Když se dnes lidí zeptáte na nositele Nobelovy ceny narozené v Česku, vzpomene si většina na Seiferta, menší část i na Heyrovského. Ale pak nastane mlčení. Přitom svým významem největší a celosvětově uznávaní laureáti Nobelovy ceny narození v Praze byli Carl a Gerty Coriovi, kteří světově nejvýznamnější cenu obdrželi v roce 1947 – v oboru lékařství a fyziologii. Proč se o nich děti v komunistických školách neučily a dodnes příliš neučí, si řekneme v novém díle seriálu „Všichni naši rodáci“.
Kdo jiný by je měl znát než Češi, když už se narodili u nás „doma“ – a to dokonce v Praze. A když ne všichni Češi, tak aspoň cukrovkáři, protože manželé Gerty a Carl Coriovi položili základy budoucího výzkumu v oblasti biochemie a připravili půdu pro pokrok v léčbě metabolických poruch, jako je právě cukrovka a tzv. glykogenóza – onemocnění související s poruchami metabolismu sacharidů.
Jejich odkaz nadále inspiruje vědce na celém světě ke zkoumání složitých mechanismů buněčného metabolismu a dopadů na lidské zdraví.
V roce 1947 získali společně Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství, v případě Gerty šlo o historicky první ženu oceněnou za lékařství a v oblasti exaktních věd pak třetí, kdo získal cenu po Marii Curie-Skłodowské a Irène Joliot-Curie.
Toto světově nejprestižnější vědecké ocenění bylo uznáním jejich průlomového výzkumu, díky kterému se radikálně posunulo vpřed dosavadní chápání metabolismu.
Coriho (Coriových) cyklus, známý také jako cyklus kyseliny mléčné, hraje klíčovou roli při přeměně glykogenu na glukózu a zpět v játrech a svalech. Jejich výzkum tohoto cyklu poskytl klíčové poznatky o tom, jak tělo využívá i ukládá energii a reguluje hladinu cukru v krvi.
Potkali se na fakultě
Gerty Coriová se narodila jako Gerty Theresa Radnitzová v roce 1896 do bohaté židovské rodiny v Petrské ulici č. 29 na pražském Novém Městě. Její tatínek byl generální ředitel v cukrovaru (a později zemřel na cukrovku), což možná Gerty nasměrovalo k budoucímu zájmu o studium sacharidů.
K medicínskému vzdělávání ji vedl především její strýc, profesor pediatrie na pražské Německé univerzitě, který ji přiměl k tomu, aby si podala přihlášku na lékařskou fakultu. Ta již tehdy umožňovala studium i ženám, ale protože dívčí školy nevyučovaly latinu, matematiku, fyziku ani chemii, jen málokterá žena složila přijímací zkoušky.
Gerty se rok připravovala na zkoušku, kterou později označila za vůbec nejtěžší, jakou kdy musela složit. Na lékařskou fakultu byla přijata v roce 1914, ve svých osmnácti letech.
Při studiu na fakultě nalezla své dvě největší životní vášně – biochemii a Carla Ferdinanda Coriho. Seznámili se na hodinách anatomie a brzy se stali nerozlučnými partnery. Společně studovali, vyráželi na túry, lyžovali a především bádali. Vzali se hned po absolutoriu, kdy bylo Gerty 24 let.
Také Carl byl rodilý Pražák – na svět přišel v Salmově ulici (dnešní Salmovské) č. 6, kousek nad Karlovým náměstím.
Cesta do zámoří
V roce 1922 opustili Coriovi Evropu a zamířili do Spojených států. Carl byl přijat do laboratoře Státního ústavu pro studium zhoubných nemocí v Buffalu ve státě New York (dnes Roswell Park Comprehensive Cancer Center tamtéž) a své ženě zde domluvil místo asistentky.
V roce 1931 se stal profesorem farmakologie a později biochemie na lékařské fakultě Washingtonovy univerzity v Saint Louis a Gerty výzkumnou pracovnicí.
Právě zde se Coriovi zaměřili na studium metabolismu sacharidů v lidském organismu a hormonů, které tento proces řídí. Na profesorku byla Gerty povýšena až o šestnáct let později – navíc teprve dva měsíce poté, co obdržela Nobelovu cenu (1947), jako vůbec první žena na světě v oboru lékařství.
Vedle Nobelovy ceny se manželům Coriovým dostalo i mnohých jiných uznání – americká pošta jejich objev připomněla vydáním speciální známky a jejich jména nesou krátery na Měsíci i na Venuši.
