KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Vysoké školy stávkují, že mají málo peněz. Také prý nedáváme dost na vědu. Možná je obojí pravda, zároveň se ale na univerzitách píší za veřejné peníze studie, které jsou i zadarmo drahé. Třeba ta, která vznikla na Fakultě sociálních věd UK a tvrdí, že: „Mladí aktivisté jsou v Česku v online diskusích vylučováni z veřejného dění“. Zčásti působí směšně, zčásti z její ideologičnosti mrazí.
Když člověk ve vážně míněné vědecké analýze čte, že „výzkum z perspektivy childismu ukazuje, že online diskutující (neboli ‚online veřejnost‘) v Česku používají dvě základní skupiny strategií, jak vyloučit mládež z veřejné sféry, čímž se zároveň uchylují k adultismu, tedy systematické diskriminaci a útisku mladistvých“, chce se mu vyprsknout smíchy. Tohle že vykoumaly vědkyně ze staroslavné Karlovy univerzity? Pročítáním a tříděním často emotivních a vždy přinejmenším útržkovitých diskusí na sociálních sítích?
Úsměv na rtech rychle zmrzne, když si uvědomíte dvě věci. Zaprvé, že tyto nesmysly platíme z veřejných grantů, čímž samozřejmě zbývá méně na smysluplný výzkum, který třeba vede k novým objevům a patentům. Zadruhé, jak člověk čte dál, zjišťuje, jak ideologicky zaslepený, předpojatý a dogmatický text má před sebou. Řeč je o dětech a mladistvých, ale nelze se ubránit dojmu, že autorky si jejich prostřednictvím jen vyřizují účty s tradičními hodnotami západní kultury a civilizace, s nimiž se neztotožňují.
Nepřátelský postoj ke společnosti a jejím pravidlům se promítá do samotného zaměření práce. V tiskové zprávě se píše: „Výzkumnice… explicitně využívají perspektivu childismu“, který „je paralelou k feminismu, ale zaměřuje se na děti“. A to „prostřednictvím radikální systémové kritiky vědeckých, sociálních a politických norem“. Autorky se tedy hrdě hlásí k antisystémovému progresivistickému dekonstruktivismu. Což je o to horší, že zde k ideologickým účelům zneužívají mladistvé.
Jedna z výzkumnic říká: „Kolektivní politická akce mladistvých… působí provokativně… V Česku je v rozporu s neoliberální ideologií transformační politiky 90. let, jejíž hodnoty hlásají odmítání čehokoliv připomínajícího socialistický kolektivismus a volají po osobní odpovědnosti, v Maďarsku stojí za odmítáním kolektivní globální akce křesťansko-konzervativní ideologie ukládající občanům věnovat se soukromým, prorodinně zaměřeným aktivitám místo těch kolektivních.“ Ano, takto mluví radikálně levicový kolektivista.
Studie sledovala, jak v online prostoru lidé reagují na stoupence klimatického hnutí Fridays For Future. Asi každý si umí představit, jak vypadá debata člověka, pro kterého je zásadní dostatek energie a ekonomický růst, s někým, kdo tvrdí, že máme radikálně omezit spotřebu a odmítá kapitalismus jako systém. Hádky, emoce, oboustranné urážky… Chtít z této tříště vydolovat nějaké vědecké závěry připomíná snahu rozdojit kozla. A výsledek tomu odpovídá. Jak řečeno, jde o směs směšnosti a doktrinářství.
Autorky tvrdí, že diskutující „používají dvě skupiny strategií, jak vyloučit mládež z veřejné sféry, čímž se uchylují k adultismu, tedy systematické diskriminaci a útisku mladistvých. Zaprvé přisuzují mladým role, jež jsou jim představovány jako vhodné pro jejich věk, a zároveň jim upírají politickou aktivitu… Zadruhé představují mládež jako irelevantní politické aktéry tím, že aktivisty označují za nositele nenormálních hodnot a/nebo za zmanipulované jinými aktéry, kteří se pro své politické názory údajně zdiskreditovali.“
I když pominu to ptydepe, tak nevím, zda lze vůbec mít nějakou „strategii“, když narazíte na někoho, kdo žádá nahrazení liberálního kapitalismu zeleným komunismem, zákaz fosilních paliv nejlépe včera, drastické omezení spotřeby energie a vůbec všeho, trpí klimatickým žalem, odmítá mít potomky, a aby dodal své hysterii na důrazu, obviní vás, že jste fosilní geront, co mu zapálil planetu a měl by umřít. Můžete ho ignorovat, zablokovat či zkusit s ním diskutovat – ovšem pak skončíte ve zmíněné studii jako typický reprezentant „adultismu“.
