KOMENTÁŘ MARKA KOREJSE | Velká porota v New Yorku tento týden rozhodla: Donald Trump se stal vůbec prvním exprezidentem v historii USA, který bude obžalován. Co to znamená pro USA a co pro šance Trumpa stát se v roce 2024 opět hlavou země?
AKTUALIZACE 4. DUBNA 2023: Donald Trump vstoupil do soudní síně a jako první (ex)prezident USA si vyslechl obžalobu v trestní kauze. Odmítl vinu ve všech 34 bodech obžaloby.
V samotném případu jde o 130 000 dolarů, které měl Trump před volbami v roce 2016 zaplatit pornoherečce Stormy Daniels za mlčení o jejich románku. Pikantní je, že Trump platbu nevykázal, čímž se mohl dopustit porušení pravidel financování volebních kampaní.
Samotný případ a jeho podrobnosti jsou vděčnou potravou pro bulvár, kde také mohou zůstat. Zajímavější bude se podívat na možné dopady kauzy na příští prezidentské volby, které se v USA budou konat „až“ v listopadu příštího roku. Nominace dvou hlavních amerických politických stran se nicméně začnou rozhodovat v takzvaných primárkách už za pouhých deset měsíců. To není dlouhá doba – a mediálně šťavnatý případ obžalovaného Trumpa ji bezpochyby ovlivní, možná celé toto období rovnou ovládne.
Duel starců jako známka krize americké politiky
Na zamyšlenou je ale spíše něco jiného – proč rok a půl před volbami plní titulky zpráv znovu Joe Biden a Donald Trump? V roce 2024, pokud by nakonec opět došlo na jejich duel, bude jednomu 82 a druhému 78 let, oba jsou nestravitelní nejen pro politické oponenty, ale i pro část příznivců „svého týmu“. To obě velké americké politické strany trpí takovou krizí, že ve svých řadách nenajdou nikoho lepšího? Proč je vyzyvatelů tak málo?
Jistě, u úřadující hlavy státu lze toto částečně přičítat právě pozici – málokdo chce na přímý souboj vyzvat „hlavu smečky“, i když je, jemně řečeno, slabší. Riskovat tolik politického kapitálu se odváží málokdo. Proti Bidenovi tedy zatím nikdo výrazný kandidaturu neohlásil a prezident v předvolebních průzkumech drtí i známé tváře, jako jsou viceprezidentka Kamala Harris nebo socialista Bernie Sanders.
To všechno ve chvíli, kdy se jeho approval rating pohybuje kolem 42 %, tedy zhruba na úrovni, které ve srovnatelném období svého mandátu dosahoval i Donald Trump. Jinými slovy, Biden rozhodně není silný prezident, ale ani tak slabý, aby možní nástupníci zavětřili jasnou příležitost.
Když vůdce smečky vyzve silný rival, je to znamení
Když úřadující prezident čelil v primárkách své strany výraznému konkurentovi naposledy, psal se rok 1992 – tehdy George H. W. Bush musel soupeřit s konzervativcem Patem Buchananem, přičemž přesvědčivě vyhrál.
Před ním si podobnou věc zažil v roce 1980 demokrat Jimmy Carter, výjimečně slabý prezident, zato podle všeho výjimečně dobrý člověk. Ten po nezvládnutí ropného šoku v roce 1979 a fiasku ohledně amerických rukojmí v Íránu o rok později čelil dokonce dvěma „těžkým vahám“ – kalifornskému guvernérovi Jerrymu Brownovi a, zejména, senátoru Tedu Kennedymu ze slavné politické dynastie. I on těžký souboj v rámci strany ustál.
Oba muži, jak Carter, tak o 12 let později G. H. W. Bush, však mají jednu zásadní věc společnou – v samotné prezidentské volbě nakonec výrazně prohráli, Carter přímo drtivě.
Jednu věc tedy přítomnost silného vyzyvatele v rámci primárek na straně úřadujícího prezidenta USA značí – pravděpodobnost, že tento prezident nakonec prohraje s rivalem z druhého břehu, významně narůstá. A proto pojďme zpět k republikánům, z jejichž tábora by mohl příští rok vzejít Bidenův nástupce.
Trump býval pohotový a výstřední. Zbyla jen výstřednost
U republikánů a skutečnosti, že většina z nich by nejspíš opět chtěla v Bílém domě Donalda Trumpa, se racionální důvody hledají hůře. Trump není žádný mladík, letos mu bude 77 let. Už to není ten zábavný a výstřední muž z předvolebních klání v roce 2016, který dokázal svou kombinací pohotové argumentace a neurvalosti zničit všechny konkurenty, včetně například bývalého guvernéra státu Florida Jeba Bushe ze slavné americké dynastie, která již republikánům dva prezidenty dala.
Jestli byl Trump, alespoň během první půlky svého mandátu, jakousi „mekáčovou“ verzí Ronalda Reagana (který byl, dle mého názoru, skvělým prezidentem), tak dnes není pochyb o tom, že jeho opětovným zvolením by Amerika neudělala dobře. Trump už není tak pohotový, zatímco výstřednost mu (k jeho škodě) zůstala.
Trump roku 2023 je mužem, který neopomene jedinou příležitost, aby ze svých stále početných příznivců vytřískal peníze, připomenu například nedávný případ, kdy publikum na sociálních sítích navnadil na „velké oznámení“, aby jim pak chtěl prodávat své NFT karty za lidových 99 dolarů.
