KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Ve středu nechal Senát beze změn projít konsolidační balíček. Končí tak jeden urputný a dlouhý boj. Ale skutečná hrozba se skrývá jinde a pokud ji vláda neodvrátí, nečeká nás nic hezkého a ji také ne. Drahá energie dopadne nejen na domácnosti, ale především na firmy. Pokud jim kabinet nepomůže, řada z nich zkrachuje nebo přesune výrobu. Obojí by pro průmyslové Česko znamenalo katastrofu.
Drahá elektřina znamená pro hospodářství smrt. Že je situace skutečně velmi vážná, ukazuje reakce německé vlády. Náš soused rovněž z velké míry závisí na průmyslové výrobě. A kabinet ji nechce nechat kleknout. Proto nad rámec současných opatření přijal plán, který sníží daň z elektřiny pro všechny podniky ve výrobě na minimální evropskou úroveň. Co to udělá s konkurenceschopností českých firem, které budou mít elektřinu několikanásobně dražší, je nabíledni.
Na jedné straně nutně potřebujeme, aby se německá ekonomika vzpamatovala. Tamní propad průmyslové výroby táhne dolů i tu naši, padá tři měsíce po sobě, v září zrychlila pokles na meziročních pět procent. A to se srovnává s nízkou základnou po covidu a zahájením ruské agrese na Ukrajině, která mimo jiné přispěla ke zdražení energií. Avšak abychom případné oživení v Německu využili, musejí mít firmy na to, aby si mohly dovolit vyrábět.
Můžeme se samozřejmě hořce ptát, proč Němci, kteří prosadili evropskou klimatickou politiku a v rámci své Energiewende vsadili vše na jedinou kartu obnovitelných zdrojů, nyní prodlužují životnost uhelných elektráren a masivně dotují svůj těžký, energicky náročný průmysl. Ale lamentování naši situaci neulehčí. Logiku v zeleném pokrytectví nehledejme. Berme zkrátka jako fakt, že Berlín nás uvrtal do problémů a nyní z nich své vlastní firmy zachrání štědrými subvencemi. Co uděláme my? To je ta otázka.
Vláda rovněž průmyslníkům slíbila dotace. Kolik ale dokáže v napjatém rozpočtu „vyškrábnout“? Průmysl, energetika a doprava spotřebuje ročně kolem třiceti terawatthodin. Snížení ceny o korunu by žádalo státní podporu ve výši třiceti miliard. O pět korun sto padesát miliard. I kdyby kabinet vybral jen firmy s nejvyšší spotřebou, pořád se bavíme o vyšších desítkách miliard korun, aby se dokázaly poměřovat s těmi v Německu. Tam nemají problém nalít každý rok do dotací stovky miliard. U nás je to daleko složitější.
Mohli bychom použít peníze z Modernizačního fondu. Ty však vláda rezervuje na jiné projekty, třeba „Oprav dům po babičce“. Především však těch peněz není zase tolik, aby to stačilo na dlouhodobé dotace cen elektřiny (Němci počítají, že jejich subvenční program potrvá pět let). Výnosy z aukcí povolenek jsou zlomkem toho, kolik za ně české elektrárny, teplárny, průmysl a nyní i dopravci musejí platit. Zatím vynášejí kolem dvaceti miliard ročně, zatímco při ceně 80 euro za tunu za ně jen „uhelky“ utratí 60 miliard.
Potřebujeme tedy další kroky. Povolenky jsou velké zlo. Česká vláda by měla v Bruselu prosazovat, aby se stanovila pevná cena a zakázaly se spekulace. Nyní totiž značná část peněz za povolenky odplývá mimo Evropskou unii, kde je inkasují velké banky a investiční fondy. Naši ekonomiku ničí hned dvojnásobně. Jednak výrazně prodražují elektřinu, jednak kvůli nim uhelné elektrárny přestávají být rentabilní. Sice vyrábějí kilowatthodinu za pár halířů, avšak k ceně musejí připočítat vysokou cenu uhlíkového odpustku.
