„Ivan Hrozný“ a „Dokonalá Martina“: naše tenisové hvězdy, které si splnily americký sen v Reaganově éře

Třebaže začínali s tenisem na dvorcích v komunistickém Československu (v moravskoslezské Ostravě, resp. v Řevnicích u Prahy), skončili (či snad ve skutečnosti doopravdy začali) zcela logicky ve Spojených státech. Protože splněné naděje na velké sportovní úspěchy, to přece nakonec vždycky byla a je „Amerika“. 

Tak se na jejich životní příběhy – každý originální, a přece tolik podobné – pojďme blíže podívat.

Ivan Lendl (* 1960) se narodil doslova a do písmene s „tenisem v krvi“ anebo s „raketou v ruce“, jak se někdy píše. Pocházel z Ostravy a oba jeho rodiče, tatínek Jiří i maminka Olga (za svobodna Jeništová), byli „bílému sportu“ oddáni, matka dokonce byla ve své době druhou hráčkou československého tenisového žebříčku. 

Podle Ivanových vzpomínek i podle vzpomínek rodinných přátel to byla právě ona, která jej odmalička tvrdě a nekompromisně „dřela“ a vedla způsobem, jenž mu byl později po celou kariéru vlastní a udělal z něj jednoho z největších tenistů všech dob. Fotografie malého Ivana, kterému po vítězství na jednom ze žákovských turnajů předává pohár wimbledonský vítěz Jan Kodeš, jako by předznamenávala jeho budoucí osud.

Ve světě o sobě dal Ivan Lendl poprvé rázně vědět v roce 1978, kdy vyhrál „juniorku“ jak na dvorcích Rolanda Garrose na French Open, tak měsíc poté ve Wimbledonu. Od té doby ho „velký tenis“ začal sledovat a sleduje jej dodnes. 

Rok poté už se Lendl prosazoval v dospělém tenise a v roce 1980 vyhrál nejen prvních sedm turnajů ATP, ale dostal se poprvé do finále Masters, Turnaje mistrů, v němž se na konci každé sezóny utkává osm nejlepších. 

V lednu 1981, kdy se v newyorské Madison Square Garden hrál Masters za sezónu 1980, sice Ivan ještě prohrál s tehdejší světovou jedničkou, Švédem Björnem Borgem, ve třech setech (stejně jako na jaře téhož roku ve finále Roland Garros, tentokrát po pětisetové bitvě), ale v lednu 1982 už na Masters poprvé triumfoval, když v pětisetové bitvě a po odvráceném mečbolu porazil ve finále Američana Vitase Gerulaitise.

„Kolem Gerulaitise běžela veliká tenisová radost“, psal tehdy sportovní týdeník Stadion, „ale běžela tak rychle, že se jí nestačil ani dotknout…“. 

„První velký titul“, psal pro změnu deník Československý sport, a měl pravdu – Lendlova „velká tenisová jízda“ právě začínala.

Když se Ivan Lendl později ohlížel za svojí fantastickou kariérou („Bylo to jako ten nejsmělejší sen“, řekl kdysi.), vzpomínal ale jako na pro něj „zásadní“, anebo „klíčový“, na jiný zápas. Bylo to dnes již legendární finále na French Open v roce 1984, ve kterém v pěti setech udolal tehdejšího světového hráče číslo jedna, Američana Johna McEnroea, třebaže prohrával 0:2 na sety a 2:4 ve čtvrté sadě. 

Dodnes není úplně jasné, čím Ivan Johna (který vůbec nebyl antukovým hráčem) zlomil – bylo to nicméně pro oba dva hráče osudové. Ivan Lendl získal sebedůvěru a víru v to, že může vyhrávat grand slamy, McEnroe na svůj kolaps (poté se už nikdy do finále na Roland Garros nedostal) nezapomněl dodnes a čas od času (si) jej trpce připomíná; tím spíše, že prohrál s hráčem, kterého neměl nikdy ani trochu rád, a navíc s hráčem z „komunistického bloku“, jak řík(áv)al.

V roce 1984 sice ještě Lendl ve Flushing Meadow(s) prohrál finále s McEnroem (třetí finále v řadě, po dvou porážkách s Jimmym Connorsem v letech 1982 a 1983), ale pak už to přišlo. V roce 1985 McEnroeovi porážku ve finále US Open vrátil, stal se světovou jedničkou (již podruhé, poprvé tomu tak bylo na krátkou dobu v únoru 1983) a s kratičkou přestávkou mužskému tenisu dominoval až do roku 1990.

