Chcete-li zažít v klidu a pohodě autentický Blízký východ jako z pohádek tisíce a jedné noci, se všemi vymoženostmi západní civilizace včetně „normálních toalet“ a navíc (pří)jemně namixovaný s pestře barevnou i voňavou atmosférou Dálného Orientu, pak je tenhle sultanát na východním cípu Arabského poloostrova ideální volbou. Nejen rána, ale hlavně ty večery... a k tomu hřejivě prosluněné dny stejně dlouhé jako vlahé hvězdnaté noci – v Ománu se rozhodně klepat zimou ani zmírat nudou nebudete, ať již je vaším primárním cílem relaxovat u plážového baru, nebo chcete svou dovolenou pojmout akčněji a dobrodružněji.
Rozbřesk. Ovívá vás chladivý větřík vanoucí z pevniny k moři. A s ním ze vzdálených mešit přilétají i hlasy muezzinů. Jejich nápěvy jsou v Ománu tišší než v jiných zemích arabského světa, melodicky nevtíravé, hladivě konejšivé.
Toužíte si vyfotit grandiózní kotouč Slunce vynořujícího se z moře. Jenže to se vám ne vždy podaří. Horizont totiž bývá zahalen v oparu prachových i vodních částic – pouštního písku, resp. mořské pěny. Přesto ale můžete pořídit úchvatné fotky, hustá ranní mlha je jako svítivě oranžové mléko.
S rozbřeskem se probouzejí i ptáci, kteří ozvučují vizuální kulisu svým podmanivým zpěvem ze všech stran. Jsou to dnes už většinou majny obecné (Acridotheres tristis): na pohled sympaticky úhlední opeřenci, byť poměrně macatí (až 25 cm) s hnědým tělem a výrazně žlutým zobákem i pařáty – jde sice o invazní druh zaplevelující kromě Ománu snad všechny subtropické oblasti, ale nenechme si tím ten dechberoucí dojem kazit.
Právě v těchto chvílích, kdy i místní teprve vstávají a běžný pracovní hluk nastane až o pár hodin později, zažijete nirvánu – pocit bezstarostné nadčasovosti a vytržení z běžného života, jakoby z úplně jiné planety. Ano, Omán je totiž ve své podstatě úplně jiná planeta, připomínající krajinu na Marsu, kam kdosi zasadil „staré dobré časy“.
Kolem deváté ráno se situace radikálně mění. Vítr se mírní, teplota šplhá k pětadvaceti a na azurovému nebi bez mráčku pluje slunce jako slastně hřejivý pupen. I když vám zaběhlý biorytmus diktuje, že je teprve šest ráno (protože u nás je o tři hodiny méně), cítíte se odpočatí, plni energie a natěšení na nové zážitky.
Takže teď jen rychle na snídani, kde si můžete dopřát evropskou klasiku od skromného toastu s máslem přes klasickou bohatýrskou anglickou hostinu až po „zdravé varianty“ typu zeleninový salát či jogurt s vločkami – ale stejně tak i speciality ománské, nebo spíše blízko- a středovýchodní kuchyně.
Originální ománská kuchyně neexistuje, jde o fúzi okolních „gastrovlivů“. Omán je již po staletí křižovatkou mezi Afrikou a zeměmi Blízkého, Středního i Dálného východu. Tím pestřejší je výběr.
Samozřejmě nejen v rámci snídaní, ale i opulentních obědů a večeří. Ale to už předbíháme... Zatím je ještě před námi celý další den. Ten se dá strávit v klidu a pohodě od rána až do večera v perimetru hotelového rezortu.
Třeba jen poleháváním na pláži u moře (které v průběhu dne mění barvu od tyrkysové přes berlínskou po pruskou modř, ale má konstantní teplotu 25+ stupňů) střízlivě kombinovaným s návštěvami bazénového baru, kde neplatí ománské zákony (drakonické jako obvykle v arabském světě) ohledně prodeje a konzumace alkoholických nápojů.
Většina hotelů nabízí i adrenalinovější zážitky jako vodní skútry, vodní lyže, potápění, masáže, ziplajny...
Pokud využijete služeb některé z cestovních kanceláří (než si vše dlouze vyhledávat a bookovat na vlastní pěst, vsadil jsem na léty prověřenou jistotu Čedoku), budete mít spoustu z toho už zařízené a předpřipravené v „cestovním balíčku“.
