Všichni chtěli být jako ona: žít svůj africký sen uprostřed keňské divočiny a dovádět se lvíčaty, jako by to byla koťátka. Oscarový doják Volání divočiny (Born Free) natočený podle jejího stejnojmenného románu jí zajistil věčnou slávu a přehnané není ani tvrzení, že se Joy Adamsonová stala hrdinkou celé jedné generace. Málokdo přitom ví, že se narodila jako sudetská Němka ve slezském městě Troppau, dnešní Opavě.
Tenhle příběh znají snad všichni narození před rokem 1980. Může za to Volání divočiny, které se v tehdejším socialistickém Československu promítalo nejen v kinech, ale několikrát ho vysílala i televize.
Epický oscarový film vypráví osud lvice Elsy, které se na přelomu 50. a 60. let minulého století ujali coby mláděte manželé George a Joy Adamsonovi v severní Keni poté, co George v sebeobraně zastřelil její matku. Moment, kdy se pár loučí se lvicí, než ji vypustí zpátky do volné přírody, rozbrečel snad úplně každého.
Mnoho žen v Československu po zhlédnutí filmu podlehlo sentimentálnímu snění, jaké by asi bylo vychovávat lvíčátko. Zatímco se obyvatelky Liberce, Žamberka, Chebu i dalších měst v duši identifikovaly s africkou ochránkyní divokých zvířat, většina z nich neměla nejmenší tušení, že náhradní lidská matka lvice Elsy se narodila jako sudetská Němka Friederike Victoria Gessnerová v Troppau, tedy v dnešní Opavě.
Dětství v sudetské Opavě
Devítiletá „Fifi“
„Fifi“ Gessnerová se narodila v roce 1910 – tedy v dobách, kdy se u nás o nějakém nezávislém Československu téměř nikomu ani nesnilo – v kvetoucí metropoli slezské části Rakousko-uherské monarchie. Většina z jejích zhruba třiceti tisíc obyvatel byli Němci, necelé tři tisíce Češi, a pak tu bylo rovněž něco kolem šesti set Poláků.
Město se čtyřmi předměstími, v němž budoucí Joy Adamsonová chodila do základní školy, se pyšnilo mnoha výstavnými náměstími, šesti kostely, jednou – později vypálenou – synagogou a obdivuhodnou radnicí se 72 metrů vysokou věží.
Podobně jako její sousedé míjela každodenně pomníky císaře Josefa II., básníka Friedricha Schillera nebo slezského skladatele E. S. Engelsberga. A když ji bolely nohy, mohla si zkrátit cestu jízdou v elektrické tramvaji. V rušném městě se dařilo průmyslu i obchodu, přičemž ona sama pocházela z „patricijské“ rodiny, která nabízené příležitosti uměla velmi dobře využít.
Jejím pradědečkem z matčiny strany byl Carl Weisshuhn, jeden z nejbohatších podnikatelů ve Slezsku a zakladatel (dodnes fungující papírny) v Žimrovicích. V rodině z otcovy strany byli architekti Hubert a Franz Gessnerové, kteří navrhli mnoho významných budov v Opavě i jinde, včetně Vídně. Její otec Viktor Gessner byl pak stavebním radou na technickém oddělení zemského úřadu v Opavě.
„Fifi“ měla k Opavě i okolí vřelý vztah a velmi ráda se oddávala zejména procházkám podél břehu řeky Moravice u Kružberku. V rodném městě strávila prvních dvanáct let svého života, než se její rodiče rozvedli. Její matka utekla s milencem a nechala manželovi na krku všechny tři dcery.
Zatímco nejmladší Dorle zůstala v Opavě u otce, Fifi se svou starší sestrou se stěhovaly k babičce do Vídně. Do Opavy se přesto poté ráda vracela a navštěvovala rodinnou vilu. Pak přišla druhá světová válka a poté, co milovanou vilu zatopila voda nové přehrady, Fifi na rodný kraj zanevřela a rozhodla se, že se sem již nikdy nevrátí.
Studia ve Vídni a první manželství
V té době již žila trvale ve Vídni, kde se ale nemohla „najít“. Střídala školy, nikde moc dlouho nevydržela. Na umělecké akademii studovala nejprve hru na klavír, pak přeběhla ke kresbě – ta jí šla a zároveň vnitřně naplňovala.
Podle autorky jednoho z jejích životopisů, Zuzany Beranové (někdejší české konzulky v Keni), právě díky kresbě získala „Fifi“ potřebné sebevědomí i první příjmy.
Podobně jako ve vztahu ke vzdělávání a budování kariéry se dlouho nedokázala ukotvit ani ve vztahu k mužům. Vdávala se celkem třikrát, ale žádné z manželství dlouho nevydrželo.
Jejím prvním mužem byl Victor von Klarwill, vídeňský Žid, který si ji vzal v červenci roku 1935. Coby úspěšného obchodníka ho stále více trápil nárůst antisemitismu v Evropě i sbližování nacistického Německa s Rakouskem, a tak začal hledat nové útočiště, kam by unikl před nedávno vyhlášenými norimberskými zákony, které z Židů dělaly občany druhé kategorie.
Jednu chvíli údajně uvažoval o Tahiti, ale pak se přes jednoho farmáře doslechl o Keni. Friederike se tam vydala „obhlédnout situaci“ – během plavby do Afriky se seznámila se švýcarským botanikem a ilustrátorem Peterem Ballym, do kterého se zamilovala, a za svým mužem do Vídně se vrátila prakticky jen proto, aby mu oznámila, že se s ním rozvádí. A pak odcestovala zpátky za svým novým partnerem.
