Kurt Knispel: Největší tankové eso wehrmachtu a rodák z Jesenicka se „sebevražednou odvahou“

Když se řekne válečný hrdina, většina lidí si u nás vybaví jména odvážných letců, kteří utekli z Protektorátu do Anglie, kde proti Hitlerovi bojovali v řadách britského královského letectva RAF. 

Na území meziválečného Československa ale žilo tři a půl milionů Němců, kteří po zabrání pohraničí získali říšské občanství a za války tak nějak přirozeně stanuli na té druhé straně. I mezi nimi byli hrdinové s velkými bojovými úspěchy, přičemž ne všichni byli přesvědčenými nacisty.

Dost málo se ví, že československým rodákem bylo největší německé tankové eso Kurt Knispel, který během války dosáhl rekordního bojového skóre 168 zničených tanků a obrněných vozidel. Tím se zařadil po bok mnohem slavnějších kolegů, jako byli Michael Wittmann nebo Otto Carius. 

Třebaže posledně jmenovaný sám ve svých pamětech snižoval dosažená vítězství, kdy tvrdí, že byla záměrně nadhodnocená z propagandistických důvodů, pořád šlo o mimořádná čísla.

Kurt Knispel by svým vzhledem zapadl spíš do pražské kavárny nebo grungeové kapely než do německé válečné mašinérie. Na svém nejznámějším portrétu je zachycen tak, jak si ho mnoho jeho kamarádů pamatovalo ještě dlouho po válce. 

Dlouhé vlasy, kozí bradka, rozevlátá uniforma a rebelský úsměv naznačují, proč si Knispel i přes své výsledky nikdy nezískal sympatie velení a nedočkal se ani významnějšího povýšení nebo dekorace rytířským řádem, na který byl sice čtyřikrát navržen, ale pokaždé marně, třebaže jiní si jej vysloužili po dosažení polovičních bojových zásluh.

Nebyl nacistou ani příslušníkem SS, ale poddůstojníkem wehrmachtu. Když už si kvůli fotografování připnul na uniformu vyznamenání s hákovým křížem, dal si ho na zjevně nepředpisové místo. 

O jeho povaze i vztahu k nacistické ideologii vypovídá příběh, k němuž došlo v létě roku 1942 na nádraží v Krakově. Zatímco Knispel seděl na jednom z tanků naložených na vagony a čekal na přesun na východ, všiml si, jak jeden německý voják týrá bezbranného ruského vězně v trestanecké uniformě. Surovost dozorce jej natolik popudila, že se zvedl a aniž by ho k tomu opravňovala odpovídající hodnost, šel proti bezdůvodně surovému bití zakročit. 

Vytáhl svou služební pistoli, namířil ji na vojáka a přikázal mu, ať toho okamžitě nechá. Zaskočený voják zvedl svou pušku, ale Knispel mu ji vykroutil z rukou a rozpůlil o koleje. Ponížený dozorce odešel i s vězněm, o jehož osudu není nic známo, ale asi si ho můžeme domyslet.

Přihlížející tankisté se zastyděli, že je to samé nenapadlo dřív. Knispelův kamarád a spolubojovník Alfred Rubbel později vzpomínal: „Knispel ukázal téměř sebevražednou občanskou odvahu. Navíc nás zahanbil, protože jsme příhodu sledovali, aniž bychom zasáhli.“ 

Tím ale incident neskončil. Poté, co se dal transport do pohybu, přistoupila na třetí zastávce vojenská policie a hledala „zarostlého vojáka vysokého asi metr a tři čtvrtě“. Velitel roty věděl, o koho jde, ale Knispela odmítl vydat. Když policisté stupňovali nátlak, ukázal na svou pistoli a řekl, že v tomhle vlaku velí on a kdokoli se mu vzepře, toho zastřelí. Policisté se stáhli a tím bylo vyšetřování u konce.

Že by si z toho vzal Knispel ponaučení nebo že by se dokonce začal chovat disciplinovaně, to se ovšem nedá říct, protože ještě během téhož transportu se za pomoci upilovaných klíčů vloupal do zapečetěných vozidel patřících jednotce Waffen-SS Panzer-Grenadier Division Wiking a k velké radosti kamarádů tankistů z nich ukořistil dva pytle zrnkové kávy a dvě lahve ginu. Pytle s kávou ukryl ve vzduchových filtrech a jalovcovou zasunul do kanónu nového Panzerkampfwagen IV vybaveného dlouhou hlavní.

Přes ohromující výsledky dosažené v boji nebyl Knispel žádný militarista a nebýt války, armádě by se vyhnul obloukem. Narodil se v Československu 20. září 1921 ve vesnici Salisfeld ve Zlatých horách v Jeseníkách, která se pod svým současným názvem Salisov nachází na samé hranici Česka a Polska. 

