KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Přelom prázdnin a ostrého politického podzimu minulý týden okořenil Babišův hulvátský projev ve sněmovně. Podle některých názorů vůbec nejsprostší a nejurážlivější, jaký šéf ANO kdy předvedl. A to je co říct.
Kdo měl důvod být z toho vystoupení nejvíc zaražený? Koalice nebo konkrétní ministři? Vůbec ne. Majitel ANO musel nejvíc zaskočit své vlastní poslance. Ti mohli v přímém přenosu sledovat, jak se jim přivírá cesta k příští vládě, po které Babišovo hnutí logicky prahne.
Pro současné volební období jsou karty jasně rozdané a není dost dobře přestavitelné, že by se na tom něco změnilo; moc se z rukou zkrátka nepouští. Kardinální otázka ale zní, jaké budou možnosti po příštích volbách. A vyloučit ANO dopředu z této tajenky by byla chyba.
Jsme v polovině volebního období a preference se teoreticky mohou ještě hodně proměnit. Stačilo by například, aby se do sněmovny vrátila sociální demokracie nebo přes pětiprocentní práh přelezla některá z „proruských stran“. Anebo třeba vypadnou Starostové? Uvidíme, nicméně už dva roky jsou preference z celkového pohledu stabilní.
Co když to tak zůstane? Má ANO šanci být v příští vládě? A s kým?
Babiš potřetí?
Andrej Babiš se k moci dostal dvakrát. Poprvé po překvapivě dobrém výsledku v roce 2013. Tehdy bylo politické spektrum rozbité prokurátorským pučem, důvěryhodnost pravice spadla k nule a pro Bohuslava Sobotku se ANO jevilo jako lepší partner především z morálního, nikoli ideologického hlediska. Po deseti letech se to může zdát jako šokující konstatování, ale je to tak: koalice tradičních demokratických stran tehdy nevznikla proto, že oligarcha a agent StB měl lepší pověst než ODS.
Tenkrát kolem sebe Babiš shromáždil velké množství „kluků a holek z plakátů“ a tvářil se jako zachránce politiky. Mnozí mu na to skočili, včetně řady novinářů a opinion lídrů. Situace se změnila nejpozději, když začalo jeho stíhání. Bylo ale už pozdě, Babiš jasně vyhrál volby a další kabinet nešel sestavit bez něj. Sociální demokracii dal „nabídku, která se neodmítá“ a hlasy pro menšinovou vládu si zajistil u komunistů a SPD.
Všimněte si, že přestože Babiš vystupoval jako bojovník proti „polistopadovému kartelu“, nechtělo se mu přímo uzavřít koalici s KSČM a Okamurou. Dal přednost ČSSD, která mu dodávala „demokratický odér“ a vylepšovala image. Podobně, jako když si kdysi zbohatlí velkouzenáři brali zchudlé šlechtičny, aby získali titul a vstup do lepší společnosti.
Po dalších volbách se mu tyto dveře do salonů zavřely. ANO roku 2021 bylo bez spojenců a poškozené, Babišova pověst byla zcela zničená. I kdyby Vít Rakušan a Ivan Bartoš tehdy štvali Petra Fialu sebevíc, nepřicházelo ani na mysl, že by se snad mohl dohodnout s oligarchou.
V politickém vyhnanství
„Vládnout s Babišem“ je pro každou ze stran dnešní pětikoalice zkrátka nepřípustné. Platí to ale i pro „vládu s ANO“? Média dnes hrají na úplně jinou notu než v roce 2013 a přímo se straší možným spojením ODS a ANO, hypoteticky tu ale ta možnost prostě je.
Do úvahy totiž přicházejí jen dvě možné většinové koalice: pokračování té současné, nebo SPOLU s ANO. ODS, KDU-ČSL a TOP 09 tak dnes paradoxně mají stejnou pozici, jako kdysi samotní lidovci – jsou „jazýčkem na vahách“, nacházejí se uprostřed mezi nesmiřitelnými soupeři a mají styčné body s oběma. S Piráty a Starosty důraz na proevropské směřování, s ANO třeba odpor proti Zelenému údělu a migraci.
Kdybychom se podívali čistě na programové otázky, pak má SPOLU blíže k ANO, než k PirSTAN. Platí to pro řadu témat, která hýbou veřejnou debatou: evropskou klimatickou politiku, migrační pakt, podobu manželství, Istanbulskou úmluvu… Problém nastává u konsolidace veřejných financí a ekonomických reforem, jenomže s Piráty a Starosty to v tomto ohledu není lepší. Navíc musíme vzít do úvahy, že ANO se dnes chová jako opoziční strana, ve vládě by to pravděpodobně bylo jiné.