Hotel, přesněji řečeno hotelový resort, je v Ománu tou nejjistější volbou. Samozřejmě tu najdete i ubytování „v soukromí“ typu rodinných apartmánů nebo penzionů, ale kvůli jejich relativně nízkému počtu nejsou často k dispozici v krátké době ani za nízké ceny. Navíc ty nejkrásnější pasáže mořského pobřeží si již stejně zabraly hotelové řetězce, nabízející na jednom místě dokonalý servis i zábavu.
Z vlastní zkušenosti doporučuju hotel Barceló, který je přímo u pláže a okolo nejsou už žádné další hotely, takže máte jen pro sebe i dlouhé kilometry okolního pobřeží, a navíc se nachází ve strategickém „výchozím“ bodu, odkud se lze vydat za ománskými highlighty jak na východě, tak na západě země bez nutnosti úmorných přejezdů – do hlavního města Muscatu je to slabá hodinka, to samé do hor, případně až do Dubaje čtyři.
To je optimální program minimálně pro první aklimatizační den po příletu. Ale pak už se před vámi otevírá široký vějíř možností poznávání této země, unikátní z mnoha pohledů – kulturního i historického, geologického i geografického, adrenalinového i (g)astronomického...
Nenápadný půvab ománské geologie
Nejfrekventovanější oblastí Ománu s největší koncentrací kulturních i přírodních památek je jeho severní část. I když rozloha tohoto sultanátu (což je svým politickým zřízením „osvícená monarchie“, vedle sultanátu Brunej jediná taková na světě) je asi čtyřikrát větší než Česko, valnou část jeho území tvoří pusté skalnaté a písečné pouště.
Hlavní „body zájmu“ se koncentrují na úzkém pobřeží podél Hormuzské úžiny, která tvoří geografickou hranici Perského a Ománského zálivu. Jenomže to pobřeží je poměrně dlouhé, takže se při cestách do jednotlivých zajímavých míst nevyhnete časově náročným, mnohahodinovým přejezdům.
Ve srovnání s naší zemí je to téměř jako cestovat od Aše k Tatrám (na délku kolem pobřeží) nebo od Prahy k Českým Budějovicím (na šířku, ale přes hory, jejichž vrcholy přesahují hodně přes dva tisíce m n. m. – ta nejvyšší, Jebel Shams, Džebel Šams = Sluneční hora, je dokonce třítisícovka.)
Pro leckoho to může být „nuda nuda“, ale rozhodně to není „šeď šeď“. Ománské hory jsou totiž pestrobarevné – hrají všemi odstíny od pískově žluté přes svítivě oranžovou až po světle a temně šedou.
Při delších přejezdech se vyplatí sledovat jen tak zbůhdarma ubíhající krajinu, protože se díky tomu i vaše myšlenky začnou znenadání ubírat jiným, meditativním směrem a cesta vám nakonec uběhne jako nic.
Přitom vlastně ani nemusíte znát detaily unikátní ománské geologie odehrávající se na hraně arabské a indické zemské desky, která za poslední stovky milionů let prošla několika bouřlivými fázemi vývoje. Během cesty na první pohled monotónní krajinou vystřídáte pohledy na zvětralé pískovcové či vápencové ochozy, šikmé hroty deskových břidlic i zvláštně zkroucené zkamenělé žíly lávových proudů.
A až vystoupáte – s omamně zalehlýma ušima, protože to po strmých serpentinách trvá jen pár desítek minut – téměř z nuly na některý z hřebenů místního nejvyššího pohoří Al Hajar (Al Hadžar) s výškou přes dva tisíce metrů, třeba na oblíbené vyhlídkové místo na Jebel Akhdar (Džebel Achbar, česky Zelená hora), nejdříve se samozřejmě nadechněte o cca 10 stupňů chladivějšího čerstvého horského vzduchu, a pak vyrazte za panoramatickým výhledem přes ohromné rozeklané údolí.
Ale nakonec nezapomeňte stočit své zraky směrem dolů, ke svým botám – ty se totiž právě procházejí po černošedém kameni se zkamenělinami roztodivných tvorů z pradávných dob, kdy tohle místo bývalo mořským dnem.
Místní hory toho ovšem nabízejí daleko více – protože kde jsou hory, tam bývá i voda. Možná je to jen náhoda, že české slovo pro vodu je velmi podobné arabskému „vádí“, označujícímu údolí, kudy teče řeka. I když mnohdy jen dočasně po vydatnějších deštích, což zde není tak časté, takže většina zdejších vádí vypadá jako na troud vyschlé kamenné koryto.
