Dobrodruh z Jižní Moravy si v Americe koupil plantáž s otroky, a pak šel žít mezi indiány

Kdyby měl někdo za úkol znovu vymyslet Járu Cimrmana, mohl by se inspirovat Charlesem Sealsfieldem z Popic u Znojma. 

Neobyčejné dobrodružství rodáka z tehdejšího Rakouska-Uherska fascinovalo čtenáře již za jeho života, ale ještě větší senzaci vzbudilo, když se po jeho smrti naplno ukázalo, kým vším ve skutečnosti byl. Nadprůměrně inteligentní muž žil životem mnoha tváří a vystupoval pod různými identitami.

Svému okolí tajil, odkud pochází a často i kým zrovna je. Nikde dlouho nevydržel a tak jak měnil svá jména, střídal i profese a místa pobytu. Byl knězem i úředníkem, filosofem i dobrodruhem, v USA vlastnil farmu s otroky, ale víc jak rok strávil u indiánů, které hájil před expanzí evropských osadníků. 

Psal romány, ale tajil své autorství, přispíval do novin, ale pod různými pseudonymy, a i když měl majetek, dokázal vyjít jako skromný pocestný. Obdivoval Ameriku i nové společenské zřízení rodících se Spojených států, ale současně se nepřestával vracet do Evropy, kde také nakonec zemřel jako téměř neznámý muž. 

Teprve když notář otevřel jeho pozůstalost, začaly do sebe zapadat jednotlivé kapitoly Sealsfieldova života jako kostky pestrobarevné stavebnice.

Narodil se v roce 1793 jako Karl Anton Postl v tehdy čistě německy mluvících Popicích u Znojma (tehdy Poppitz) do rodiny bohatého rychtáře a vinaře Karla Antona Postla staršího, který svých jedenáct dětí držel zkrátka. Možná právě přísná výchova vzbudila u mladého Karla touhu po svobodě a volnosti.

Jako nejstarší syn Karl byl předurčen pro dráhu u Křižovníků s červenou hvězdou, a tak po absolvování gymnázia ve Znojmě odjel do Prahy, kde studoval teologii a filosofii na Karlově univerzitě. 

Ve svých pouhých jednadvaceti letech udělal kariéru a stal se sekretářem velmistra řádu, ale místo aby si vážil dobrého bydla, začal si zahrávat se světonázorovými proudy, které byly s oficiální doktrínou bratrstva neslučitelné. Nespokojený Karl se nehodlal podřídit a jednoho dne se vypařil jako pára nad hrncem, údajně i s pokladnicí bratrstva.

Jeho stopa mizí v Karlových Varech, kam odjel na léčení a už se odtud nevrátil. Až po jeho smrti vyšlo najevo, že budoucí spisovatel pokračoval přes Curych do přístavu Le Havre, odkud na zámořském parníku zamířil do Spojených států. 

Do Nového světa připlul pod pseudonymem Karl Sidons a později přijal jméno Charles Sealsfield: anglické Charles podle německého Karla, a Sealsfield podle vinohradu Siegelfeld v Popicích, který dnes nese název vinice Pod lesem.

Krátce po svém příjezdu do Ameriky si koupil vlastní farmu, půdou se však nenechal svázat, a i nadále hodně cestoval, zejména po Texasu, Mexiku, Louisianě nebo severní Pensylvánii. 

Oslovila ho americká demokracie, údajně byl přítelem prezidenta Jeffersona a vznikající Spojené státy ho nepřestávaly fascinovat. Určitě si ho ale nemůžeme představovat jako demokrata v našem současném vnímání. Na jednu stranu soucítil s indiány jako utlačovaným etnikem a asi rok žil s texaským kmenem Oconeů, na druhou stranu vyzdvihoval výhody jižanské plantážnické ekonomiky těžící z otrocké práce, z níž sám profitoval.

Na základě svého pobytu u Oconeů napsal svou první „indiánku“ Tokeah aneb Bílá Růže, která se o necelých padesát let později stala inspirací pro příběhy Karla Maye. Sealsfield v ní podobně jako u nás mnohem známější May vyjádřil podporu indiánům v jejich nerovném boji s evropskými kolonizátory.

Pro pozorovatele bylo matoucí nejen to, že tajil svou identitu, ale mlžil i o své minulosti, o níž prakticky nikdy nemluvil. Byl mladý a neklidný. Jeho heslem bylo „Silnému každá země vlastí jako moře rybám“. 

Cestoval a stal se přispěvatelem několika anglických a německých listů, kam psal již pod svým novým pseudonymem Charles Sealsfield. Články plné barvitého líčení poměrů za oceánem byly pro evropské čtenáře velice atraktivní, a tak si Sealsfield brzy získal velkou popularitu.

V Mexiku se stal poradcem Napoleonova syna Josefa, hodně se zajímal o politiku a své zkušenosti zhmotňoval ve svých románech a cestopisech. Celkem jich napsal osmnáct. Rukopisy některých svých nevydaných děl na konci svého života zničil – měl rakovinu a silné bolesti tlumil morfinem, takže neměl úplně jasnou mysl.

