Každý, kdo se blíže zajímá o sport a zejména o olympijské hnutí, upírá v současné době oči k hlavnímu městu Francie, k Paříži, kde se budou v létě konat – po rovných sto letech! – hry XXXIII. olympiády moderní éry. Témat k diskusím je mnoho, pro olympijské hnutí bohužel ale – už zase – převládají ta politická.
Rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru umožnit na hrách start těm ruským a běloruským sportovcům (jako tzv. „neutrálům“), kteří se nepodílejí na ruské agresi na Ukrajině, vyvolává – vcelku logicky – silné emoce. Jak nakonec zápas o účast Rusů a Bělorusů na hrách dopadne, zda budou některé země v případě jejich účasti hry bojkotovat či nikoli, si v tuto chvíli netroufám odhadnout, atmosféra her tím ale bude poznamenána tak jako tak.
Vzhledem k aktuálnosti tohoto tématu proto většině sportovních nadšenců a zájemců o olympijské hnutí uniklo, alespoň myslím, že tenhle týden – ve čtvrtek (25. ledna) – uplynulo rovných sto let od zahájení prvních zimních olympijských her; třebaže jako „olympiáda“ nezačínaly a byly tak označeny až zpětně, v roce 1925.
Od té doby jsou nicméně stejně fascinujícím fenoménem jako ty letní a v některých zemích, například ve Skandinávii (příznačně v Norsku) dokonce ještě větším, sledovanějším a – pokud jde o vítěze, medailisty a obecně hrdiny – respektovanějším a obdivovanějším. Pojďme se proto u příležitosti stoletého výročí podívat na dění v Chamonix v roce 1924 podrobněji.
Počátky moderního olympismu
Ještě než zavítáme přímo do Chamonix, zastavme se alespoň na okamžik u počátků moderního olympismu. Životní příběh francouzského aristokrata Pierra de Frédyho, barona Coubertina (1863–1937), je poměrně dobře znám, stejně jako to, že mezi jeho spolupracovníky a členy prvního mezinárodního olympijského výboru (MOV) patřil rovněž pedagog, spisovatel, sportovní funkcionář a – jak se píše v encyklopediích – „ceremoniář prezidenta republiky“ Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861–1943).
Ten tuto funkci zastával od počátku jeho existence až do konce svého života v roce 1943, tj. za čtyř předsedů MOV – Řeka Demetriuse Vikelase (v letech 1894–1896; de Coubertin byl v té době „pouze“ tajemníkem výboru, který měl ale v rukou faktickou moc), již nejednou zmíněného de Coubertina (1896–1925), Belgičana Henriho de Baillet-Latoura (1925–1942) a Švéda Sigfrida Edströma (1942–1952).
Zatímco první hry Athénách v roce 1896 byly mimořádně úspěšné a měly takřka výhradně a celosvětově pozitivní ohlasy, druhé hry v Paříži z roku 1900, zorganizované spíše jako jakýsi „doplněk“ legendární Velké výstavy, se – mimo jiné vzhledem k přílišné délce svého konání a nejasnosti ohledně toho, které sportovní soutěže vlastně jsou či nejsou jejich součástí – příliš nepovedly. A ty třetí v americkém St Louis v roce 1904 pak skončily – po všech stránkách (sportovní, společenské i finanční) – takovým fiaskem, že se zdálo být olympijské hnutí tak říkajíc „na odpis“.
Připočteme-li k tomu skutečnost, že v roce 1906 odřekli pořadatelé her, jež se měly konat v Římě (pokus MOV, jenž si uvědomoval složitou situaci, o „restart her v antických kulisách“) kvůli zemětřesení, které poškodilo Neapol a její okolí (peníze určené na hry šly na jejich obnovu), vypadalo to s moderním olympijským hnutím opravdu zle.
Pak ale došlo k nečekané záchraně her díky Londýnu, jenž v roce 1908 uspořádal bez přehánění „úžasnou olympiádu“ (fakticky první moderní olympiádu, jako toto slovo chápeme dnes) a vlil uvadajícímu hnutí do žil pomyslnou čerstvou krev.
Na vlně olympijské euforie se nesly ještě stockholmské hry v roce 1912, jenže pak přišla „katastrofa všech katastrof“, tzv. Velká (první světová) válka (1914–1918). V roce 1916 po sobě místo soupeření na hrách sportovci stříleli (nejen) na západní frontě a umírali v nesmyslných hetakombách, které poznamenaly zejména Evropu tak jako žádný vojenský střet předtím.
K druhému „restartu“ olympijských her došlo v roce 1920 v belgických Antverpách, a byl to „restart“ velmi úspěšný, zvlášť vezmeme-li v potaz, že MOV rozhodl o jejich pořadatelství až v roce 1919.
Více než dva a půl tisíce sportovců z celého světa (poprvé přijeli například Argentinci a Brazilci, Afriku reprezentovali Egypťané a Jihoafričané, nechyběli ani Australané a Novozélanďané – poprvé „odděleně“ atd.) předvedlo skvělé výkony ve dvaadvaceti sportech (včetně ledního hokeje a krasobruslení, nezapomínejme na to), včetně více než šedesátky žen.