Sama Coriová zdůrazňovala, že pro její vědecký život měla největší přínos kombinace evropského vzdělání a americké příležitosti. Nedlouho před slavnostním převzetím ocenění ve Stockholmské koncertní síni se její život radikálně změnil, ale nikoli k dobrému. Během výletu do hor se u ní poprvé projevily příznaky myelosklerózy – smrtelného onemocnění kostní dřeně, které vzniká jako následek ozáření.
Během svého působení v Ústavu pro studium zhoubných nemocí v Buffalu totiž Gerty pracovala s rentgenovým zářením a studovala jeho účinky na lidský organismus, což zřejmě značnou měrou přispělo i ke vzniku tohoto onemocnění, jemuž v roce 1957 podlehla. Carl se znovu oženil a jako profesor na Harvardu se dožil věku 84 let.
Nehodili se do komunistických školních osnov
Čím to, že jsme Coriovi tak dlouho opomíjeli? O tom se můžeme jen dohadovat. Tím hlavním důvodem je zřejmě americké občanství, které manželé přijali již v roce 1928.
Vysvětlením by ale mohlo být i morální rozpoložení československé společnosti po druhé světové válce, kdy se začaly psát nové učebnice. Na Němce Carla Ferdinanda totiž Češi hleděli jako na příslušníka národa, který rozpoutal nejkrvavější konflikt v dějinách lidstva, a Gerty Coriová jim připomínala hanbu za to, že jsme Židům za protektorátu – až na výjimky – zase tak moc nepomohli.
Coriovi přitom neopustili Prahu, protože by se jim tady nelíbilo, ale jednoduše proto, že hledali to nejlepší místo, kde by se mohli naplno věnovat svému bádání a to navíc společně, což v době nerovného postavení mužů a žen v akademickém prostředí nebylo vůbec samozřejmé.
Místa svého působení proto často měnili a své pohodlí opakovaně obětovali ve prospěch svých vědeckých cílů. Nic pro ně nebyla dost velká překážka. Carl na to byl zvyklý od svého otce, vědce a mimo jiné i rektora pražské Německé univerzity, který když chtěl zkoumat mořské živočichy, usadil se s celou rodinou v Terstu.
Coriová se celý život potýkala s diskriminací, s níž se setkávala jenom proto, že byla žena. Začínalo to nerovným přístupem ke vzdělání, pokračovalo v nižším postavení a horších platových podmínkách, než jaké by na stejné pozici získala jako muž, a formálně vrcholilo tím, že biochemický jev, který jako první popsali se svým mužem na základě společné vědecké činnosti, nenesl ze začátku název odvozený od nich obou, ale pouze od něj – „Coriho“ cyklus.
Němčina jako rodný jazyk
Češi by se na Coriovi neměli hněvat ani kvůli jejich rodné řeči (němčině) – dobrovolně si ji totiž nevybrali. Carl Ferdinand se jako Němec narodil a Gerty mluvila německy, protože to bylo u mnoha pražských židovských rodin běžné, což je známo i čtenářům Franze Kafky. Když se Gerty chtěla připravit na univerzitu, vybrala si střední školu v tehdy převážně německém Děčíně. S manželem Carlem Ferdinandem se pak setkala na pražské Německé univerzitě.
Oponu zapomnění pak přes osudy Gerty a Carla Coriových přetáhl vítězný únor 1948, po něm už se manželé bádající na univerzitách ve Spojených státech neslučovali ani s ideologií nadvlády dělnické třídy, ani s oficiální státní doktrínou, v níž byl svět rozdělen na ten dobrý socialistický, a prohnilý kapitalistický, a cokoli s ním spojeného nestálo za nic víc než opovržení a následné vymazání z kolektivní paměti.
Coriovi tak ve své rodné zemi zůstali odsouzeni k násilnému zapomenutí až do roku 1997, než byl při příležitosti 650. výročí založení Karlovy univerzity uspořádán velký mezinárodní seminář na téma jejich odkazu, kam byl jako host pozván i jejich syn Carl.
Kromě chodníku slávy v St. Louis se dnes na Coriovi vzpomíná i na několika místech v Česku. Pamětní desku nese Carlův rodný dům v Salmovské ulici, rodný dům jeho ženy Gerty v Petrské ulici i vestibul Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Pro dva velké pražské rodáky to bylo opožděné, ale přesto hmatatelné uznání.