Dnešní Trump působí především směšně a leckdo by si mohl oprávněně myslet, že ze svých voličů dělá tak trochu blbce, nebo je za ně alespoň považuje. Díky vyšetřování se však může v očích nemalé části Američanů (zejména té, která následuje bizarní konspirační fenomén QAnon) stát mučedníkem. A mučedníkovi jsou, jak víme, voliči schopni odpustit leccos. V primárkách navíc nemusíte hledět na ty „na druhém břehu“, být polarizující osobností je naopak výhoda. A co je víc polarizující, než všude vysílané výkřiky o tom, že jsem obětí „Deep State“?
Zahraje Trump kartu mučedníka?
Před Trumpem jsou dost možná dlouhé měsíce, kdy bude mít prostor na titulních stránkách médií a zcela unikátní možnost onu mučednickou roli zvednout, aby se tím mohl opravdu výrazně zapsat do historie. V té americké se totiž po předchozí porážce dokázal do úřadu prezidenta vrátit jen jeden jediný muž – Grover Cleveland. Jenže to se psal konec 19. století a dnešní politika je od té tehdejší na světelné roky daleko. Tak proč je tedy Trump navzdory všemu opět ve hře?
Možné vysvětlení spočívá v radikalizaci obou táborů americké společnosti, která nabývá pro Evropana nepředstavitelných rozměrů. Jádro příznivců Donalda Trumpa dnes tvoří fanoušci QAnon, který v sobě kombinuje poměrně uvěřitelné teorie s naprosto bizarními šílenostmi, což v konečném důsledku vede k vytvoření paralelní společnosti lidí, kteří a priori nevěří ničemu a nikomu, co na sobě s trochou nadsázky nemá posvěcující razítko od Trumpa nebo někoho z jeho okolí. Nebudou tak věřit ničemu negativnímu, co na Trumpa v souvislosti s obžalobou vyplave.
„Mohl bych stát uprostřed Páté avenue, někoho zastřelit a o voliče bych nepřišel,“ prohlásil Trump během své kampaně v roce 2016. Pravdu měl už tehdy a tato slova v roce 2023 nepochybně platí ještě silněji. Trumpovo jádro sice zeštíhlilo, ale je stále velké a jeho zatvrzelost je takřka nekonečná. To samé ale platí i u příznivců demokratů – jak ukazují průzkumy, za posledních 30 let se příkopy v americké společnosti prohloubily naprosto neuvěřitelným způsobem. Clintonovský a Bushovský příznivec z devadesátek je na vymření, dnešní příznivci Trumpa a Bidena chovají k opačné straně často nikoli nedůvěru, nýbrž nenávist.
Obžaloba mu nemůže příliš uškodit
Trumpovi navíc obžaloba v kandidatuře nemůže nijak zabránit. Článek 2 americké Ústavy hovoří o podmínkách pro kandidáty jasně: narozen v USA, starší 35 let, 14 a více let pobývající v USA. O obžalobě nic. Trump by teoreticky mohl kandidovat i z vězení.
Několik takových kandidátů (byť politicky zcela irelevantních, jen socialista Eugene Debs, toho času vězeň, skončil v roce 1920 třetí) už Spojené státy zažily. Pokud věc dotáhneme do krajnosti, Donald Trump by mohl hranice televizní a jiné perverzní zábavy posunout do zcela jiného vesmíru ve chvíli, když by z vězení nejen kandidoval, ale dokonce vyhrál a následně i úřadoval. Samozřejmě, v takovém případě by sám sobě mohl udělit milost, ale představa tiskového brífinku prezidenta zpoza mříží je zábavná a děsivá zároveň.
Nicméně zpátky do reality. Zajímavě se do případu vložil současný guvernér státu Florida Ron DeSantis, který je, dnešní optikou, Trumpovým hlavním soupeřem v republikánských prezidentských primárkách. „Sorosem podporovaný manhattanský prokurátor nyní překračuje zákon, aby oslabil politického oponenta,“ napsal DeSantis na Twitter a dal tak najevo, že těm, kteří chtějí Trumpa „dostat“, nijak zvlášť na ruku nepůjde. Ponechme stranou spekulace o Sorosovi a zaměřme se na důvod, proč něco takového nejspíš říká. DeSantis výrokem prakticky zadarmo nahnal bodíky u Trumpových stoupenců a zároveň neztratil u „svých“.
Trump a DeSantis mají jedno společné – a Evropu to těšit nemůže
Pokud 44letý floridský politik Trumpovi pomáhá, nebo se ho alespoň veřejně zastává, pravděpodobně to nemá žádný hlubší význam, než že chce uchovat své vlastní šance v boji o prezidentskou nominaci – říct nyní ohledně Trumpa cokoli jiného by zkrátka byla tak trochu politická sebevražda. A DeSantis je podle průzkumů dnes jediným republikánem, který má alespoň teoretickou šanci Trumpa sesadit z role favorita pro rok 2024.
Na závěr osobní poznámka – ani Ron DeSantis, ačkoli je výrazně mladší a „normálnější“, ať už to znamená cokoli, by podle mě na obrovském rozdělení americké společnosti nic nezměnil. Navíc je zhmotněným dokladem toho, jak moc je americká politika odtržená od evropské reality. Nedávno na adresu ruské invaze na Ukrajinu prohlásil, že to je „územní spor“ mezi Ukrajinou a Ruskem a že není klíčovým zájmem USA. V podobném duchu přemýšlí i Trump. Důvody, proč tomu tak je, by vydaly na celý další text. Je ale velká škoda, že republikáni nejsou schopni najít konzervativního kandidáta, který by se v otázce ochrany spojenců v Evropě uměl jasně postavit na stranu Ukrajiny. V dnešní době není laťka vysoko – já bych se spokojil i s oním „Reaganem z mekáče“. Ani jeden z této dvojice jím ale není.
