Lukrativní práce v komunistickém podniku zahraničního obchodu (PZO) nabízela ve srovnání se zbytkem socialistické společnosti lepší životní standard, vyšší příjmy, možnost cestování do kapitalistické ciziny, západní zboží a další výhody. Státní podniky pod kuratelou ministerstva zahraničního obchodu řídily a realizovaly rovněž veškeré obchodní vztahy s kapitalistickou cizinou. Západní firmy, které chtěly vyvážet produkty do ČSSR, nemohly jednoduše PZO obejít. Podniky měly postupovat dle plánů, které měly zajišťovat co největší úspornost při výdajích a maximální příjmy.
Výběr uchazečů o práci v PZO byl limitován. Přednost před profesní odborností měl dobrý kádrový profil, dělnický původ a patřičné známosti na vyšších místech. Zároveň „stranická příslušnost“ byla téměř nevyhnutelná podmínka, stejně jako ústavou zakotvená vedoucí úloha komunistické strany, která v rámci nomenklaturního systému obsazovala ve státě veškeré řídící pozice prověřenými kádry.
Do kompetence politbyra ÚV KSČ patřilo i schvalování všech generálních ředitelů podniků zahraničního obchodu, v kompetenci sekretariátu ÚV KSČ bylo schvalování obchodních náměstků PZO a nižších řídících pozic. Loajalita, stranická angažovanost a ochota spolupracovat i s bezpečnostními složkami se automaticky předpokládala.
Všudypřítomná korupce, falšování hospodářských výsledků a rozkrádání majetku státních podniků bylo trvalou součástí komunisty řízené ekonomiky. Občané se o kauzách dozvídali jen prostřednictvím „šuškandy“ a v omezené míře i ze svobodného tisku a vysílání západních rozhlasových stanic. Jeden z nejznámějších korupčních případů, kauza Stanislava Babinského, stála hlavu náměstka federálního ministra vnitra Jána Kováče.
Z dělnické třídy do nomenklatury
Dne 17. listopadu 1978 schválilo předsednictvo ÚV KSČ do funkce generálního ředitele PZO Tuzex soudruha Josefa Špačka. Jeho příběh se odehrával přibližně ve stejném období jako případ Babinského a je další ukázkou politického nepotismu, klientelismu a korupce.
Špaček pocházel z Nymburka, měšťanskou školu nedokončil a následně se vyučil v Českomoravských strojírnách soustružníkem. Po válce nastoupil do nymburských železničních dílen a v roce 1947 ve svých dvaceti letech vstoupil do KSČ. „V únorových událostech roku 1948 jsem se aktivně zúčastnil všech akcí, pořádaných KSČ. Taktéž jsem se zúčastnil hlídání závodu. Po únorových událostech jsem byl přijat do Lidových milicí.“
V roce 1949 nastoupil vojenskou službu v Rychnově nad Kněžnou. Zde si jej vytipovala vojenská kontrarozvědka a on požádal o přijetí: „Zůstávám na vojně u zpravodajské služby, z politického přesvědčení, jelikož třídní boj, který se stále zostřuje, vyžaduje dělnické kádry při budování armády.“
Po absolvování kurzu obranného zpravodajství byl v květnu 1951 přijat v hodnosti poručíka k vojenské zpravodajské službě podřízené ministrovi národní bezpečnosti. „V prosazování linie strany je dostatečně tvrdý a tuto tvrdost uplatňuje i ve svém zařazení v boji s třídním nepřítelem v armádě… posuzovaný je velmi dobrým kádrem voj. zprav. služby. Při jeho třídním uvědomění a politické vyspělosti jsou předpoklady, že postupným ukládáním těžších úkolů získá organizační schopnosti k samostatnému zvládnutí velitelské služby…“ Tak tehdy hodnotili Špačka jeho nadřízení.
Toto období bylo charakteristické širokou obměnou nespolehlivých kádrů v armádě, honem a perzekucí politicky nespolehlivých osob, provokacemi, brutálními výslechy, mučením, pracovními lágry a popravami. Příslušníci vojenské kontrarozvědky se na tomto široce podíleli.
Špaček měl v plnění a prosazování linie strany pověst „nekompromisní osoby“ a v květnu 1955 byl vyznamenán v rozkazu prezidenta republiky medailí Za službu vlasti. V roce 1956 sloužil v hodnosti kapitána ve funkci zástupce náčelníka oddělení vojenské kontrarozvědky 13. tankové divize.