Přidal přitom další dvě vítězství na French Open (kromě roku 1984 zde vyhrál ještě v letech 1986 a 1987), dvě na Australian Open v závěrečné fázi kariéry (1989 a 1990), a – to hlavně – tři po sobě jdoucí triumfy na US Open (po roce 1985 i v letech 1986 a 1987), o dalších dvou finále (1988, 1989), celkem tedy o osmi finále v řadě (!), nemluvě. 

Právě „Amerika“ – US Open, Flushing Meadow(s) – byl Lendlův největší turnaj. A právě v newyorské rozpálené aréně –tehdy, pokud šlo diváky, hodně divoké, přezdívané „betonová džungle“, kde bylo pro ne-Američany tak těžké vyhrát – si získal největší možný respekt. Právě tady se stal idolem velké části tenisové Ameriky.

To už měl Ivan Lendl svůj dům – od roku 1984 – v Greenwichi v Connecticutu. A stále víc a víc se stával Američanem. Tím spíš, že jej od roku 1983, kdy nastoupil společně s dalšími tenisovými hvězdami (Jimmym Connorsem, Kevinem Currenem a Johanem Kriekem) na exhibici v jihoafrickém Sun City, v tzv. bantustanu Bophuthatswana (území, které apartheidní pretorijský režim vymezil domorodým obyvatelům), komunistický režim perzekvoval a dočasně jej i vyloučil z národního daviscupového týmu.

V něm společně s Tomášem Šmídem, Pavlem Složilem a Janem Kodešem v roce 1980 vyhrál slavnou „salátovou mísu“ v pražském finále nad Itálií – mimochodem, nikdy nezapomenu, že jsem byl tenkrát ve staré holešovické hale se svým tátou při tom.

Amerika ale byla zkrátka Lendlovi souzená. Také jeho žena je Američanka, Samantha Frankelová, s níž má Lendl pět dcer, které se všechny víceméně úspěšně věnují golfu (o seznámení se postaral Ivanův kouč Polák Wojciech Fibak, který byl i Ivanovým svědkem na svatbě v roce 1989; Ivanovým druhým koučem byl Australan Tony Roche), stejně jako jeho životní styl, dokonalé naplnění „amerického snu“.

Mimochodem, formálně byl tento sen až završen v červenci 1992, kdy Ivan Lendl získal americké státní občanství.

Na Lendlově celosvětové slávě nic nemění ani to, že – kromě juniorky – nikdy nevyhrál Wimbledon. Obě svá londýnská finále prohrál ve třech setech, poprvé s Němcem Borisem Beckerem (1986) a podruhé s Australanem Patrickem „Patem“ Cashem (1987; Cashovi se tehdy podařila odveta za ztracené semifinále na US Open 1984, kdy prohrál s Lendlem v pěti setech v jednom z nejlepších zápasů, které oba za celou kariéru odehráli). 

Lendl se vysněného triumfu dočkal teprve coby trenér Brita Andyho Murrayho, a to hned dvakrát (2013 a 2016); zejména první Murrayho triumf byl nesmírně emotivní. Zejména proto, že Britové díky Murraymu na dvorcích All England Lawn & Croquet Clubu slavili poprvé od triumfů Freda Perryho z let 1934–1936.

Ivan Lendl je tenisovou legendou, na kterou se nezapomíná. Na vrcholu jeho dominance se jej soupeři báli tak, že mu společně s novináři dali přezdívku „Ivan Hrozný“, což souviselo i s tím, že pocházel z východního (komunistického, sovětského) bloku. 

Západoněmecký Tennis Magazin, skvělý časopis, který jsem jako teenager miloval a kupoval si jej s časovým zpožděním od spřáteleného antikváře v Praze, po jednom Turnaji mistrů, už si přesně nepamatuju, v kterém roce to bylo, psal o Lendlovi s titulkem „Ivan a sedm trpaslíků“ (Ivan und Sieben Zwerge), což mělo mimořádnou vypovídací hodnotu.

Shrnout všechny Lendlovy triumfy a rekordy v článku o rozsahu, na jaký jste zvyklí, prakticky nejde – tak jenom to nejdůležitější: Osm vítězství na grand slamech (2, 3, 0, 3) a k tomu dalších jedenáct účastí v grandslamových finále, pět vítězství na Turnaji mistrů a triumf v Davis Cupu, celkem 94 vyhraných turnajů ATP, 270 týdnů v čele světového žebříčku (déle mu vládli jen Novak Djoković, Jimmy Connors a Pete Sampras) snad mluví za všechno.

A ještě jednu věc nelze opomenout. Ivan Lendl byl prvním skutečným tenisovým profesionálem v tom smyslu, že k tenisu, k tréninku, k přípravě na kurtu i mimo něj, k životosprávě atd. přistupoval „vědecky“, s precizností, jež tehdy nebyla – na rozdíl od tréninkové dřiny jako takové – tenistům vlastní. 