Olympijská myšlenka se ukázala být po zničující válce ještě silnější než před ní a vše nasvědčovalo tomu, že hnutí čeká radostná budoucnost.
Týden zimních sportů, z něhož se se stala první olympiáda
Pojďme ale už přímo do Chamonix, jež se stalo jedním ze symbolů poválečného vzkříšení moderního olympismu. Chamonix-Mont-Blanc, jak zní jeho celý název, leží na úpatí slavné hory v hornosavojských Alpách a je to horské středisko par excellence.
Dvacátého pátého ledna 1924 (byl to pátek) zde nicméně, jak jsem již řekl, nezačaly oficiální olympijské hry, nýbrž tzv. Týden mezinárodních zimních sportů. Jeho organizátoři ale úzce spolupracovali s Francouzským olympijským výborem a „týden“ byl chápán jako jakýsi „doplněk“ letních her, jež měly začít a také začaly v Paříži 4. května a skončily 27. července téhož roku.
Že se „první olympiáda“ uskuteční a že to bude právě ve Francii, přitom vůbec nebylo jisté. Mezi hlavní propagátory této „smělé ideje“ byli například Švýcaři či Kanaďané, výhrady měli – pro někoho možná překvapivě – Skandinávci.
Důvod byl jednoduchý – nanejvýš oprávněné obavy z toho, aby na prestiži a na účasti neutrpěly tzv. Severské hry (Nordic Games), jež se konaly od roku 1901 (do roku 1926) a jejichž hlavním organizátorem byla Švédská ústřední asociace pro podporu atletiky (možná lépe sportu obecně).
Jednu z hlavních rolí při tom hrál voják a velký podporovatel sportu Viktor Gustaf Balck (1844–1928), dlouholetý prezident Mezinárodní krasobruslařské unie a jeden ze zakladatelů MOV.
První Severské hry se konaly ve Stockholmu v únoru 1901, stejně jako všechny další (1905, 1909, 1913, 1917, 1922 a 1926) s výjimkou roku 1903, kdy je hostila norská Kristiania. Nakonec ale bylo na zasedání v Lausanne roku 1921 po „tuhém boji“ rozhodnuto, že získá-li Francie (Paříž) právo pořádat letní hry v roce 1924, bude k nim moci připojit i „Týden zimních sportů“ v Chamonix. O budoucnosti zimních olympiád tak bylo rozhodnuto (podrobněji viz dále).
Vraťme se ale k Chamonix. Na dobovém plakátu, expresivním a poutajícím na první pohled pozornost – s velkým ptákem s roztaženými křídly nesoucím věnec pro vítěze nad posádkou bobistů, jehož autorem byl francouzský malíř Auguste Matisse (1866–1931), je uvedeno, a ještě jednou to opakuji, že se jedná o akci připojenou jako jakýsi doplněk k hrám VIII. olympiády, jakožto takový byl také chápán.
Soutěžilo se v běhu na lyžích, v jízdě na bobech, v curlingu, krasobruslení a rychlobruslení, v ledním hokeji, ve skocích na lyžích, v severské kombinaci a v závodu vojenských hlídek. Pokud jde o poslední sport, výsledek soutěže (vyhráli Švýcaři před Finy a Francouzi) je sice uveden v oficiálních dokumentech, podle některých názorů se ale jednalo spíše o tzv. „ukázkový sport“, jako tomu bylo v jeho případě i na hrách v letech 1928, 1936 a 1948; a mimochodem, právě z této soutěže vznikl později biatlon, který je dnes nedílnou součástí zimních olympijských her.
Sportovního týdne v Chamonix se zúčastnili závodníci ze šestnácti států – těmi byly (v abecedním pořadí): Belgie, Československo, Finsko, Francie, Jugoslávie (tehdejší Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), Itálie, Lotyšsko, Maďarsko, Norsko, Polsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie; ze zámořských zemí pak Kanada a Spojené státy americké. Nejúspěšnější byla výprava Norska, která získala čtyři zlaté, sedm stříbrných a čtyři bronzové medaile, před Finy (4, 4, 3) a Rakušany (2, 1, 0).
Nejlepším účastníkem her se stal helsinský rodák, rychlobruslař Clas Thunberg (1893–1973), jedna z prvních velkých hvězd tohoto sportu, který získal tři zlaté (na 1500 metrů, na 5000 metrů a ve víceboji), jednu stříbrnou (na 10 000 metrů) a jednu bronzovou (na 500 metrů) medaili (na druhé zimní olympiádě ve Svatém Mořici v roce 1928 k nim přidal ještě další dvě zlaté medaile).
Jednalo se o bez nadsázky fascinující životní příběh. Thunberg se totiž dostal ke sportu velmi „pozdě“, v osmnácti letech, a do té doby navíc vedl, jak to jen říct, hodně neuspořádaný život (alkohol, kouření, sklony k násilí). Posléze ale dokázal svůj život radikálně změnit, stal se příkladným sportovcem a jednou z ikon finského/světového rychlobruslení.