Ale jsou i čestné a četné výjimky, mimo jiné Wadi ash Shab, Wadi Al Arbeieen nebo Wadi Dayqah... místa s celoročně pulzujícími vodními toky, které v sevřených údolích mezi strmými skalisky tvoří na mnoha místech průzračná jezírka a tůně jako stvořené (a patřičně uzpůsobené) ke koupání. S bonusem jedné tajné „průplavné“ jeskyně:
Jako další bonus si k tomu dopřejete jízdu „off-road stylem“ k těmto poměrně odlehlým místům po klikatých horských cestách (písek, štěrk, šotolina), protože jinak se to ani nedá.
Navíc Ománci, kteří vám budou dělat průvodce a řidiče, očividně milují divočejší styl jízdy – zároveň ale své čtyřkolkové vozy (povětšinou zn. Toyota Hilux a příbuzné modely) bravurně ovládají.
Nenápadný půvab ománské architektury
V Ománu platí cosi jako „celostátní státní architektonický plán“. Při pohledu na českou, mnohde cirkusově pestrou a vertikálně znásilněnou moderní krajinu, to dává jistý smysl. Možná si toho v Ománu na první pohled ani nevšimnete, ale na druhý určitě – zvláště pokud jste předtím již někdy navštívili sousední arabské emiráty.
Nikde v Ománu totiž neuvidíte obří mrakodrapy. Nejsou tu vlastně vůbec žádné mrakodrapy, a v podstatě žádná z budov, ať již obytných nebo komerčních, nepřesahuje svou výškou místní minaret. Striktní je i barevný kód omítek a povrchů – bílá, béžová, písková, případně i jiné barvy, ale všechny v maximálně tlumené pastelové variantě.
Přitom architektonické fantazii a rozletu se tu meze rozhodně nekladou – například v hlavním městě Muscat naleznete celou řadu zcela nových a unikátních architektonických počinů, které ovšem svým provedením nejen že nijak nenarušují celkový ráz urbánního prostředí, naopak jej originálně doplňují.
Typickým příkladem je „Fish Market“ u hlavní zátoky, jehož podoba pochází z dílny norského architektonického studia Snøhetta. Z vnějšku střecha připomíná skelet ryby, které místo kostí rostou z páteře šupiny. Ale není to žádný modernistický skanzen – uvnitř se odehrává přesně to samé, co se tu na místě rybího tržiště odehrávalo již po staletí předtím.
Rybáři sem dopoledne přivlečou své čerstvé ranní úlovky, vyskládají je na pulty a licitují s kupci o ceně, obchoduje se tu po bednách nebo se nakupuje po jednotlivých kusech. Zažijete lomoz, rybí smrádek a někdy i dovedně hrané mrzení při smlouvání. Ale nakonec převládají úsměvy a z východů tržiště proudí lidé obtěžkaní taškami, vlhce se boulícími rybami a dalšími plody moře.
Jen o pár desítek metrů dál na hlavní pobřežní promenádě najdete prastará, moderní architekturou nezasažená tržiště jako Majjid Rasool al Azam nebo Mutrah Corniche.
Tradiční souqy vypadají asi nějak tak, jako kdyby křivolaké uličky pražského Starého města nebo Malé Strany někdo shora zastřešil a zevnitř do posledního místa naplnil prodejními stánky. Z širokých hlavních chodeb vedou četné odbočky do užších vedlejších „nudliček“ – a než tohle bludiště celé projdete, uběhne klidně i několik hodin, protože zabloudit v nich není nic těžkého.
Až snad na vchodové partie, kde vás možná zkusí někdo chytnout za ruku a nabídne vám zaručeně pravé (fake) rolexky, si vás tu nikdo moc všímat nebude a nechá na vás, do jakého z krámků vstoupíte a co si vyberete. V mnoha z nich se už ani nesmlouvá, ceny jsou pevně stanovené a platit můžete i kartou.
Jenže co vlastně koupit, a neprohloupit? Pro odpověď na tuhle otázku se vydejme o něco dál, do někdejší pevnosti Nizwa, která se nachází tři hodiny jízdy přes hory a doly od hlavního města.
Nenápadný půvab autentických tradic
Na tenhle výlet se vyplatí si přivstat. Ostatně ani nic jiného, než vyrazit ještě před východem slunce, vám nezbývá, pokud chcete stihnout to hlavní – autentickou dobytčí dražbu.