V témže roce Špaček z osobních důvodů rovněž požádal o propuštění do zálohy. Šest předchozích let se patrně podepsalo na jeho zdraví. „V poslední době dosti vážně onemocněl nervovou chorobou, která podle jeho slov mu nedovoluje setrvat dále ve službách VKR…“, uvádí archivní dokument.
Koncem ledna 1957 ukončil své angažmá u kontrarozvědky a v květnu nastoupil do podniku zahraničního obchodu Pragoexport. Tam řídil samostatný referát „plánování dovozu“. Iniciativní Špaček se velice rychle osvědčil a „za dobré plnění úkolu – snižování úkolu dovozu v zájmu úspor deviz – získal peněžitou odměnu…“
Brzy po svém nástupu se stal vedoucím stranické skupiny a v roce 1959 členem výboru podnikové ZO (základní organizace) KSČ. „Náš podnik počítá se s. Špačkem, jako dobrým kádrem, pro vyšší funkce a za tím účelem s. Špaček studuje angličtinu. Ve studiu je velmi pilný…“ hlásilo kádrové oddělení na žádost Ministerstva národní obrany a již v roce 1959 jej vedení plánovalo vyslat do Nizozemska jako obchodního delegáta.
Tato informace se obratem dostala ke komunistické rozvědce a npor. Oldřich Hlavička „Racek“ z 15. odboru I. správy MV předložil v říjnu 1959 návrh na získání Špačka jako tajného spolupracovníka. Špačkova destinace se ale v poslední chvíli změnila a Pragoexport jej nakonec vyslal jako delegáta do Káhiry.
Zde již jako ideospolupracovník „Sláma“ plnil úkoly pro československou rozvědku a postupně jej řídili por. Jaromír Vašíček „Žďárský“, zástupce rezidenta kpt. František Vlček „Petřina“ a kpt. Zdeněk Králík „Průcha“. Špaček dle jejich vyjádření „patřil k nejkvalitnějším spolupracovníkům na rezidentuře“ a v roce 1963 projevil zájem o vstup k rozvědce.
Rozvědka Špačkovo přijetí vzhledem k jeho profesní minulosti doporučila, ovšem Ministerstvo zahraničního obchodu se postavilo proti. V roce 1964 po návratu z Káhiry si rozvědka Špačka ještě několik let ponechala v agenturní síti, on mezitím povýšil na náměstka generálního ředitele Pragoexportu.
Jeho souhlasný postoj ke vstupu „spřátelených armád“ v srpnu 1968 mu v roce 1970 vynesl zařazení do nomenklatury ÚV KSČ a v roce 1977 se stal zastupujícím generálním ředitelem. V roce 1978 obdržel státní vyznamenání Za vynikající práci.
Tuzexový ráj
Podnik zahraničního obchodu Tuzex umožňoval občanům Československa zakoupit za speciální poukázky (oficiálně odběrní poukazy, lidově bony) nebo západní měnu kvalitní a luxusní zboží ze Západu. Vesměs šlo o žádanou elektroniku, automobily, šatstvo, potraviny...
Síť tuzexových prodejen, kde se platilo jenom „tvrdou“ měnou nebo „tuzexovými korunami“, měla za úkol odčerpávat od obyvatelstva západní valuty a sloužila k budování devizových rezerv státu.
Mnoho občanů pracujících v zahraničí bylo placeno v tuzexových poukázkách, mnoho rodin mělo dolary, marky a jiné peníze od příbuzných v kapitalistické cizině atp. Držení deviz mimo účet v Živnobance bylo trestným činem. Podnik rovněž plnil funkci neoficiálního zásobovače západních produktů pro komunistické kádry.
Zde vrcholí příběh soudruha Špačka, který rok po své padesátce nastoupil 1. ledna 1979 do funkce generálního ředitele PZO Tuzex. Zdá se, že jeho výběr nebyl náhodný, neboť situace v Tuzexu vyžadovala angažmá prověřeného komunistického kádra.
Špačka čekaly problémy, které v podniku zanechal jeho předchůdce Ing. Jaroslav Nýdrle. Různá anonymní udání a další závažné nedostatky se projevovaly na vícero úsecích. Jedním z nich byl například prodej aut.
Plánování soudruhům moc nešlo a podnik dovezl stovky automobilů, pro které neměl odbyt. Problém s náhradními díly byl chronický a nové automobily, majetek Tuzexu, byl na různých pražských parkovištích bez patřičné ostrahy postupně rozkrádán.