Po ukončení základní školní docházky se vyučil automechanikem-zámečníkem, a po připojení Sudet k Říši byl jako branec přidělen k tankistům. V hornolužickosrbské Zaháni (v dnešním Polsku) se důvěrně seznámil s většinou soudobých německých „panzerů” od lehkých PzKpfw I a PzKpfw II až po střední tank PzKpfw IV. Svůj základní výcvik zakončil jako nabíječ a střelec.

Čerstvě nabyté zkušenosti si poprvé vyzkoušel v praxi v létě 1941 v oblasti kolem Minska a Smolenska v kabině tanku PzKpfw IV. Svého prvního vítězství dosáhl 25. srpna 1941, kdy na vzdálenost 800 metrů zničil sovětský tank T-34. 

Už v listopadu za své výkony obdržel Železný kříž druhého stupně a celý další rok strávil na frontě v Leningradské oblasti u řeky Volchov a Ladožského jezera. 

V lednu 1943 se vrátil do Německa, aby se přeškolil na nový PzKpfw VI Tiger, který se stal postrachem protivníků na všech frontách. Svým mocným 88 mm kanónem odvozeným z protiletadlového děla dokázal probít pancíř všech nepřátelských tanků i na vzdálenost, z níž jej většina protivníků nemohla za standardních situací ohrozit.

I když se ukázalo, že je pomalejší než ruský T-34, má mnohem vyšší spotřebu, po každém nasazení vyžaduje náročnou údržbu, za nízkých teplot mu k sobě přimrzají prokládaná kola a kvůli sloní hmotnosti snadno zapadne, díky své palebné síle, skvělé optice a mohutné pancéřové ochraně byl strašlivou zbraní s pověstí hraničící s přízrakem.

Knispel využil přednosti nového tanku v operaci Zitadelle, která je známá i jako tanková bitva u Kursku. Během ní se mu podařilo prokazatelně zničit jedoucí tank na vzdálenost 2000 metrů a podle výpovědí jeho vlastní posádky nehybný cíl až na tři kilometry. Knispel si v této bitvě připsal 27 zářezů a po dalších bojích v Čerkaské kapse, v Kamenci-Podolsku, Belgorodu a Tarnopolu, kdy se jeho skóre vyšplhalo na padesát, obdržel Železný kříž první třídy.

Po přesunu na západ a bojích u Normandie, kde dosáhl 126. vítězství, obdržel sice Řád německého kříže ve zlatě, ale co se kariérního žebříčku týče, příliš se neposunul. Přes veškerá vítězství a válečné zkušenosti byl z nejnižší poddůstojnické hodnosti Unteroffiziera (rotného) povýšen na Feldwebela (šikovatele) až na nový rok 1945. 

Na jaře 1945 se ve zcela přepracovaném tanku Tiger II (nebo také Königstiger) zúčastnil poslední velké německé protiofenzivy v rámci operace Jarní probuzení, která si vzala za cíl znovudobýt Budapešť a získat maďarská ropná pole u Velké Kaniže ležící jihozápadně od Balatonu. 

Poslední vzepětí německých sil však už vzhledem k sovětské převaze a kolabující německé obraně nemělo šanci zastavit pád Třetí říše. Po zhroucení bojů v Maďarsku se Knispelova jednotka přesunula na území protektorátu Čechy a Morava, odkud se snažila probít do amerického zajetí.

Knispelovi se podařilo přežít válku bez zranění až téměř do úplného konce. O tom, kde jej do hlavy zasáhla smrtící střepina, se historické prameny rozcházejí. Některé tvrdí, že to bylo v oblasti u dnešní vesnice Vlasatice (tehdy Wostitz), jiné že k tomu došlo u Stronsdorfu na území dnešního Dolního Rakouska. 

Svému zranění Knispel podlehl 30. dubna 1945 na polním obvazišti ve Vrbovci v současném okrese Znojmo, kde byl pohřben v jabloňovém sadě za hřbitovní zdí. Během pozdějšího vědeckého ohledání bylo zjištěno, že střepina zasáhla Knispela v oblasti kořene nosu a vpáčila kus lebky do čelního laloku, kde vedla k následnému otoku mozku a úmrtí.

Knispelovu identifikační vojenskou známku objevili čeští vojenští historici v hromadném hrobu během výzkumu v roce 2012 a ostatky pak ze země vyzvedli na jaře v roce 2013. Po vědeckém rozboru byly ostatky Kurta Knispela uloženy v oddělení německého válečného hřbitova na Ústředním hřbitově v Brně.

Alfred Rubbel, jeho kamarád a velitel z 503. těžkého tankového praporu, který válku přežil a až do roku 1978 sloužil jako školitel v Bundeswehru, o něm řekl: „Bylo jedno, jestli byl před námi nebo za námi, s ním jsme měli vždycky pocit bezpečí, protože jsme věděli, že nás nikdy neopustí, bez ohledu na situaci.“