Nizwa (česky Nazvá, ale podobně jako jiná geografická jména zde uvádíme i anglickou verzi, protože jinak byste ji jen asi stěží našli v online mapách a průvodcích), je původní hlavní město Ománu – jehož historie mimochodem sahá až do šestého století, tedy do doby ještě před vznikem islámu. I když je to vnitrozemské město, ukryté za hradbami hor daleko od přístavů, fungovala Nïzwa po dlouhá staletí jako jedna z hlavních kupeckých křižovatek propojujících námořní obchodní cesty ze Středního východu na ten Blízký a odtud pak dále do Afriky i Evropy.
Hlavním tahákem pro turisty je vedle středověké architektury – v podobě křivolakých uliček s krámky a čajovnami/kavárnami/bary na zastřešených terasách s výhledem na starou pevnost – dobytčí trh, na němž místní lidé v určité dny brzy ráno licitují formou dražby o krávy a býky, teleta, kůzlata, jehňata – zkrátka dobytčata všech pohlaví i věku. Majitelé je vodí kolem dokola centrální arény obsypané natěšenými kupci, jejichž ratolesti přitom posedávají na střechách okolních domů, komíhají nohama, rozhazují rukama a řehní se na celé kolo.
Sice ideální instapoint, ale původně bylo hlavním artiklem tohoto města něco zcela jiného, daleko voňavějšího – tzv. klejopryskyřice ze stromu Boswellia sacra neboli kadidlovníku. Křesťanská vůně, která pochází z islámského světa.
Nejen tady, ale všude po Ománu představuje „kadidlo“ a jeho vůně jakýsi národní symbol a také typický suvenýr – hlavně dejte pozor na to, jakou barvu má: čím světlejší, tím lepší, a to úplně bílé a téměř průhledné se vedle klasického pálení dá prý použít i jinak: vložte ho přes noc do pár decilitrů čisté vody, a tu pak ráno (nejlépe na lačno) vypijte. Inšálláh (dá-li bůh) vám bude rázem lépe.
Na tržištích v Nizwě narazíte vedle obvyklých artefaktů, jako jsou tepané nádobky roztodivných tvarů z nejrůznějších kovovových slitin nebo na sladkosti z mnoha forem tepelně upraveného cukru a drcených skořápkových plodů také na jednu unikátní zvláštnost – na místní včelí med.
Ománské včelařství v tom smyslu, jak ho známe my z našich končin, má zcela jinou, daleko delší a „divočejší“ tradici. V kulturním dědictví UNESCO jsou sice již od roku 1988 zapsány lokality Al-Khutm a Al-Ayn s kamennými stavbami připomínajícími svým tvarem naše oblíbené vánoční cukroví – včelí (nebo spíš vosí) hnízda. Ale včelařství se tu dlouhou dobu praktikovalo formou sběru od divoce žijících včelstev.
Dnes se již včely také chovají v úlech, ale často opět způsobem „na divoko“, takže na trzích u stánků s medem mnohdy spatříte podlouhlé bachraté plástve neboli strdí. Barvou se místní med rozděluje do různých kategorií podobně jako ten náš z mírného pásma – od světlé po tmavou, v závislosti na tom, v které části roku jej včely nasbíraly z květů volně rostoucích bylin a stromů.
Třebaže s včelami se tu ve volné přírodě (a buďte za to možná rádi) jen stěží setkáte, s dalším ikonickým vývozním artiklem Ománu přijdete do kontaktu na každém kroku. V údolích s přírodními zdroji vody se na pozadí hor utěšeně zelenají oázy, kde se pěstuje nejen tráva na seno a různá zelenina, ale jsou zde hlavně rozsáhlé sady datlových palem. Datlí existuje mnoho druhů lišících se nejen velikostí, ale i barvou, a podávají se jako zákusek k další ománské tradiční specialitě – sladce voňavé kávě s kardamomem.
Nenápadný půvab ománské (g)astronomie
Ománská kuchyně je podstatou svého vzniku podobná té české – také je to fúze různých vlivů z blízkých i vzdálených zemí. Jako významná křižovatka kupeckých tras do sebe tato země „nasála“ vlivy jak arabské, tak perské/íránské, indické/pákistánské/bangladéšské i východoasijské, a z druhé strany naopak středomořské i africké.
Vyjma vepřového si tu užijete všechny druhy masa včetně velbloudího. Úprava je většinou zdravě dietní – vaření, dušení nebo pečení, nikdy ne smažení. K tomu rýže, luštěniny a spousta čerstvé sezónní zeleniny, bylinek a koření, které se tu ale používá jen střídmě a to pálivé téměř vůbec.
