KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Máme kapitalismus a svobodu, nebo si na ně jen hrajeme? Včera se staly dvě v tomto směru neblahé události. Kabinet v rámci tripartity neuplatňuje tržní přístup, ale nechává se vydírat jak zaměstnavateli, tak odbory, místo aby v roli rozhodčího posuzoval jejich spory. A donutil nezávislou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu splnit jeho politické sliby. Korporátní socialismus je na postupu.
Úkolem tripartity původně bylo, aby vláda „pískala“ zápas mezi zaměstnavatelskými a odborovými svazy. Nyní se z ní však stává prostor, kde se „dělá politika“, přičemž obě organizace korporátů mají na kabinet své vlastní požadavky, místo aby se podřídily jeho verdiktu.
Evergreenem přitom opět bylo dohadování se o minimální mzdě. Nakonec se stejně účastníci pracovního trhu nedohodli a rozhodnout musí vláda. Ta přitom nereguluje odměňování jen tímto nástrojem, stanovuje i zaručené mzdy různých stupňů.
Mzdové tabulky jako za socialismu
Minimální mzda je ekonomický nesmysl, protože uměle stanovuje cenu práce v soukromých firmách. Další nepříjemnost spočívá v tom, že země Evropské unie, které mají minimální mzdu zavedenou právním předpisem (a patří k nim i Česko), jsou povinny ji stanovit minimálně na úrovni poloviny průměrné hrubé mzdy (nebo 60 % mediánové mzdy). Tam, kde jsou minimální odměny určeny kolektivními smlouvami, nic takového dělat nemusejí. Trestem za to, že jsme zavedli zbytečnou regulaci, je dodatečná regulace od EU.
Zatím ještě může ministerstvo práce a sociálních věcí navrhovat zvýšení minimální mzdy ve dvou variantách – 45 % a 50 %. Ale až implementujeme novou směrnici, bude mít už jen druhou možnost (nebo jít ještě výše). A to není všechno – navíc u nás máme tzv. zaručené mzdy, které se odvíjejí od té minimální. Ty dále zvyšují náklady zaměstnavatelů. Je stanoveno celkem osm stupňů podle náročnosti i odbornosti práce – a nikdo nemůže brát méně. V tom nejvyšším ranku jde o dvojnásobek minimální mzdy.
Zjevně si už teď nikdo nedovolí zrušit minimální mzdu. Ale přinejmenším od oněch tarifů by se mělo určitě odstoupit. Ať si je odbory prosadí v rámci kolektivního vyjednávání – jinak totiž v podstatě vláda řídí platové třídy nejen ve veřejném sektoru, ale do značné míry i v tom soukromém. Což je absurdní a jde to proti duchu kapitalismu.
Navíc to nemotivuje odbory, aby se více snažily zlepšit podmínky svých členů. Stávají se z nich tak trochu ROH, kdy čekají, co „shora“ dostanou. V kapitalismu mají přitom důležitou a aktivní roli.
Celé je to podivné. Na jednání zaměstnavatelé požadovali nižší růst minimální mzdy než vláda, odbory naopak vyšší. Takže, jak již bylo řečeno, beztak rozhodne vláda ve své kompetenci. Někdo by mohl říci, že je to celé šaškárna – a měl by pravdu.
K tomu se na včerejší tripartitě, už úplně mimo její účel, měla řešit situace ve zdravotnictví. Na což nakonec nedošlo, a to z toho prostého důvodu, že ministr zdravotnictví měl zrovna plné ruce s další „operací“, již lze také nazvat „plnou parou zpět k socialismu“.
Vlastimil Válek musel zadministrovat dohodu premiéra s rebelujícími mladými lékaři. A protože slib, že dostanou bezmála deset miliard formou dodatku k úhradové vyhlášce a „nějak“ se zařídí, aby jim šly do kapes, odporuje zákonu, dopadlo to nakonec tak, že ministr donutil Všeobecnou zdravotní pojišťovnu (VZP), aby se „dobrovolně“ zavázala vyplatit tyto peníze navíc, k čemuž uzavře dohody s nemocnicemi. Něco takového jde úplně proti duchu českého zdravotního pojišťovacího systému.
Původní idea přitom byla, že stát vypíše zdravotní daň, ale následně se nezávislé pojišťovny v jednáních s poskytovateli péče samy dohodnou, komu kolik zaplatí a za co. Formálně pak tento proces měla završit úhradová vyhláška.
