FEJETON PAVLA VONDRÁČKA | Strávil jsem na pozvání hotelové skupiny Falkensteiner pár dní a nocí v příjemném prostředí jejich odpočinkového hotelu na rakousko-českém pomezí a zažil jsem po dlouhé době něco, co je dnes velmi vzácné – absenci povinností, ruchu i vzruchů, tedy odpočinek. Schopnost odpočívat se totiž z lidského života vytrácí a je to fatální chyba. Proto je třeba ocenit jakýkoliv hotel, který nemá v popisu slovo „aktiv“, ale naopak jeho opozici, tedy slovo „pohoda“.
„Prázdné hory jsou plné větru a deště“ je název půvabné knížky, antologie básní čtrnácti korejských zenových mistrů z 13. až 20. století. Je to malá útlá knížka, kterou si beru s sebou na cestu, na které si potřebuji provětrat hlavu, detoxikovat se od digitálního smogu a aspoň na chvíli vystoupit z kopule věčného velkoměstského hluku a světla.
Tvrdí se sice, že lidský mozek je ekvivalent počítače, ale není to pravda. Když se vám totiž zpomalí počítač, můžete v něm mnohé vyměnit, přidat pevný disk, vysypat koš nebo vypnout aplikace, to ale s mozkem neuděláte. Vše, co do něho vložíte, v něm také zůstane. Podnětů, které musíte zpracovat a uložit, je ale čím dál větší množství. Snad jen termín „restart“ můžu s jistou mírou nadsázky použít. Otázka ale je, kde ten restart udělat, kam zajet, kde strávit pár dní v tichu, klidu, v dalekosáhlém prostředí, kde si číst drobné zenové básně z knihy „Prázdné hory jsou plné větru a deště“.
Ten hotel jsem viděl z auta mnohokrát, kdykoliv jsem jel z Prahy do rakouského Lince. Ale ne tou nudnou cestou přes Dolní Dvořiště, kolem historického Freistadtu s půvabným náměstím a zachovanými hradbami, ale pěkně zadním dvorkem Šumavy, přes Vyšší Brod a stejnojmenným průsmykem do Bad Leonfeldenu a pak dolů fascinujícím údolím Haselgraben s jeho strmými zalesněnými svahy.
Hotel Falkensteiner kotví v zeleném moři pastvin a polí vysoko nad městečkem Leonfelden a ten příměr ke kotvě a moři není zase tak mimo, protože podlouhlá betonová stavba s několika řadami dřevěných balkonů skutečně vzdáleně připomíná kotvící zaoceánský parník, takový ten typ, který pluje od města k městu, v přístavu stráví pár hodin a na břeh vyplivne stovky a tisíce hlučných turistů. Leonfeldenská loď je ale tichá a klidná, protože její hosté vyhledávají luxus současnosti: ticho, klid a bezpečí. Hlavně ten klid a to ticho, a proto má hotel přívlastek „adult“, jen pro dospělé.
Strávil jsem v tomto hotelu (na jeho pozvání) spolu s dalšími novináři nečekaných pár dní a nocí. A přestože raději přespávám v boudách lesních dělníků, prostých penzionech nebo horských chatách, uznal jsem pod tlakem své ženy, že už je čas, abych si i já odpočinul v pohodlné posteli, v naškrobených peřinách, navštívil rozlehlý wellness, zavřel se v sauně, v klidu a bez spěchu snídal, obědval, svačil a večeřel a aspoň dva dny překonal tu silnou touhu jít ven a poznávat cokoliv zajímavého v okolí.
Musel jsem také překonat vnitřní stud a možná i falešný rozpor, který v sobě mám, kdykoliv se ocitnu v luxusnějším hotelu, za nímž se rýsuje vzdálený neprobádaný horizont. Cosi mi našeptává: „Na odpočinek máš ještě v životě čas. Teď je čas poznání.“ V těchto chvílích a situacích se ve mne probouzí gen vzdáleného horizontu a díky němu vítězí neodolatelná touha zjistit, co se skrývá za kopcem. A když stojím na tom kopci a vidím další kopec, chci zjistit, co je za ním, a tak stále dokola.
Cítím se jako ten tažný pes z mého dětství – byl na novinové fotce připíchnuté na nástěnce kynologického spolku na Hlavní třídě v Mariánských Lázních, pod ním byla lakonická popiska, že eskymáčtí psi v sobě mají „desiré to go“. Ta „touha jít“ je u tažných psů silnější než jejich potřeba odpočívat.
Strávil jsem tedy v hotelu Falkensteiner postaveném na jižním úpatí hory Sternstein (1122 m n.m) několik dní a dokázal nemožné – zůstat v něm a nejít ven, do těch krásných hor plných větru a deště.
