Česká absurdita: Třeštění okolo korunovačních klenotů v republikánské zemi

Spatřit na vlastní oči české korunovační klenoty bylo až donedávna skoro nemožné. Znamenalo to trefit se do časového okna, kdy se prezident rozhodl je vystavit, a vystát často celodenní frontu na nádvoří Pražského hradu.

Teprve prezident Pavel po nástupu do funkce rozhodl, že české korunovační klenoty nechá vystavit každý rok – to se děje právě teď, před oslavou svátku české státnosti. Přesto si vystavení klenotů ponechává znaky jistého monarchistického rituálu.

Ne všude tomu tak je. Například maďarské korunovační klenoty jsou trvale vystaveny v budově budapešťského parlamentu a vojáci u nich stojí čestnou stráž s tasenými šavlemi. Svatoštěpánská koruna je přitom starší než ta naše. Pochází z 12. století a patří mezi nejstarší dochované královské koruny v Evropě. Do Maďarska se vrátila teprve koncem 70. let – po druhé světové válce ji odvezla americká armáda a přechovávala na základně Fort Knox.

Rakouské císařské korunovační klenoty jsou trvale vystaveny v Císařské klenotnici v Hofburgu. Pokud se český návštěvník kdykoli v průběhu roku vydá na jejich prohlídku, uvidí i některé české: původní žezlo a jablko určené ke korunovaci českých králů, společně s ceremoniálním kurfiřtským pláštěm. 

Do Vídně se dostaly za třicetileté války, kdy sem byly odvezeny, aby se nestaly kořistí Švédů. Avšak i další korunovační klenoty evropských monarchistických demokracií jsou naprosto běžně k vidění (Belgie, Norsko, Švédsko, Dánsko atd.), proto je české „korunovační vzrušení“ v republikánské zemi úsměvným anachronismem. 

Rituální vystavení klenotů jednou za určitou dobu (a je velmi dobře, že teď je to aspoň pravidelně jednou ročně) je navíc jedním z dalších paradoxů, které obklopují postavení českého prezidenta. 

Již od dob Tomáše Garrigue Masaryka nevystupuje hlava státu jako vrcholný představitel země, jež si zvolila republikánské zřízení, ale obklopuje se aurou královského majestátu. K tomu přispívá i postavení Pražského hradu, tyčícího se v sousedství majestátní katedrály vysoko nad Prahou.

V rituálu vystavení klenotů je něco mystického, až náboženského. Ani to ale není osamělý paradox. Žijeme v nejateističtější zemi Evropy – zemi, která, pokud se kdy odvolávala na nějaké duchovní dědictví, vždy zdůrazňovala husitství a protestantství. Přesto je inaugurace prezidenta provázena mší v katolické katedrále, kterou celebruje prezidentův soused z Hradčan – český arcibiskup.

Dějinný paradox se skrývá i v samotných klenotech a osobě jejich zhotovitele. Velebíme jej jako „Otce vlasti“, protože často z Prahy vládl celé Svaté říší římské, založil v Praze univerzitu a vůbec se zasloužil o rozvoj českých zemí. Tento muž, po matce čtvrtinový Přemyslovec i čtvrtinový Habsburk, po otci čtvrtinový Lucemburk a čtvrtinový Brabanťan, byl však, jak často zdůrazňujeme, především Evropan.

Byť díky svému vzdělání mluvil pěti jazyky, jazyk své matky se po návratu do vlasti z francouzského dvora musel znovu učit. Spory o to, zda byl víc Čech nebo Němec, které ovládaly nacionalistický diskurz 19. století jsou anachronistické: byl Evropan, jenž spravoval své země, v nichž vládla jazyková a etnická pluralita. 

Jeho osobní identita byla – jak bylo ve středověké Evropě běžné – definována jazykem a zemskou příslušností. Ten druhý aspekt ke škodě všech začalo popírat národní obrození a další generace v něm pokračovaly. Karel IV. byl nadále oslavován, ale politické programy se stále více obracely proti šlechtě a proti Němcům.

Není bez zajímavosti, že když Edvard Beneš vyjednával na zámku Saint-Germain-en-Laye mírovou smlouvu, zdůrazňoval, že vzorem pro budoucí Československo je Švýcarsko a jeho systém uspořádání do kantonů. Memoranda z jednání ležela po desetiletí ve francouzských archivech a teprve počátkem devadesátých let byla dvě z nich uveřejněna v revue Střední Evropa.

Odpor vůči Němcům, aristokracii a potažmo evropské přináležitosti byl o to paradoxnější, že právě německy mluvící aristokracie se významně podílela na budování tak symbolických národních institucí, jako bylo třeba Národní divadlo. Výzvu k češství podle zemské příslušnosti, kterou artikuloval skvělý filozof Bernard Bolzano, česká společnost 19. století okázale ignorovala. 

Odmítnutím Němců a německy mluvící české zemské aristokracie se české země připravily o dvě zásadní věci: ekonomický výkon a evropský rozměr, přičemž právě z řad evropsky provázané aristokracie se ve dvacátém století formovala mezinárodní diplomatická síť.

Je dobré si tohle při pohledu na korunovační klenoty zhotovené Karlem IV. připomenout, stejně jako si uvědomit, že blouznivé teorie o jazykově homogenním Česku coby mostu mezi Západem a Východem jsou jen ubohou náhražkou Karlova evropského státnictví.

Až tedy budete stát ve frontě na spatření českých korunovačních klenotů, popřemýšlejte, zda bychom neměli při zvláštních příležitostech zpívat spíše monarchistickou hymnu našich předků „Zachovej nám Hospodine“ než utrápenou republikánskou „Kde domov můj“.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.