Výtvarné nadání
Pod jeho vedením navázala na umělecká studia ve Vídni a své výtvarné dovednosti dovedla k mistrovství. Promítla do nich výjimečně citlivé vnímání tropického světla – svým propracovaným pestrobarevným kresbám dokázala vdechnout takovou působivost, že některé z nich dodnes visí v keňském národním muzeu nebo v prezidentském paláci v Nairobi. Její portréty příslušníků keňských kmenů v tradičních úborech oceňují nejen výtvarníci, ale i etnografové.
Jenže Friederike ani s botanikem Peterem Ballym příliš dlouho nevydržela – hledala někoho zábavnějšího a divočejšího. Svou pozornost upřela na vousatého dobrodruha George Adamsona, který se živil vším možným – od hledání zlata přes chov a prodej koz až po lov zvěře. V době, kdy se s Friederike seznámili, pracoval v Keni na ministerstvu zemědělství a hospodářských zvířat.
Zrození Elsy
Protože nemohla mít děti, proměnilo se její obydlí na břehu jezera Naivasha v sirotčinec/útulek, kde se to hemžilo bezprizorními a zraněnými zvířaty. Svůj nenaplněný mateřský pud nejvíce promítla do vztahu k osiřelému lvíčeti, kterému dala jméno Elsa a starala se o něj opravdu jako o vlastní dítě, s cílem vrátit jej jednoho dne zpátky do divočiny.
V té době byla praxe zvaná „reintrodukce živočichů“ považována za nemožnou – mělo se za to, že (nejen) predátoři ochočení člověkem ztrácejí své přirozené instinkty a v divočině pak hynou hlady.
Právě autentické zážitky a zkušenosti s chovem divokých šelem a jejich návratem do volné přírody, které Adamsonová zachytila v několika románech, přinesly opavské rodačce světovou slávu. Adamsonová jezdila přednášet po celém světě a výtěžky z turné investovala do zřizování nových národních parků a jejich zvelebování.
Se zvířaty souzněla, s lidmi už tolik ne
V knize ani ve filmu ovšem nejsou zobrazeny zdaleka všechny stránky její osobnosti. Joy byla samorost(ka) –tvrdohlavá, umanutá a často nevyzpytatelná. Nechávala se „unést“ momentálními emocemi, čímž si zadělávala na konflikty s okolím. To si ji ale na druhou stranu vážilo pro její vizionářství a odhodlání vydávat se vpřed dosud „nevyšlapanými stezkami“.
Její dětství bylo obecně poznamenané rozchodem rodičů a rozpadem rodiny, ale možná daleko více konkrétními „drobnými příhodami“, o nichž se dochovala dobová svědectví: Například tatínek ji (jako jediný z celé rodiny) namísto „Fifi“ oslovoval „Fritz“ – přál si totiž původně mít syna, ne dceru. A maminka jí jednoho dne předložila k obědu pečínku z jejího domácího mazlíčka králíčka Hasiho, což jí při servírování také prozradila, a poté ji donutila ho sníst.
Bohužel ale zároveň jako by nebyla schopna elementární empatie, nebo spíše „diplomatického taktu“ v mezilidských vztazích.
Ani s jejím třetím mužem Georgem (po kterém má své „slavné příjmení“; křestní jméno Joy ji přiřkl předchozí manžel Peter) jí to nakonec nevydrželo a jejich cesty se rozešly, ovšem pamětníci rádi připomínají, že spolu i po rozchodu trávili každé Vánoce.
Vražda s mnoha pochybnostmi
Pak přišel tragický leden roku 1980. Necelé tři týdny před tím, než by oslavila sedmdesáté narozeniny, ji ráno nalezli mrtvou nedaleko jejího obydlí, s mnohočetnými hlubokými ranami, z nichž vykrvácela. Prvotní domněnku, že ji napadl lev, záhy vyvrátil lékař po zevrubném ohledání těla – rány byly nade vší pochybnost způsobeny bodnou zbraní. Pachatele dopadli a usvědčili krátce poté.
Paul Nakware Ekai byl osobním sluhou Joy Adamsové – ta ho předtím propustila kvůli podezření z krádeže a poté jej za jeho přečin před ostatními pranýřovala. Jak již bylo řečeno, taktní chování k lidem nebyla její silná stránka. V pátek nad ránem 4. ledna si na ni při její pravidelné noční vycházce počíhal... Trestu smrti unikl jen proto, že byl v době spáchání činu ještě nezletilý.
Téměř čtvrt století poté, v roce 2004, dostal Ekai příležitost promluvit o tragické události do médií. A to, co řekl, hodně lidí překvapilo.
V rozhovoru pro The Guardian tvrdil, že když se Adamsonová rozzuřila, byla schopna vzít pušku a střílet po svých zaměstnancích. Následně jim pak zajistila léčbu a uplácela je za mlčení, aby se o těchto incidentech nedozvěděla veřejnost.
Jeho verzi, jak k události došlo (Adamsonová po něm při vzájemné hádce vystřelila a on „jen“ střelbu opětoval), však vyvracejí mnohá jiná svědectví, a ani jeho tvrzení, že ho policie donutila k přiznání mučením není prokazatelná.
Jak a proč se to tehdy celé ve skutečnosti přesně seběhlo, se už nejspíš nikdy nedozvíme. Stejně jako se můžeme jen domýšlet, jestli zůstala v hloubi duše věrná svému „mladickému slibu“, že svou rodnou Opavu už nechce v životě vidět. Do pádu železné opony tehdy totiž pořád zbývalo ještě bezmála deset dlouhých let.
