečnosti, pod které přešla většina represivních složek komunistického režimu – již o čtyři roky později bylo ovšem zrušeno a sloučeno s Ministerstvem vnitra.
Zároveň byla dokončena první etapa „očisty“ zpravodajského aparátu, jak rozpoutané čistky a hromadné vyhazovy zkušených policistů označovali vládnoucí komunisté.
Propuštění ohromného množství zkušených úředníků a zpravodajců, ale i kriminalistů a vyšetřovatelů mělo na chod bezpečnostního aparátu devastující vliv. Ještě v polovině padesátých let neměla téměř polovina nových příslušníků StB dokončené základní vzdělání.
Personální devastace se samozřejmě nevyhnula ani nejprestižnější složce Státní bezpečnosti, tedy zahraniční rozvědce. Většina zpravodajských důstojníků, kteří měli zkušenosti z období první republiky, odešla do exilu, případně byla vyhozena ze služby, pokud neskončili přímo v mučírnách StB.
Ale ani těch několik, kteří přešli na stranu nového režimu, jako byl například Adolf Püchler, který se výrazně podílel na nelegálním financování komunistické strany již před únorem 1948, se nakonec nevyhnulo vězení.
Na rozvědná místa v západních zemích nastoupily prověřené komunistické kádry, většinou s výučním listem a nulovou znalostí zpravodajské práce i jazyka země, v níž měly své agenty verbovat a řídit.
Na rozdíl od kontrarozvědných materiálů, kde proběhla poměrně masivní skartace, obsahuje Archiv bezpečnostní složek značné množství rozvědných materiálů z počátku padesátých let.
Při pročítání korespondence residentury v Londýně, tedy pravděpodobně nejdůležitější zpravodajské výspy StB, jsem objevil pozoruhodný dokument ze dne 17. ledna 1953 vypracovaný zástupcem residenta, tedy druhým nejvýše postaveným zpravodajským důstojníkem. Citaci nechávám v původní pravopisné podobě.
„Napsal jsi mi shodnocení naši práce a tím i moji To co jsi napsal je pravda a já si zde musím s toho vzít poučení, aby se nám práce zvedla a abychom již začali plnit úkol residentůry, to znamená posílat zprávy a udělat agenty.
Řízení centrály bylo dobré a naprosto dostačující pro naše poměry v residentůře. Hlavní chyba proč residentůra neplnila dobře své úkoly je zde a ne doma. Vy jste úkoly dávaly a my je neplnily. Těžko se to dá nějak vymlouvat, protože to nebyly většinou úkoly nijak těžké a byly splnitelné.
(…) Trochu se to dá vymluvit na špatné podmínky práce, mám na mysli Ulricha a Pátka a celé prostředí na ambasádě. Jistě bychom byli dál, nebít jich. (…) Dále moje neznalost angličtiny je velkou brzdou celé práce, měl jsem dosti příležitostí mluvit s lidmi, seznámit se s nimi a vytáhnou z nich něco kdybych uměl anglicky. Úkol, který jsi mi dal, že do roka mám umět anglicky, sotva splním.“
Následuje několik stížností na důvody, proč residentura nevykazuje prakticky žádné výsledky. Pod dokumentem je podpis Winston. Náčelník v centrále, který dokument vyhodnocoval, pod něj rukou připsal „Konkrétní návrh jak zlepší práci všech chybí, jinak sebekritika dobrá.“
Svazek korespondence residentury v Londýně číslo 80054 obsahuje několik dalších podobných dokumentů podepsaných krycím jménem Winston. Protože vznikly před rokem 1954, kdy došlo k zavedení krycích jmen, které je možno dnes přiřadit konkrétnímu kádrovému příslušníkovi rozvědky, chvíli to vypadalo, že se tohoto „génia zpravodajské práce“ nepodaří identifikovat.
Naštěstí v evidenčních odděleních Státní bezpečnosti existoval velice svérázný výklad interních směrnic a předpisů. Na jednom dokumentu si pracovník centrály rukou připsal, Winston=Miksa. Tato jediná poznámka umožnila jeho identifikaci.
