Když se roku 2019 schylovalo před nadcházejícími prezidentskými volbami ke stranickým primárkám, psal jsem o tom, že demokraty čeká osudové rozhodnutí, koho postaví proti Donaldu Trumpovi. Nakonec se stal jeho vyzývatelem Joe Biden a díky shodě pro něj šťastných okolností (zejména díky covidové pandemii) nakonec volby vyhrál. V současné době jsou v podobné situaci opoziční republikáni. Největší favorit jejich primárek Trump s Bidenem už jednou prohrál a leccos nasvědčuje tomu, že by se v roce 2024 situace mohla opakovat. Floridský guvernér Ron DeSantis, který by Bidena naopak mohl porazit, pro změnu nemá, jak se alespoň zdá, v primárkách šanci proti Trumpovi. A co teď s tím?
Dokonalou ukázkou toho, jakému problému Grand Old Party (GOP; oficiální název Republikánské strany) čelí, bylo nedávné největší shromáždění konzervativních republikánů – Conservative Political Action Coalition (CPAC, založená v roce 1964), na němž měl Donald Trump více než dvouhodinový projev a na němž získal více než šedesátiprocentní podporu všech delegátů.
Jeho zatím jediného relevantního stranického vyzývatele, již zmíněného Rona DeSantise, podpořilo přibližně dvacet procent účastníků a zbytek nestojí za řeč. Vedení strany, které zdaleka netvoří pouze přesvědčení „trumpovci“, musí mít z výsledku pořádné bolení hlavy. Trump totiž dává stále zřetelněji najevo, že do primárek, které začnou již za tři čtvrtě roku, půjde, stejně jako to, že si je jist úspěchem.
Všechno navíc nasvědčuje tomu, že má pravdu. Zatímco republikánští straničtí bossové a oficiálové i řada členů Sněmovny reprezentantů a Senátu má vůči bývalému prezidentovi čím dál odměřenější vztah (mnozí se to nicméně snaží nedávat příliš najevo, Trump má totiž pořád velikou vnitrostranickou sílu a jeho pomstychtivost je pověstná, Liz Cheneyová by mohla vyprávět), většina republikánského elektorátu mu je stále věrná, část dokonce okázale a téměř sektářsky věrná.
Odpověď na otázku, čím to je, není úplně snadná, jádro vysvětlení spočívá pravděpodobně v tom, že v roce 2016 „zázračně“ porazil „nejkompetentnější (super)kandidátku všech dob“, progresivistickou demokratku Hillary Clintonovou, přičemž, což bylo stejně důležité, dokázal „zmobilizovat“ nejvíc republikánských voličů v historii, a čtyři roky poté, třebaže prohrál s Bidenem (což, mimochodem, nikdy oficiálně neuznal), tento počet ještě navýšil.