Pokud někdo v těchto hádkách, kterých probíhá obrovské množství, hledá diskriminaci a útisk, pak vyrábí problém, který ve skutečnosti neexistuje. Úplně stejně by někdo jiný mohl ze stejných dat vyvodit, že mladí vylučují z debat staré. Autorky přitom varují, že rozdílné přístupy mladých a starých k řešení klimatické krize se mohou stát novou osou, která společnost rozděluje. K tomu dle nich dochází i proto, „že toto téma silně rámcují právě jako střet generací či generační konflikt média“.
Zde se ovšem výzkumnice pohoršují nad tím, co samy dělají. Totiž snaží se z hodnotové debaty vyrobit generační problém. Dále přitom na konto novinářů poznamenávají, že „o aktivistickém hnutí jako takovém, až na výjimky, referují překvapivě vstřícně a pozitivně“. Proč se diví? Nedochází jim, že staří boomeři v redakcích takto píší prostě proto, že zjevně sdílejí radikální zelenou ideologii? Čili ve skutečnosti nezáleží na věku, ale na světonázoru? Nebo si to uvědomují, ale říkají si „proč pravdou kazit hezkou studii“?
Tam, kde výzkumnice mluví o věku, vadí jim víceméně faktické poznámky, jako že by děti měly spíše být dětmi než dělat politiku a neměly by chodit za školu kvůli ideologicky motivovaným stávkám. Nebo to, že je mládež označována za pokryteckou, protože příliš konzumuje, takže „demonstruje proti ničení klimatu, k němuž významně přispívá“. Zde znovu s rozběhem narazily do zdi. Generace „Z“ totiž opravdu nejvíce ze všech plýtvá jídlem, jak ukázal výzkum Provozně-ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
Vážně se nelze zbavit podezření, že studie „jak-staří-ubližují-mladým“ měla ve skutečnosti podpořit progresivistický světonázor autorek. Viz tato pasáž: „Náš výzkum ale ukazuje i to, že mladistvým klimatickým aktivistům není upírána relevantní politická role jen proto, že jsou mladí. Zdá se, že online diskutující mnohem problematičtěji vnímají především formu jejich protestu a požadovaná řešení, tedy fakt, že jde o veřejně exponovanou kolektivní globální akci volající po komplexním, systémovém řešení klimatické krize.“
Takže nejde o děti, leč o „kolektivní globální akci“ a diskvalifikaci těch, kteří neuvěřili v učení o „klimatické krizi“? Navíc výzkumnice demagogicky zbavují slova významu. Píší, že „vylučování“ je „důsledek neoliberálního přístupu, který se zříká všeho, co připomíná socialistický kolektivismus“. Ale: „Tento trend zároveň studie interpretuje jako příznaky vzrůstajících protiliberálních tendencí v Evropě.“ Od kdy jsou „neoliberální přístup“ a odmítání kolektivismu „protiliberální“? Jak řečeno, studie by byla k smíchu, kdyby nebyla k pláči.
Hlásat radikální zelenou ideologii je jistě legitimní – pokud tedy neobsahuje extremismus typu nahrazení systému liberální demokracie, kapitalismu a individuálních práv novou kolektivistickou diktaturou. V každém případě ale autorky mají svůj světonázor prosazovat ve férové diskusi a neschovávat se za mladé psaním obskurních studií. Takto se jim (byť nechtěně) podařilo přispět do aktuální debaty o financování vysokých škol a veřejného výzkumu. Za sebe říkám, že takovou „vědu“ jsem si neobjednal a nechci za ni platit.