Československou výpravu na „sportovním týdnu“ v Alpách reprezentovalo sedmadvacet borců, mezi nimiž nebyla ani jediná žena. Domů se bohužel vrátili bez medaile, které byl nejblíž krasobruslař Josef Slíva (či Sliwa), jenž skončil na čtvrtém místě – navíc zřejmě jen kvůli nepřízni zaujatého rozhodčího.
Čistě pro zajímavost, nejstarším členem výpravy byl v té době devětatřicetiletý Otakar „Ota“ Vindyš (1884–1949), vynikající hokejista (jeden z osmi „hokejových mušketýrů“, kteří v roce 1909 vytvořili první český reprezentační tým), který byl členem bronzového mančaftu z olympiády v Antverpách (kam tehdy, jak jsem již uvedl, lední hokej naposledy patřil) a šestinásobným medailistou z mistrovství Evropy (zlato z let 1911, 1922 a 1925, stříbro z let 1913 a 1921 a bronz z roku 1923). Kromě toho se jednalo i o skvělého tenistu, jenž proháněl nejlepší hráče pražského klubu I. ČLTK (a že tam hráli nějací borci) a vůbec od boha nadaný všestranný sportovec.
Pokud jde o různé zajímavosti a rekordy her v Chamonix, lze uvést například to, že vůbec prvním „olympijským vítězem“ (když víme, jak to bylo), se stal americký rychlobruslař Charles Jewtraw (1900–1996) v závodě na 500 metrů.
Nejlepším běžcem na lyžích – což je jeden z nejtradičnějších a nejprestižnějších zimních sportů – se stal Nor Thorleif Haug (1894–1934), který triumfoval v závodech na 18 a 50 kilometrů a v severské kombinaci. Hokejový turnaj vyhráli Kanaďané, kteří nenašli přemožitele v žádném z pěti zápasů (v základní i finálové skupině) před Spojenými státy a Velkou Británií s impozantním skóre 110:3 (jediné tři branky jim vstřelili Američané – jednu a Britové – dvě; naši borci s Kanaďany potupně prohráli v základní skupině 0:30…)
V souvislosti s hrami v Chamonix nelze zapomenout ani na to, že se jich účastnila budoucí krasobruslařská superstar, rodačka z norského Osla Sonja Henie(ová) (1912–1969), jíž tehdy bylo pouhých dvanáct let; na následujících olympiádách v letech 1928 (ve Svatém Mořici), 1932 (v Lake Placid) a 1936 (v Ga-Pa) získala vždy zlatou medaili; kromě toho se jednalo o mnohonásobnou mistryni světa a Evropy a dost možná o největší hvězdu (pokud jde o zimní sporty) celé meziválečné éry, jež se později uplatnila i na stříbrném plátně v kalifornském Hollywoodu.
Ze všeho největší dojem ale na sportovce, funkcionáře, novináře i návštěvníky udělala celková atmosféra, která ve francouzských Alpách po celou dobu soutěží panovala. Právě proto se mluvilo a psalo o „zázraku v/z Chamonix“ a právě to bylo jedním z důvodů, proč delegáti na zasedání MOV v Praze v roce 1925 rozhodli o tom, že se Týden zimních sportů z Chamonix stane zpětně první zimní olympiádou. I proto stojí za to si dnes tuto událost u příležitosti jejího stého výročí připomenout.
Francie, země zimním olympijským hrám zaslíbená
Zatímco letní olympijské hry ve Francii, konkrétně v Paříži, se naposledy konaly před sto lety, zimní hry hostila Francie již třikrát. Kromě Chamonix v roce 1924, o nichž pojednává dnešní text, to bylo ještě v Grenoblu v roce 1968 a v Albertville v roce 1992 – a obojí byly, jak podle sportovců, tak podle novinářů a historiků, „nezapomenutelné“.
Největší hvězdou prvních z nich byl francouzský sjezdař Jean-Claude Killy (* 1943), který triumfoval ve slalomu (po diskvalifikaci Rakušana Karla Schranze), v obřím slalomu i ve sjezdu.
Češi a Slováci mají turnaj spojený zejména s vítězstvím hokejistů nad Sovětským svazem, byť nakonec skončili až druzí. Nezapomenutelným hrdinou se stal rovněž skokan na lyžích Jiří Raška, který vyhrál na malém můstku a na velkém získal stříbro. Bronzovou medaili získala krasobruslařka Hana Mašková.
V Albertville v roce 1992 patřili k největším hvězdám norští běžci na lyžích Bjørn Dæhlie a Vegard Ulvang, kteří získali po třech zlatých medailích. Vůbec nejmladším olympijským vítězem na zimních hrách v historii se tu stal finský skokan na lyžích Toni Nieminen, jemuž bylo pouhých šestnáct let.
Poslední federální československá výprava si z Albertville odvezla tři bronzové medaile, o které se zasloužili krasobruslař Petr Barna, hokejový tým a družstvo skokanů na lyžích ve složení Jaroslav Sakala, Jiří Parma, František Jež a Tomáš Goder.