Existují samozřejmě i unikátní ománské speciality, na něž nikde jinde nenarazíte a které mohou cizincům připadat stejně zvláštní jako třeba naše dršťková polévka – například slavnostní pokrm Muqalab, který se připravuje na první den po skončení Ramadánu, což je vlastně něco jako křesťanský Velikonoční „rozkroj“ po skončení masopustu.
Muqalab zvaný též muqli je pestrý, chutný a neskutečně krásně voňavý mišmaš stvořený ze zvířecích srdíček, jater, plíčků a drštěk jemně nakrájených na kostky/plátky, které se při teplotě těsně pod bodem varu dlouze ‚táhnou‘ ve vlastní šťávě obohacené směsí nejrůznějšího koření, v jehož obchodování je Omán tradiční křižovatkou, čili je tam mimo jiné skořice, kardamom, hřebíček, pepř, zázvor, česnek, muškát...
Další typickou lahůdkou, která se zde vyrábí celoročně, je halwa – směs kukuřičného škrobu, zkaramelizovaného cukru a přepuštěného másla, která se jako kdysi naše povidla za stálého míchání opět těsně pod bodem varu táhne několik hodin. V Ománu se do ní navíc přidává i olej vydestilovaný z květů pouštních růží. A nakonec se přihodí nasekané madle, oříšky, sezamová semínka a pasta z fíků a datlí, a nechá se to vychladnout do „al dente“ gelové konzistence.
Je to ideální potravina třeba na noční trek po poušti, což je zážitek na celý život. On to vlastně ani nemusí být přímo trek, stačí si zařídit přenocování spočívající v cestě autem na opuštěné místo daleko od lidských obydlí, sledování západu slunce při večeři v beduínském stylu na ornamentálně vyšívané dece... a jen co se rozpustí večerní opar, objeví se na obloze první hvězdy.
Pouštní oblasti bez rušivého vlivu umělého jsou ideální pro sledování hvězdné oblohy – spatříte tu tolik hvězd, kolik jich nikde u nás neuvidíte, a zjistíte, že Mléčná dráha není jen bílá. A protože se Omán nachází přímo na obratníku Raka (na což vás mimochodem upozorní i řada cedulí podél dálnic vedoucích po severním pobřeží), zjeví se vám nad jižním obzorem i mnohá, v našich zeměpisných šířkách neviditelná souhvězdí – včetně „ikonického“ Jižního kříže.
Sbohem a šáteček
O Ománu by se dal napsat celý román, ale už budu končit. Nezmínil jsem sice ještě jednu z největších sakrálních staveb světa – mešitu sultána Kabúse v Muscatu, jednu z mála svého druhu s barevnými vitrážemi a obřím lustrem nebo kobercem, které ještě donedávna držely světový rekord ve své velikosti. Nebo budovu opery, rovněž v Muscatu, první klasickou koncertní síň na Arabském poloostrově, jejíž monumentální klasicistní interiér je plný moderních technologií – a kde se jeviště i hlediště může stisknutím pár tlačítek radikálně přestavit podle charakteru představení. Nejlevnější vstupenky na stání sice stojí v přepočtu kolem deseti tisíc, ale můžete sem zajít za daleko přijatelnější částku v rámci komentovaných prohlídek.
Nezmínil jsem ani velbloudí dostihy, při nichž již na hřbetech neplápolají jako kdysi dětští závodníci, nýbrž dálkově ovládaní robůtci. Nezmínil jsem ani moderní nákupní centra, široké kvalitní dálnice, všeobecnou čistotu a pořádek, milé úsměvy a vstřícnost Ománců, kteří se s vámi všichni díky vzdělávacímu systému domluví bezvadně anglicky. A nezmínil jsem ani další typický ománský suvenýr – šátky z pravého kašmíru. Ale to už všechno nechám na vás – nebylo by totiž vhodné „vyspoilovat“ o Ománu úplně všechno, určitě si ho s chutí pro sebe objevíte sami.
Jak, co, s kým...
Z Prahy je možné do Ománu letět individuálně buď do Muscatu na severní pobřeží, nebo do Salalah na jižním; jednosměrné letenky pořídíte již od cca tří tisíce korun. Turistické vízum na dobu až 14 dnů je možné zdarma obdržet přímo na letišti v Ománu, podmínkou je ale doklad o rezervaci ubytování v hotelu, zpáteční letenka a zdravotní pojištění. Nejpohodlnější je ovšem letět s cestovkou, která zařídí všechny nezbytnosti, výhodou je přítomnost česky mluvícího delegáta a možnost jedno- i vícedenních výletů po Ománu.
