V newyorském kině Loewʼs State Theatre, založeném na počátku „řvoucích dvacátých let“ (Roaring Twenties), jenž se nachází na Broadwayi 1540 na Times Square, tj. na té vůbec nejžádanější možné adrese ve „městě, které nikdy nespí“, se v úterý 14. března 1972 konala velká sláva. Premiéru tu měl totiž film Francise Forda Coppoly Kmotr (The Godfather), natočený podle stejnojmenného románu Maria Puza z roku 1969.
Snímek s Marlonem Brandem, Alem Pacinem, Jamesem Caanem a Diane Keatonovou v hlavních rolích se těšil velkému očekávání. Úspěch, jaký se dostavil, a fenomén, jaký se zrodil, ale nepředvídal vůbec nikdo. Jedna z nejslavnějších filmových ság všech dob právě začala.
Mafiánská sága Maria Puza…
Původní vydání z roku 1969
Newyorský rodák Mario Puzo (1920–1999), syn chudých italských přistěhovalců z Kampánie, měl v roce 1969 za sebou službu v americké armádě během druhé světové války, absolutorium sociologie na Kolumbijské univerzitě v NYC, práci v diplomatických službách a na autorském kontě několik povídek a dva romány – Temná aréna (The Dark Arena; 1955) a Šťastný poutník (The Fortunate Pilgrim; 1965). Žádný velký úspěch ale svými prózami neslavil a nic v té době vůbec nenasvědčovalo tomu, že by ho měla čekat závratná kariéra.
Ovšem jeho další román Kmotr (The Godfather) z roku 1969 změnil Puzovi život. Sága o mafiánské rodině Corleoneových v poválečném New Yorku měla bez přehánění fantastický úspěch: Sedmašedesát týdnů, během nichž se kniha držela na prvním místě v žebříčku bestsellerů The New York Times a více než devět milionů prodaných výtisků během prvních dvou let po vydání, o nadšených recenzích nemluvě – to všechno udělalo z Maria Puza celebritu a zajistilo jej do konce života, třebaže mu prodej práv společnosti Paramount Pictures (na základě šedesátistránkového torza z roku 1967) nepřinesl zdaleka tolik, kolik býval mohl.
Říci, že po „zbytek“ tvůrčího života žil Puzo jen ze slávy z Kmotra, by bylo neuctivé, a navíc by to nebyla pravda. Jeho romány Sicilián, Omerta a Poslední kmotr měly rovněž velký úspěch; The Sicilian z roku 1984 se dokonce znovu ocitl na špičce žebříčků prodejnosti a vydělal autorovi další velké peníze.
Kromě toho byl Puzo autorem a spoluautorem scénářů slavných filmů Superman (1978) a Superman II (1980), které natočili Richard Donner a Richard Lester, podepsaný byl i pod scénářem dalšího mafiánského filmu The Cotton Club (1984), který režíroval rovněž Francis Ford Coppola, a pod mnoha dalšími projekty. Když na počátku července 1992 zemřel, odešel s ním „velký kus“ literární a filmové Ameriky.
…a její kongeniální filmový přepis Francise Forda Coppoly
Francis Ford Coppola (* 1939), pocházející rovněž (z druhé generace) italských přistěhovalců do Ameriky, jemuž šéfové Paramount Pictures svěřili natáčení Kmotra, měl velké štěstí, neboť ani zdaleka nebyl první volbou. Studio stálo o Sergia Leoneho (který dal ale přednost práci na vlastní gangsterce Tenkrát v Americe – a dobře udělal), o Petera Bogdanoviche, Petera Yatese (znáte jeho Bullittův případ, viďte?), Arthura Penna (jeho Bonnie a Clyde jste také viděli, že?)... a teprve poté přišla řeč na Coppolu. V jehož prospěch mluvil italský původ, který měl podle šéfů studia „zajistit“, že z filmu bude cítit „autentická Itálie“.
V roce 1972 měl za sebou Coppola čtyři snímky, včetně úspěšného Divotvorného hrnce (Finianʼs Rainbow) i Oscara za nejlepší původní scénář k filmu Patton (1969) režiséra Franklina J. Schaffnera (i o něm se mimochodem uvažovalo jako o možném režisérovi Kmotra).
Bravura, s jakou zvládl hvězdy v čele s Marlonem Brandem, jehož role byla předtím nabídnuta Laurenci Olivierovi (zvažováni byli též Charles Bronson, Anthony Quinn či Orson Welles), ale byla téměř neuvěřitelná. Právě během natáčení prvního Kmotra se zrodil Coppolův nezaměnitelný režisérský „rukopis“, charakteristický i pro druhého Kmotra (The Gotfather II; 1974), pro thriller Rozhovor (The Conversation; 1974), drama z vietnamské války Apokalypsa (Apocalypse Now; 1979), Cotton Club (The Cotton Club; 1984) a další.
Filmoví fandové vedou dodnes spory o to, zda je v prvním Kmotrovi lepší Marlon Brando jako starý don Corleone, anebo jeho na první pohled nenápadný syn a dědic „ve firmě“ Michael, kterého nakonec hrál Al Pacino (v prvních návrzích se mluvilo hlavně o Warrenu Beattym, Robertu Redfordovi a Ryanu OʼNealovi).