Tohle je vůbec zajímavý faktor: Vít Rakušan a Ivan Bartoš zase jednají z pozice moci a s vědomím, že za sebou mají palebnou sílu médií a sociálních sítí, si vynucují ústupky. Vsázejí na to, že SPOLU nemá jinou možnost. Jsou si jistí, že když se jim SPOLU postaví na odpor, tak od liberálů, kteří ovládají veřejnou debatu, zazní sborově něco na způsob, že se to „děje proto, že ODS už je dohodnuta s Babišem!“ Aniž by to byla samozřejmě pravda.
Prokletí ANOFERTU
Liberální část politického a mediálního spektra stále používá Babiše jako univerzálního strašáka, aby si vymohla prosazení svých ideologických cílů nebo zahnala konzervativce do defenzivy. Vykreslovat ANO jako „nedotknutelné“ je velice výhodné pro Starosty a Piráty, ale ne tak moc pro SPOLU. Pokud tomu bude přizvukovat, stejně bude tím „horším“, protože jeho vládní partneři jsou ti „noví a čistí“ (nehledě na realitu), zatímco hlavně ODS a KDU-ČSL jsou „staré špinavé“.
Už se zdálo, že Babiš a spol. našli recept, jak zlomit „prokletí ANOFERTU“. Předseda se stáhne do ústraní, bude jezdit po regionech a získávat nové hlasy, nebo aspoň udrží ty stávající, protože výsledek kolem 30 % je zcela dostačující. Ve sněmovně si hlavní slovo vezme stínový premiér Karel Havlíček, který utlumí rétoriku a bude pragmaticky budovat vazby s politiky SPOLU.
Do tohoto scénáře ale hodil vidle sám Andrej Babiš svým neskutečně hloupým projevem, v němž překročil všechny meze slušnosti, ale i politické racionality. Proč by pravicoví politici chtěli sedět ve vládě s lidmi, jejichž šéf jim sprostě nadává?
Aby bylo jasno – přímá jednání o příští koalici samozřejmě ve sněmovně nyní neprobíhají a jde leda o výmysly liberálních opinion lídrů v rámci výše naznačené strategie „zatlačování konzervativců“. Dva roky před volbami to ani nedává smysl. Nicméně poslanci se spolu vídají, utvářejí se sympatie a antipatie, budují se (nebo ničí) vzájemné vztahy…
Minulé války
Když jsem se bavil s pravicovými zákonodárci těsně po onom šíleném Babišově výstupu, byli jím ani ne tak dotčeni, jako spíš zhnuseni. A na hypotetickou otázku, zda by vůbec bylo politicky únosné jít s ANO do koalice po příštích volbách, kdyby takové projevy pokračovaly, říkali jednoznačné NE! Šlo by o příliš velký morální hazard.
Není divu, že někteří zástupci opozičního hnutí v jednacím sále zůstali po řeči svého předsedy jako opaření. Z počátku měli tendenci tleskat jako vždy, ale jejich nadšení postupně haslo, až umřelo docela. Ani později se ho nezastávali s běžnou razancí, ale spíše jen vlažně a „z povinnosti“. Tady se přesně ukázalo, proč je Babiš největší silou i slabinou svého hnutí. Pavlačovým dryáčnictvím možná získá více voličů, ale dál ztrácí politické partnery.
Někdo může říci: „No a? Aspoň se ANO samo odbourá!“ Možná je to pochopitelný pohled, ale je krátkozraký. Voliči hnutí nikam nezmizí, nemají možnost, kam jinam jít. A nemůžeme si dovolit vyřadit třetinu lidí z podílu na moci.
Spojení „demokraté proti Babišovi” mělo logiku, když hrozil jeho mocenský monopol. Dnes ale tento přístup omezuje zdravou pluralitu a umožňuje politikům zůstat u moci nikoli díky výsledkům, ale jen skrze líné ukazováním prstem na Babiše.
„Antibabiš“ je ale minulá válka. Negace nestačí, Česko naléhavě potřebuje mnohem víc. Impulsy k růstu, reformy, nepopulistickou, odpovědnou politiku, věcnou debatu místo demagogie a vzájemného okopávání se. Záleží hlavně na ANO, jestli je připraveno na konstruktivní spolupráci v tomto duchu. Pokud to dokáže, bylo by nesmyslné ho předem vyřazovat ze hry.
Pokud se to ale má stát, má to jednu nutnou podmínku, kterou scéna z minulého týdne potvrdila – Babiš musí „zmizet z pódia“, bez toho se ANO neposune.