Jenomže se to celé nějak zvrtlo: ministerstvo zdravotnictví, namísto aby hrálo roli koordinátora a arbitra případných sporů, rozhoduje o penězích zcela autoritativně a rozhodovací svoboda pojišťoven je v tomto ohledu minimální. Takže rozdělení zhruba půl bilionu korun si de facto vyhádají lobbisté na státních úřednících.
Plíživý zrod „korporátního socialismu“
Jak nyní vidíme, vláda už si ani nehraje na nějaké nezávislé pojišťovny a přinejmenším tu největší, jejímž zřizovatelem je stát, prostě dotlačí k tomu, aby vyplatila miliardy dokonce nad rámec přijaté úhradové vyhlášky. Z hlediska zdravotní péče to nemá žádnou logiku, prostě tím jen vytrhává kabinetu „trn z paty“ a plní jinak nesplnitelný slib premiéra. Tohle je ovšem zlý precedens a nabízí se otázka, zda bychom prostě neměli mít státem řízené zdravotnictví, jež by doplnilo soukromé připojištění. Aspoň bychom měli jasno.
Takto se systém etatizuje plíživě a pokoutně. A má to další nepříjemný efekt: volená moc se sklonila před partou mladých lékařů. Ti mají tak malý respekt a úctu k demokracii, že i po uzavření dohody jejich představitel prohlásí, že vládě nevěří a protest skončí, teprve až uvidí peníze.
Oba kroky znamenají, že se oklikou vracejí doby, kdy platy určoval stát. Vláda mluví do odměn v nestátních nemocnicích a minimální mzda spolu se zaručenými odměnami v osmi stupních vlastně znamená zavedení platových tarifů i v soukromé sféře.
Jak jednání tripartity, tak „znásilnění“ VZP ukazují, že když je politický zájem, tak se na nějaký kapitalismus a svobodu moc nehledí. A to prý máme pravicovou vládu… Do jednání mezi zaměstnavateli a odbory by se neměla v podstatě míchat.
Totéž platí pro požadavky lékařů. Může snad ustoupit tam, kde nemocnice řídí stát, ale plést se do mezd v těch soukromých je nonsens. Zvláště když kvůli tomu obchází zákon o pojištění a dává každému najevo, že se nechá snadno tlačit ke zdi.
Nejhorší je, že se rozmazává hranice mezi veřejným a soukromým. Vzniká nám tu cosi jako „korporátní socialismus“, kdy se podstatné věci dohadují mezi mocnými svazy a vládou. Tím se omezuje konkurence, bez níž kapitalistická svobodná společnost zkrátka nefunguje.
Pro mnohé může být lákavé diskvalifikovat trh a pak prohlásit, že neumí řešit důležité problémy, a tak zkrátka „musí“ zasáhnout vláda. Jde však o záměnu příčiny a důsledku. Tuhá regulace vždy povede k tomu, že se tržní mechanismy zadrhnou.
Příliš si zvykáme na to, že stát je samospasitelný. Chceme po něm stále víc. A on přitom naše očekávání plní stále stále hůře, úměrně tomu, kolik kompetencí na něj nakládáme. Žádný socialismus nefunguje, absolutní socialismus nefunguje absolutně. To jsme si už vyzkoušeli.
Erozí mechanismu svobodného vyjednávání se dostáváme do začarované spirály a od kapitalismu míříme zpět k regulované socialistické ekonomice. Druhou stranou této mince jsou mnohamiliardové dotace, jež stát rozděluje soukromým firmám.
Od vlády by to chtělo odvahu říci tomuto procesu „ne“. Odmítnout, aby se tripartita stala orgánem, v níž nehraje roli sudího, ale je „masírována“ korporacemi zaměstnavatelů a odborů. Trvat na „čistotě“ systému zdravotního pojištění a neustupovat vyděračům v bílých pláštích. Obdobně to platí o cenách potravin, kde starostí kabinetu má být zvýšit konkurenci, nikoli slibovat, že zajistí jejich snížení.
Mnozí volají po jistotách, tíha svobody je pro ně těžká. Jak se však na tyto spoluobčany můžeme hněvat, když ji neunese ani současná pravicová vláda?
