Kam ji vzít, když nerada lyžuje a z Dubaje se jí chce zvracet? Zkuste výlet po pěti zemích za čtyři dny

A tak jsem v tom nejzhoubnějším mrazovětru vsadil drahou Markétu a skromné batožiny do tradičního vozu s hvězdou na chladiči a vyrazil se sevřenými rty k Dolnímu Dvořišti a dál na jih. Původně jsem vlastně vůbec autem jet nechtěl, neboť, ač dávný fanda do rychlých kol, nerad řídím dnešní západní Evropou a nejde vůbec jen o hustý provoz. 

Nebaví mě neustále hlídat stovku na rakouské dálnici, když zrovna svítí znaky IG-L, nerad se bavím s policisty ve Francii, nesnáším předjíždějící kamiony. Takže ano, už aby ta auta jezdila ty standardizované monotónní trasy sama. Náš Mercedes třídy E už to v zásadě umí a je to jen legislativa, která škrtí jeho samostatnost. Jinak bych si ale nohy za krk při „hlídání“ samojedoucího auta dal milerád.

Rodiště velkého diktátora, jeskynní systémy, svobodné město na Jadranu i rodiště světoznámého prosecca a typická korutanská vesnice, to je tak zhruba to, co nás v následujících necelých sto hodinách čeká. 

Moje žena je oduševnělá a také dost konzervativní, přesto má ale přímo panickou radost, když může navštívit nějaký opuštěný objekt, pokud možno ještě dějinně spjatý s nějakou napjatou historií. Jistě proto nikoho nepřekvapí, že prvním cílem našeho výletu byl Kumrovec, víska v chorvatském Záhoří asi 60 km západně od Záhřebu a současně na samé hranici se Slovinskem.

Jméno nejznámějšího balkánského politika 20. století asi jen málokomu připomene jeho epizodní angažmá v továrním provozu v plzeňské škodovce v roce 1912. 

Ano, tehdy bylo ještě Rakousko veliké. Mladý Josip Broz musel záhy rukovat, málem zahynul proboden ruským kopím a kvůli zajetí ve velké zemi na východě měl tu pochybnou čest být u toho, když vznikal první komunistický stát na světě. 

Tak se stal komunistou, a protože se už zpátky doma dal na dráhu profesionálního jugoslávského revolucionáře, začal si kvůli konspiraci říkat „Tito“, protože tak prý v Kumrovci a okolí říkají každému druhému klukovi. 

S gloriolou samoosvoboditele z drápů Němců přistoupil Tito po válce s patřičným sebevědomím k jednáním o roli jeho země ve formujícím se východním bloku. 

Jako jediný se vzepřel „otci všeho pokrokového lidstva“ Stalinovi a díky své autoritě prosadil specifickou jugoslávskou cestu k socialismu. 

V roli vůdce Hnutí nezúčastněných zemí nezačleněných do žádného ze soupeřících paktů požíval značné prestiže – jeho pohřeb v roce 1980 je dosud rekordní co do počtu zúčastněných hlav států. Záhy po Titově smrti se ukázalo, že mnohonárodnostní státní útvar, jemuž neohroženě vládl 35 let, není bez jeho všeobjímající autority životaschopný.

Titova rodná světnička se v zásadě nijak neliší od té Stalinovy v gruzínském Gori, mnohem zajímavější je genius loci celého místa a krámek se suvenýry upomínající maršálův monumentální kult osobnosti. 

Poctivé „jugoslávské“ bydlení najdete o pár kilometrů dál u památníku sepsání chorvatské hymny, dobře se tam najíte i napijete.

Jen co překročíte řeku Sotla, ocitnete se ve Slovinsku. Nikdo samozřejmě nic nekontroluje a tak ukrajujeme kilometry dál k jihozápadu. Kdo chce, může provést výsadek do hlavního města Lublaně, Slovinsko je ale spíš zajímavé pro jeho přírodu. 

Necelou hodinu jízdy na jih od Lublaně leží světoznámá Postojanska Jama, přes 23 km dlouhý jeskynní systém vytvořený říčkou Pivka. Celkem 5,3 km jeskyně je otevřeno pro veřejnost, což je největší délka ze všech jeskyní na světě. 

Mnohem méně „profláknuté“ a snad i zajímavější jsou ovšem Škocjanské jeskyně (slovinsky Škocjanske jame) ležící při silnici A1 dalších 40 km na jih. 

Jde o rozsáhlý jeskynní systém vápencových jeskyní zahrnující propadlé závrty, více než 5 km podzemních prostor a jednotlivé skalní dómy i přes 200 metrů vysoké s mnoha vodopády. 

Jedná se o jedno z nejvýznamnějších míst na světě ke studiu krasových jevů ve vápenci, které je od roku 1986 součástí UNESCO.

Odtud už je to coby lehkým kamenem prudce dohodil do někdejšího svobodného města Terst, které je dnes balkánskou výspou Itálie, s jejíž hlavní částí město spojuje úzký pruh území. 