Výše popisovanou svéráznou postavičkou byl vyučený strojní zámečník Josef Šebesta „Miksa“. V dubnu 1950 odeslal okresní výbor KSČ Královo pole posudek na Jaroslava Šebestu Ústřednímu výboru KSČ. „Také na svém pracovišti je dobrým pracovníkem a může býti vzorem všem ostatním zaměstnancům. Je sice poněkud prudší povahy, což však nemá vliv na plnění jeho povinností. Soudruha Šebestu budeme neradi ztrácet.“
K rozvědce byl přijat 1. října 1950 a po absolvování roční rozvědné školy (31. srpna 1951) odcestoval v červenci 1952 do Londýna. Zde měl za úkol řídit dva agenty vyslané centrálou do Velké Británie.
Prvním byl Petr Arton, bývalý příslušník 311 bombardovací perutě RAF, který patřil k tzv. hvězdářům, jak se v Anglii za války říkalo komunistům. Po válce se vrátil do Československa, byl získán ke spolupráci rozvědkou, obdržel krycí jméno Wills, 2500 liber a byl vysazen zpět do Velké Británie.
Do řízení jej dostal právě zástupce residenta Josef Šebesta „Miksa“. Není proto překvapující, že byl již na jaře 1954 zatčen, měsíc vězněn a vyhoštěn do Izraele. Státní bezpečnost při uzavírání tohoto případu konstatuje, že jeho zpravodajské výsledky byly prakticky nulové.
Druhým agentem, který měl tu smůlu, že jej k řízení dostal vyučený strojní zámečník, byla Zdenka Shönová Radnitzerová, krycím jménem Lada. I ona byla zatčena společně s Petrem Artonem a britská kontrarozvědka zahájila intenzivní sledování Josefa Šebesty „Miksy“.
Ten hodnotí dopisem pro centrálu svoje intenzivní sledování jako důležité pro pochopení činnosti britské sledovačky a je rád, že získal spoustu nových zkušeností. To bylo pravděpodobně moc i na centrálu, zvyklou neustále zadávat úkoly, které nebyly splněny, a v červenci 1954 Josefa Šebestu „Miksu“ z Londýna odvolala.
Pro dobu padesátých let je příznačné, že ani tyto „úspěchy“ komunistického špiona nezabránily dělnickému kádru v další kariéře. V listopadu 1954 odejel ve funkci residenta do Káhiry, kde setrval tři roky, poté mezi lety 1962 až 1965 působil jako resident v Adis Abebě a od prosince 1970 v Bagdádu.
Jeho kádrové materiály sice nehovoří o tom, jestli se (konečně) naučil nějaký cizí jazyk, ale jsou plné hodnocení o třídní uvědomělosti, přivítání příchodu sovětských vojsk v srpnu 1968 a naprosté oddanosti Sovětskému svazu. Dokonce ani poznámka, že bratr jeho manželky byl trestán za kriminální činnost a jeho tchýně se věnuje „prostituci a věštění“, což by v mnoha jiných případech stačilo na ukončení služebního poměru, jej nikterak neohrozilo.
Výsledky jeho práce se ale příliš nelišily od těch v Londýně. Přestože byl „provalený“, tedy jeho příslušnost k rozvědce západním službám potvrdilo několik přeběhlíků, zůstal dál pevným kádrem stalinského jádra komunistické rozvědky.
Po návratu z Bagdádu se stal koordinátorem aktivních opatření rozvědky. Jeho náplní práce se stalo to, co uměl nejlépe: vymýšlet pomluvy a zpracovávat podvržené dokumenty, tentokrát alespoň ne na své kolegy, nýbrž proti politikům v demokratické části Evropy. Do invalidního důchodu odešel v roce 1979.
V roce 1987 si na něho vzpomněla správa StB pro boj s vnitřním nepřítelem, odbor Ideologické diverze a emigrace. Tato složka tajné policie měla na starosti činnost proti českým a slovenským exulantům, především proti redakcím časopisů Listy a Svědectví a rozhlasové stanici Svobodná Evropa.
A tak se kariéra strojního zámečníka uzavřela vymýšlením špinavých triků proti krajanům žijícím ve svobodné části Evropy.