V tomto ohledu se stal naprostým průkopníkem a učitelem následujících generací. Za velký vzor jej měl i nedostižný Roger Federer, který řekl: „Obdivoval jsem Lendla i jeho éru. Posunul tenis nesmírně dopředu. I v tom, jak moc se pro něj obětoval. Byl k sobě neuvěřitelně tvrdý, absolutní profík. Tím ovlivnil řadu hráčů, i mě.“

Podle řady odborníků hrála v Lendlově posedlosti tenisem důležitou roli nejen láska k této hře a obrovská vnitřní vášeň, ale i touha po úspěchu a po sociálním vzestupu, po úniku z šedivého profízlovaného komunistického Československa, kde i o sportu rozhodovali upocení zasloužilí funkcionáři v tesilkách, kteří se neuměli chovat a nezřídka ani neuměli slovo anglicky, což platilo nejen pro tenisty, ale sportovce v době před rokem 1989 obecně. 

Osobně jsem přesvědčen o tom, že by Ivan Lendl skončil v „Americe“ i bez „jihoafrické aféry“ (viz výše), protože tam jasně, nezadržitelně směřoval. Reaganovy Spojené státy byly navíc, na rozdíl od předchozí Carterovy éry, zejména pro lidi zpoza železné opony (byť samozřejmě nejen pro ně), mimořádně přitažlivou „zemí zaslíbenou“; téměř každý, kdo byl úspěšný a kdo chtěl ve svém oboru udělat tu největší možnou kariéru, byl tehdy „Amerikou“ doslova magnetizován.

Ivan Lendl zkrátka, s nadsázkou řečeno, neměl jinou možnost než se stát Američanem se vším všudy. S tím souvisely i jeho byznysové plány a projekty, jeho podnikatelské aktivity (golfová a tenisová akademie na Floridě), „americký“ způsob života i neochvějné přesvědčení, že máš-li jen špetku talentu a odhodlání a jsi-li ochoten den co den tvrdě pracovat, nemůže tě úspěch minout. 

Přesně taková byla Reaganova Amerika, přesně taková byla atmosféra, jež tu od počátku osmdesátých let panovala, atmosféra a nálada v zemi, kde chtěl Ivan Lendl žít, třebaže se do rodné České republiky stále rád vrací (nejen kvůli tenisu) a ví, že ho tu lidi mají rádi. Bodejť by také ne, za to všechno!

Zcela mimochodem – ta kdysi nesmiřitelná animozita mezi „náplavou z východu“ Lendlem a „truly american-born“ McEnroem taky netrvala „na věčné časy“, jak dokazuje tohle video z jejich exhibice z roku 2011.

Pražská rodačka Martina Navrátilová (* 1956) rozená Šubertová, dlouho známá jako „zázračná dívka z Řevnic“, vyrůstala stejně jako Ivan Lendl ve sportovní rodině. Její biologický otec Miroslav „Mirek“ Šubert byl lyžařský instruktor, maminka Jana gymnastka, tenistka a také lyžařská instruktorka. 

Prvním tenisovým trenérem Martiny se stal její „otčím“, Janin druhý manžel Miroslav Navrátil, který ji „vyženil“ v roce 1962. A právě on poznal, jaký talent se mu dostal do „rukou“. Nebylo divu – dnes téměř zapomenutá Martinina babička Anežka Semanská-Boučková, která ji k tenisu a do klubu LTC Řevnice přivedla, patřila mezi nejlepší hráčky v meziválečném Československu.

Martina Navrátilová o sobě dala poprvé vědět v roce 1972, kdy se coby patnáctiletá dívka stala československou šampiónkou. O dva roky později už vyhrála první mezinárodní turnaj v Orlandu na Floridě a v roce 1975 se stala profesionálkou. 

V témže roce se také poprvé dostala do finále dvou grand slamů – Australian Open (kde prohrála s domácí hvězdou Evonne Goolagongovou) a French Open (kde ji porazila celoživotní rivalka Chris Evertová) – a to již bylo zcela jasné, že se rodí nová tenisová star. 

Po porážce v semifinále US Open v roce 1975, opět s Chris Evertovou, šokovala osmnáctiletá Navrátilová komunistické Československo, když ve Spojených státech požádala o politický azyl (občanství získala v roce 1981). Její motivace byla podobná jako u Ivana Lendla – stejně jako její víra v sebe a v to, že „dokáže nemožné“. Nepříliš vzdálená budoucnost ukázala, že měla pravdu.

Když v roce 1978 Martina Navrátilová vyhrála první grand slam, posvátný Wimbledon, udělala tím v rodném Československu mnoha lidem velikou radost – tedy přirozeně kromě politických i tenisových funkcionářů, kteří ji za emigraci ze svého pohledu logicky zavrhli a kteří doufali, že je to naposledy. 