Ostříží oči italské pohraniční policie náš zelenkavý Mercedes-Benz E 350 de neomylně vybírají k namátkové kontrole. Auto máme pěkné a alkohol ani cigarety z Čečenska nepašujeme, jestli mi jako rozumíte… 

To už se ale křivolakými serpentinami spouštíme ze zhruba třísetmetrové výšky až dolů k vlhkým zimním oparem přidušenému Jaderskému moři. Ano, také Terst (italsky Trieste) je místem, kudy kráčely dějiny 20. století.

Terst býval nejdůležitějším přístavem Rakouské monarchie, což mu vtisklo současně kosmopolitní i středoevropský mnohonárodnostní ráz; vedle převládajících Italů zde žily komunity většiny národů a náboženství monarchie. 

Terst byl v prvé polovině 20. století také jedním z literárních center Evropy. Žili a tvořili zde James Joyce, Italo Svevo, Umberto Saba, Rainer Maria Rilke, Max Brod a další.

Koncem druhé světové války Terst okupovala Třetí říše a po válce jej nárokovala Jugoslávie. Situace byla vyřešena teprve roku 1954, kdy byl dočasný státní útvar Svobodné území Terst rozdělen mezi Itálii (samotný Terst s nejbližším okolím) a Jugoslávii (zázemí včetně přístavů Koper, Piran a Umag), zčásti na etnickém a zčásti strategickém základě. 

Terst se tak stal italským pobřežním výběžkem do jugoslávského (dnes slovinského) území a i přes velmi excentrickou polohu zůstal hlavním městem regionu Furlansko-Julské Benátsko.

Dnes jde o živé kosmopolitní město, kde je stále přítomen silný přístavní genius loci. Škoda, že jsme nezastihli v provozu unikátní Opicinskou tramvaj, historickou linku zavedenou v roce 1902. Toto spojení tramvaje a lanovky překonává mezi centrem Terstu a připojenou obcí Opicina výškový rozdíl 326 m za stoupání až 26 %. 

Za vidění jinak určitě stojí zámek Miramare, který dal v letech 1856–1860 zbudovat budoucí mexický císař Maxmilián I. Habsburský ve stylu tudorovské gotiky nebo zámek Duino-Aurisina – bývalá rezidence patriarchů akvilejských.

Je ale pomalu čas nabrat směr k domovu, nikdy ne však stejnou cestou, a proto přes Itálii ve směru na Udine a Tarvisio na rakouských hranicích. 

Ještě před tím ale stojí za to pár kilometrů za Terstem odbočit z dálnice a navštívit vesnici Prosecco, na dvojjazyčné tabuli jmenovanou též slovinsky jako Prosek. Tušíte správně, populární vinný perlivý nápoj má svůj původ právě tady. 

Jako Prosecco smí být legálně označován jen vinný nápoj s ochranou původu DOC (Denominazione di origine controlata, čes. „kontrolovaného označení původu“), který se vyrábí v devíti provinciích regionů Benátsko a Furlansko-Julské Benátsko. 

Kopcovitá krajina s vinicemi okolo zdejších městeček Conegliano a Valdobbiadene byla v roce 2019 zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Za necelé dvě hodiny už naší mercedeskou křižujeme rakouské okresky a míříme ke známým do vesnice Maria Saal u korutanského hlavního města, kterým je horskou přírodou obklopený Klagenfurt am Wörthersee (česky Celovec).

Máte-li rádi přírodu a klidnější životní styl, je právě zdejší kraj ideálním místem k životu. Všechna traumata evropské politiky jsou zde mimo obzor a věci fungují tak nějak zdravě postaru. Důkaz? 

Naši kamarádi Iris a Johannes nemají děti, ale mají se rádi. Zatímco Iris z Maria Saalu pochází, Johannes je původně Vídeňák. Před několika lety se sem za svojí láskou přistěhoval a na krásném místě ve zvlněné krajině s výhledem na Triglav postavili jednoduchý dům. 

Iris odešla z velké nadnárodní společnosti a pracuje pro nedaleký hospic, její přítel dělá překladatele, především je ale pořád někde na kole nebo v pohorkách. Úplně prosté a funkční.

Místní staleté rody zemědělců, jejichž kontinuita nebyla přerušena žádnou kolektivizací, žijí v mnohogeneračních statcích a produkty, které nedodají některému z řetězců, prodávají v místních samoobslužných krámcích, kde si sami vyberete a do volně ložené kasičky vložíte patřičný obnos. 

Čtvrtý den cesty je tady a my se musíme vzhledem ke všem možným povinnostem (Proč???) nasměrovat zpět do páté země – té naší, která člověka neohromí, ale stále ještě občas dojme. 

Jedeme prakticky geometrickým středem Rakouska kolem Horních Taur na sever, daleko od velkých měst i velehor. 

Když mineme Linec a noc nás veze zpět k Dolnímu Dvořišti, přemítám o pocitech, jaké museli zažívat českoslovenští občané vracející se za socialismu ze svobodné ciziny zpět do bolševického vězení za dráty železné opony. Mám zůstat a nechat „tam“ celý dosavadní život? Nebo? Těžko dnes říct a už vůbec ne soudit. 

Už jsme doma, soukám se do teplého pyžama, které jsem dostal k Ježíšku (s rostoucím věkem člověk tyhle věci stále více oceňuje) a těším se, až zase někam vypadneme. Aspoň na ty čtyři dny. Ona si to snad myslí taky.