Můj dědeček byl kdysi ředitelem lázeňského hotelu v Mariánských Lázních a ironicky se usmíval nad těmi, kteří si mysleli, že si na týdenní dovolené odpočinou. Na základě zkušeností generací lázeňských lékařů a pacientů dobře věděl, že u opravdového odpočinku platí pravidlo tří týdnů, tak dlouho má trvat minimálně dovolená. První dva týdny z unaveného člověka odpadávají starosti, rozpouští se pracovní návyky a teprve třetí týden dochází ke skutečné regeneraci fyzických a duševních sil.
Dnes má ale ovšem málokdo čas trávit tři týdny na jednom místě, podřídit se přísnému lázeňskému režimu, sestávajícímu z pravidelného jídla, pravidelného pohybu, pravidelného odpočinku a tvořivé nudě. Ale i tři dny jsou lepší než nic. „Tvořivá nuda“ není žádný básnický oxymóron, ale jasný a praktický termín, který má souvislost s několikadenním pobytem v hotelu Falkensteiner Genuss & Wohlfühlhotel Mühlviertel v rakouském Bad Leonfeldenu, jak zní celý jeho název a jež by se dal volně přeložit jako hotel k pohodě a potěšení. A právě instituce, jako je tento hotel, jsou uzpůsobeny k prožívání nudy, v tom nejlepším slova smyslu. Mozek se totiž potřebuje nudit!
„Nuda poskytuje člověku možnost přemýšlet o tom, o čem jsme přemýšleli. Je to základ sebereflexe,“ říká často v médiích přední český neurolog MUDr. Martin Jan Stránský. „Sebereflexe vytváří nové neurologické spoje, ty následně propojují vzdálená myšlenková centra a vytvoří komplexnější myšlenky. A také nové nápady, protože nové nápady a ideje napadnou člověka jenom tehdy, když má na to čas, tedy když se nudí,“ říká Martin Jan Stránský.
Tato myšlenka má svůj abstraktní historický obraz v legendě o geniálním Isaacu Newtonovi a vzniku jeho slavné teorie gravitace. Ta ho napadla právě v okamžiku, kdy se nudil. Od léta 1665 do jara 1667 byla jeho mateřská univerzita v Cambridge uzavřena kvůli morové epidemii, Newton se proto vrátil do rodného Woolsthorpu, kde mu podle pověsti v sadu u jeho domu spadlo na hlavu jablko právě ve chvíli, kdy se nudil a on přišel na myšlenku gravitace. I když se více zdrojů přiklání spíše k tomu, že jablko vědci přímo na hlavu nespadlo, jen ho znuděné sledování padajícího ovoce inspirovalo k přemýšlení o gravitaci.
Během výše zmíněných dvou let pobytu na rodném statku vynalezl svůj diferenciální počet, rozvinul svou teorii gravitace a vytvořil vlastní teorii podstaty světla a barev. Bylo to jeho nejplodnější období a bylo to logické, protože byl zbaven starostí všedního dne a měl tedy čas na myšlení.
Žádné jabloně sice kolem hotelu Falkensteiner nerostou, protože je postaven uprostřed šachovnicových polí s výhledy na zalesněnou rakouskou část Šumavy, na fragmentární potěšující krajinu s remízky a hájky, potůčky a šotolinovými cestami, které vedou k stále funkčním statkům s pasoucími se kravami.
A přestože si zde můžete půjčit elektrokolo a poznávat okolí, přestože se můžete vydat do blízkého městečka, zajet si do nedalekého Lince (25 km) na kávu a linecký koláček, vydat se na český Vítkův kámen (také 25 km) s nejvýše položenou hradní zříceninou nebo vystoupat do lipenské Stezky v korunách stromů (a potřetí 25 km), protože vstupenku dostanete ke každému zaplacenému pobytu, nakonec zjistíte, že to nejlepší, co pro svůj duševní stav můžete udělat, je zůstat celé dny v hotelu. Zvláště na podzim, kdy je sychravé počasí, méně světla, kdy přichází teskná nálada, vhodná k usebrání se.
Rozdíl mezi pobytem doma a v hotelu je v tom, že doma jsou podněty – k práci, k úklidu, k vyřešení restů a také počítač, televize, rodina, chaos a povinnosti. V dobrém hotelu, jako je Falkensteiner Genuss & Wohlfühlhotel Mühlviertel, vládne naopak řád: snídaně je vždy připravena, pokoj se sám v době vaší nepřítomnosti uklidí, na oběd i na večeři sedíte vždy u stejného stolu a nikdo vám nic nesní, ve wellnessu je vždy vyhřátá sauna a pára a vířivka a … a nemusíte dělat nic.
Podstatné je se nudit, protože jen když se nudíte, jste konečně sami se sebou, jen v čase slastné nudy vás napadnou myšlenky a řešení. Jen si vzpomeňte, kdy jste stáli u okna a nekonečně dlouhou dobu pozorovali usínající krajinu. Člověk někdy musí najít odvahu, myslet jen na sebe a odjet aspoň na pár dní zrestartovat si počítač, který máme ve své hlavě.
Více info informací o hotelu najdete ZDE.