Během svého pobytu ve Státech měnil působiště a několikrát se vrátil do Evropy. Ve svých novinových příspěvcích se ostře vymezoval proti Metternichovskému absolutismu vyvolanému obavou z šíření francouzského volnomyšlenkářství do Rakouska. Jeho román s názvem „Rakousko, jaké je“ vyšel v Londýně anonymně, přičemž rakouská tajná policie se snažila autora marně vypátrat.

I k tomuto životnímu momentu se pojí jedna z kontroverzí, protože zatímco ve svém díle Metternichův policejní stát kritizoval, podle několika pramenů se s ním současně snažil navázat spolupráci v roli tajného agenta. 

„V jeho životě je spousta momentů, kdy se ukazuje, že Sealsfield nebyl v žádném případě černobílým člověkem,“ domnívá se ředitelka spolku Popice Charlese Sealsfielda Eva Bogdanová.

Sealsfieldova novinářská hvězda začala pohasínat po revolučním roce 1848, kdy měla Evropa dost svých starostí, než aby se zajímala o dění za oceánem. Sealsfield onemocněl, prodal svou americkou farmu a přestěhoval se ze Států do Švýcarského Solothurnu. 

Nikdy se neoženil, ale ví se, že měl ve Švýcarsku románek s mladou dívkou, kdy je dokonce přirovnávali ke Goethemu a Ulrice. „Navštívila jsem jeho hrob, který svědčil o tom, že se Sealsfield dostal mezi místní smetánku, protože jeho ostatky leží na druhém nejvýznamnějším místě hned po místních továrnících,“ říká Eva Bogdanová, podle níž Sealsfield uměl své okolí očarovat osobním kouzlem, nadprůměrnou inteligencí, vzdělaností a barvitými příběhy.

Ústřední knihovna v Solothurnu vlastní Sealsfieldova díla v různých vydáních i jazycích a je tu i Sealsfieldův koutek. „Jeho dům se mi ale najít nepodařilo a je možné, že už třeba ani neexistuje,“ dodává ředitelka spolku. 

Ví se, že Sealsfield dožil v zapomnění a teprve po otevření jeho závěti se zjistilo, že svůj veškerý majetek odkázal příbuzným do Popic u Znojma. Když na jednání o pozůstalosti dorazil Sealsfieldův bratr Josef, tou dobou dvorní rada ve Vídni, advokát byl překvapen jeho zjevnou podobou se zůstavitelem. Bratr Josef nechal z vděčnosti zřídit pamětní plaketu, která je na rodném domě dodnes.

„Když jsme rodný dům opravovali, nechali jsme zrenovovat i tuto plaketu a pak také památný kámen na vyhlídce, odkud se Sealsfield chodil dívat na řeku Dyji,“ popisuje paní Bogdanová. Na tomto místě si Sealsfield, odjakživa velký psavec a literát, pořizoval zápisky. 

Na kameni byl nápis v němčině a po odsunu Němců jej noví obyvatelé zničili. Spolek nápis obnovil s podporou mezinárodní společnosti Charlese Sealsfielda, kterou vede jeho pra pra praneteř Helga Leber ve Vídni.

Zajímavá je i samotná záchrana Sealsfieldova rodného domu v Popicích, odkud bylo po druhé světové válce odsunuto veškeré původní obyvatelstvo. Do obce přišli lidé z vnitrozemí a ze Sealsfieldova rodného domu se udělal obchod, který v roce 2004 zavřel a objekt pomalu chátral.

„Abychom dům dali do pořádku, založili jsme sdružení Popice Charlese Sealsfielda a domluvili jsme se s majitelem, Eduardem Harantem z Vídně, že opravu finančně podpoří. O tomto muži se musím zmínit, protože je potomkem Harantů z Polžic a Bezdružic, žije ve Vídni, cítí se být Čecho-Rakušanem, a proto založil česko-rakouskou společnost, která v Čechách a na Moravě pomáhá udržovat i další památky, jako například rodný dům prvního rakouského prezidenta Karla Rennera v Dolních Dunajovicích na Břeclavsku,“ říká paní Bogdanová, která se k odkazu Charlese Sealsfielda dostala tak, že se v roce 2008 přistěhovala do Popic. 

„Já jsem člověk, který nemůže nechat věci na pokoji, takže jsem se hned zapojila do místního dění,“ vysvětluje Bogdanová, jejíž spolek stojí nejen za obnovou Sealsfieldova domu, ale také za zřízením muzea či toho, že se Sealsfieldův román Nathan, předák squatterů dočkal vydání češtině.

Ti, kteří jej znali osobně, se přiznávali k zvláštnímu pocitu mystifikace. Svou mnohostranností, neuchopitelností a střídáním identit dodnes vzbuzuje pochybnosti, zda bylo možné, aby jeden člověk zažil tolik věcí. Ať už byl tím či oním, o tom, kým se sám nejvíc cítil, vypovídá stručný nápis, který si nechal vyrýt na svůj náhrobní kámen: „Charles Sealsfield, občan Severní Ameriky”.