To ale netušili, co je v následujícím desetiletí čeká. A že to bylo opravdu velké: tři vítězství na Australian Open (1981, 1983 a 1985), dvě na French Open (1982 a 1984), čtyři na US Open (1983, 1984, 1986 a 1987) a hlavně dalších osm triumfů ve Wimbledonu (kromě již zmíněného roku 1978 také v letech 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987 a 1990).

To udělalo z Navrátilové jednu z největších, ne-li vůbec největší tenistku všech dob („Dokonalá Martina“, psaly nejen tenisové časopisy a noviny); jako jediné vážné konkurentky odborníci v tomto ohledu zmiňují jen Němku Steffi Grafovou, manželku Andreho Agassiho, a Američanku Serenu Williamsovou, která ukončila svoji kariéru nedávno.

Je to logické. Způsob, jakým Martina Navrátilová ženskému tenisu v osmdesátých letech minulého století dominovala, byl do té doby nevídaný. Její fyzická kondice, agresivita na síti, dokonalý cit pro hru – něco takového ženský tenis ještě nikdy nezažil. Navrátilová byla navíc nejen vynikající singlistkou, ale i deblistkou, o smíšené čtyřhře nemluvě.

Dohromady vyhrála neuvěřitelných 59 grandslamových titulů, z toho 18 ve dvouhře, 31 ve čtyřhře a 10 ve smíšené čtyřhře, v tzv. „mixu“, což už nikdy nikdo nedokáže, nejen mezi ženami, ale v tenise vůbec. Světovou jedničkou byla 332 týdnů (jenom výše zmíněná Steffi Grafová jí byla déle), ve čtyřhře 237 týdnů; ještě větší vypovídací hodnotu má fakt, že 200 týdnů držela oba tyto posty najednou.

Martina Navrátilová byla, je a navždycky bude hlavně skvělou tenistkou. Tenis ale zdaleka není její celý život, jakkoli se jej většina jejích dalších aktivit týká rovněž. Snad nikdo neudělal pro emancipaci dívek a žen „na okruhu“ a ve sportu obecně tolik jako Martina – a další velká hráčka Bilie Jean Kingová (nezapomínejme na ni) –, ať už se jednalo o podmínky na turnajích, o výši odměn a o získání respektu, který ženskému tenisu ve srovnání s tím mužským  dlouho ne snad přímo scházel, ale nebyl prostě zdaleka tak velký; dnes je situace z pohledu žen již významně lepší.

Důležité bylo také otevřené přihlášení se k homosexuální orientaci, se kterým Navrátilová přišla krátce po získání amerického občanství v roce 1981, kdy to ještě – na rozdíl od dnešních časů – vyžadovalo nemalou míru osobní statečnosti. A právě boj za práva homosexuálů stejně jako za práva a důstojnost lidí s nejrůznějšími handicapy byl a je pro život Martiny Navrátilové příznačný. I proto na ni můžeme být, stejně jako na Ivana Lendla, tolik hrdí.

Největší americké tenisové hvězdy Reaganovy éry – Jimmy Connors a John McEnroe mezi muži a Chris Evertová mezi ženami – to s Lendlem ani s Navrátilovou neměly věru snadné. Jak Connors, který nazýval mladého Lendla „neopeřeným kuřetem“, tak McEnroe, který jím pohrdal pro údajný „nedostatek talentu“ a pro to, že si všechno „jen vydřel“, museli s přibývajícím časem skousnout dlouhé řady porážek. 

Connors Lendla naposledy porazil v Tokiu v roce 1984 a potom s ním sedmnáctkrát za sebou prohrál, celkové skóre zápasů mluvilo 22:13 ve prospěch Ivana Lendla; s McEnroem měl Lendl rovněž aktivní bilanci 21:15, od roku 1985 s ním prohrál jen jeden zápas.

Chris Evertová hrála s Martinou Navrátilovou osmdesát zápasů (největší rivalita v dějinách ženského i mužského tenisu v tzv. Open éře, tj. od roku 1968), v nichž sedmatřicetkrát vyhrála a třiačtyřicetkrát prohrála; ve finále turnajů byl pro Američanku poměr ještě méně příznivý: 24:36 zápasům. 

Jak jsem již uvedl, neměly to americké stars s českými „přivandrovalci“ ani trochu snadné. Čas staré rivality a animozity, hlavně mezi muži velmi, velmi vyostřené, samozřejmě hodně obrousil. Dnes dokonce i John McEnroe mluví o Ivanu Lendlovi docela hezky, byť málokdy zapomene zmínit potupnou porážku z finále French Open v roce 1984. Jsou prostě věci, které bolí navždy…