Strhující mafiánský příběh, mistrovská režie, skvělá kamera (Gordon Willis), nezapomenutelná hudba (jejímž autorem byl Giovanni Rota Rinaldi, známý jako Nino Rota) a samozřejmě herci – to všechno stálo za jedenácti nominacemi na Oscara a ve finále za třemi zlatými soškami (nejlepší film roku, nejlepší herec v hlavní roli – Marlon Brando, a nejlepší adaptovaný scénář – Mario Puzo a Francis Ford Coppola, jehož utěšilo alespoň to, že za svoji režii obdržel Zlatý glóbus).
Film se stal prakticky okamžitě legendou, kultovní (jakkoli toto slovo nemám rád) záležitostí, počet jeho fanoušků a obdivovatelů byl „den ze dne“ takřka nekonečný. Jak už to u velkých filmů tohoto typu bývá, stimuloval i další „průmyslová“ odvětví (spousta dospívajících a dospělých „kluků“ chtěla nosit sako jako Michael či Tom Hagen, kouřit doutníky jako don Corleone atd.), z prodeje plakátů, fotografií a dalších propagačních předmětů a suvenýrů s filmem spojených se stal bez přehánění „zlatý důl“, a nejen viceprezident Paramountu Peter Bart, který za projektem stál, si mohl mnout ruce.
Dvojka lepší než jednička? To snad ani není možné…
Když se o dva roky později blížila premiéra „druhého dílu“ Kmotra (The Godfather Part II), byli producenti, kritikové i diváci ve svých očekáváních opatrní – případů, kdy se pokračování literárního či filmového šlágru nepovedlo, bylo až příliš mnoho. Snímek ale překonal všechna očekávání. Z nemalé části to bylo dáno tím, že autoři do osudů Michaela Corleona, nového dona, vložili prequel z časů mládí jeho otce, dona Vita, kterého zahrál neskutečným způsobem Robert de Niro.
Spojení dvou zdánlivě nesourodých příběhů, jejich mistrovské prolínání, syrovost filmové výpovědi (ano, větší než v prvním snímku), jež byla mimo jiné trýznivým rodinným dramatem (vztah mezi Michalem a jeho bratrem Fredem a manželkou Kay), a také politickým dramatem (část příběhu se odehrává na Kubě, mimo jiné během noci, kdy vojáci Fidela Castra přebírají moc v Havaně) – to všechno udělalo z druhého Kmotra film roku.
A přineslo (opět) jedenáct nominací na Oscara, tentokrát ale šest vítězství (nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší herec ve „vedlejší“ roli – Bobby de Niro [Al Pacino byl za hlavní roli „jen“ nominován], nejlepší adaptovaný scénář – Puzo a Coppola, Best Art Direction – Dean Tavoularis, Angelo P. Graham George R. Nelson, a za Best Original Dramatic Score [fakticky za nejlepší spojení filmové hudby a samotného příběhu] – již zmíněný Nino Rota a Carmine Valentino Coppola, otec režiséra) – to vše znamenalo pro Puza, Coppolu i pro celý štáb obrovskou satisfakci za porci nedůvěry, které museli v době natáčení čelit. Podle některých kritiků jsou první a druhý Kmotr dohromady nejlepšími filmy všech dob.
Temná, tak trochu smutná dohra
Třetí film, který Puzo a Coppola připravovali dlouhá léta, měl mít podle nich název Smrt Michaela Corleona (The Death of Michael Corleone) – o tom ale producenti nechtěli ani slyšet, což vzhledem k „ceně“ názvů původních dvou filmů plně chápu.
Příběh, odehrávající se na sklonku sedmdesátých let (tedy dvacet po skončení „dvojky“) a zachycující snahu Michaela Corleona legitimizovat své postavení ve společnosti prostřednictvím vysokých hodnostářů katolické církve ve Vatikánu, není ve srovnání s prvními dvěma filmy tak brilantní – ale pořád je to vynikající film, aby bylo jasno.
Al Pacino je skvělý ve všech třech snímcích, nejlepší ale nejspíš právě v tom posledním. Způsob, jakým zahrál stárnoucího či starého (záleží na úhlu pohledu) mafiánského bosse, snažícího se odstřihnout od temných stínů minulosti, je bez přehánění dech beroucí, třebaže tentokrát nebyl na zlatou sošku ani nominován.
Celkově nicméně snímek získal sedm nominací (včetně nejlepšího filmu a nejlepší režie), ve finále ale vyšel na prázdno, což svědčilo o mnohém, včetně změny nálady v hollywoodské „továrně na sny“. Tak jako tak se jednalo o víc než důstojné završení trilogie, ságy, jež – ve svém žánru, aby bylo jasno – ve své době neměla a dodnes nemá obdoby.
Fenomén Kmotr
Románový i filmový Kmotr je zkrátka fenomén, jaký se podaří vytvořit jen velmi vzácně, unikátně. Kromě nezpochybnitelného mistrovství Maria Puza, Francise Forda Coppoly, Marlona Branda, Ala Pacina, Roberta de Nira, Nina Roty a dalších stojí za tímto fenomenálním úspěchem „nekýčovitá romantizace“ již tak atraktivního tématu a prostředí, v němž se odehrává – mafiánského světa.
Jakkoli se kniha ani filmy zdaleka nevyhýbají násilným, krutým scénám, je způsob života hlavních hrdinů přece jen nahlížen jinak, než jaký byl a je ve skutečnosti. Literární i filmové poetiky (i násilí lze zobrazit tak, že je – odhlédneme-li od morálky – vizuálně krásné, zvlášť ve spojení s hudbou; „primitiv z videopůjčovny“ Quentin Tarantino by o tom mohl vyprávět a psát do nekonečna) je v reálu pomálu.
Tak na to při čtení a sledování Kmotra/Kmotrů alespoň občas myslete.
