V posledních letech před kolapsem režimu komunisté sice hlásali přestavbu podle vzoru Moskvy, ale reálné ekonomické změny se neděly. Roli hrál stranický protekcionismus a nepotismus. Přestárlost a nekompetentnost vítězila nad odborností.
Komunistickým heslem byla „soběstačnost“, ale ve skutečnosti většina průmyslové výroby se složitějšími technologiemi byla závislá, respektive zakoupena a dovezena ze Západu. Páteř komunistické ekonomiky – masová zbrojní výroba, byla rovněž těžce závislá na embargovaném zboží, které země RVHP zkrátka neuměly vyrobit. Komunistická rozvědka si připisovala nové úspěchy skrze Vědeckotechnickou rozvědku (VTR), o níž tento seriál na INFO.CZ pojednává, ale ani to nestačilo. Zázračný lék pro zdevastovanou ekonomikou, která stála ve slepé uličce, prostě neexistoval.
Západní zpravodajské služby chronické problémy komunistických ekonomik vnímaly a snažily se provést opatření na ochranu průmyslového know-how. Západoněmecké firmy měly zájem na prodeji svých výrobků na Východ, ten ale nebyl schopen plnit jejich finanční požadavky. Západoněmecký průmysl jako evropský lídr v řadě technologických oblastí patřil mezi důležitou doménu zpravodajských aktivit NDR, Polska a Československa. Jejich aktivity v sedmdesátých a osmdesátých letech narůstaly.
Špionážní aféry z té doby plnily stránky tisku, přičemž nejvíce pozornosti se dostávalo případům z NDR a Polska. V lednu 1979 utekl důstojník východoněmecké vědecko-technického rozvědky HVA Werner Stiller, který spolkové rozvědce vyzradil identitu 16 agentů pracujících na Západě. Dalších 15 lidí musel šéf HVA Marcus Wolf stáhnout zpět do NDR. Činnost východoněmecké vědecko-technické rozvědky byla ochromena.
Krátce poté východoněmecká HVA odhalila dalšího svého příslušníka, který plánoval útěk. Důstojník Werner Teske byl po krátkém zinscenovaném procesu v roce 1981 popraven. Byl poslední popravenou osobou v NDR.
Na druhé straně Spolková republika Německo získala prostřednictvím Stillera rozsáhlé znalosti o průmyslové špionáži NDR a jejích spojenců na svém území. Situace se pro Východ dál komplikovala.
Představitelé Vědeckotechnické rozvědky po jednání s KGB v roce 1988 uvádějí: „Sovětští přátelé mají obdobné zkušenosti z práce proti NSR (západní Německo) jako my. Toto teritorium považují za velmi obtížné z hlediska agenturně operativního prostředí. Situace se v nedávném období ještě více zkomplikovala provalem, který vznikl v důsledku zrady kádrového příslušníka na rezidentuře Bonn. Tento byl však zajištěn, odsouzen k trestu smrti a popraven.“
Agent, který kritizoval
Když v květnu 1989, několik let po provalu a návratu ze západoněmeckého vězení, napsal jeden bývalý špičkový spolupracovník VTR s pocitem vystřízlivění a frustrace svou stížnost, ještě netušil, že o několik měsíců později režim pro který pracoval zkolabuje. Kritický dopis, ze kterého v dalších odstavcích obsáhle cituji, ilustruje situaci, do které se vrátil člověk, jenž v západním Německu zažil zcela jiný svět:
„Vážený pane generální řediteli, velmi mnoho se hovoří, píše i ukazuje v masových médiích o tzv. přestavbě hospodářského mechanizmu, myšlení apod. Jistě je to chvályhodný úmysl a je skutečně nejvyšší čas zastavit naše upadání a zaostávání za vyspělým stavem techniky, služeb i jistých politických trendů ve světě. Jenže úmysl, proklamace, sjezdy, schůze, diskuse je jedna stránka věci a skutečnost s denní realitou je ta druhá. Ještě větší a závažnější rozpor a hlavně nedůvěru budí skutečnost, že lidé, kteří desetiletí byli ve funkcích jsou v nich i nadále a ještě mají odvahu poučovat, jak se má dělat přestavba. Přitom používají ty samé metody a způsoby, se kterými přivedli naše hospodářství do stavu, v jakém nyní je. Jsou to lidé (…), kteří si zaměňují státní podniky se samoobsluhou pro své vlastní soukromé potřeby. A čím déle ve funkci a čím pokročilejší věk, o to nestoudněji zneužívají možnosti, které jsou jim danou funkcí dané… Tím je vysvětlitelný úpadek, stagnace a chaos různých podniků, které v minulosti něco znamenaly. Abychom hovořili konkrétně, tak je zde VÚKI Bratislava (Výzkumný ústav káblů a izolantů – pozn. aut.), ústav, který má nejen přestárlé vedení, ale kde mnohé nasvědčuje tomu, že při objektivním přešetření situace, způsobů vyřizování problémů i koncepce pro budoucnost by dospěl každý odpovědný hospodářský i politický činitel k závěru, že to tak dále nejde. V kapitalistickém hospodářském systému by takový podnik jednoduše zavřeli a vyhlásili bankrot.
Už dojem, který dělá VÚKI zvenčí je katastrofální. Ulice, která by měla umožnit přístup zaměstnancům do ústavu, je zastavěna kabelovými bubny, mezi tím projíždějí nákladní auta, vysokozdvižné vozíky s bubny anebo jiným materiálem s pytli PVC, PE a jiné, které se trhají a pak je ulice (Továrenská) posypána granulátem anebo práškem, na kterém se dá krásně uklouznout (…) a mezi tímto chaosem se po rozbitém, špinavém, za tmy neosvětleném zbývajícím prostoru proplétají zaměstnanci VÚKI. (…) Vedení ústavu to velice dobře ví, ale není schopno již několik pětiletek učinit nápravu.
Prostory uvnitř VÚKI jsou v podobném chaotickém stavu. Ale nejen, že na dvoře, v chodbách a před vchody resp. východy se nacházejí různé předměty, jako vyřazené stroje, pytle, šrot, stavební materiál, chemikálie… harampádí, které dává VÚKI charakter vetešnictví a organizační neschopnosti, ale v případě požáru se do a z objektu nedostanou ani požárnici.. Když potřebuje služební vozidlo řadový zaměstanec, tak je to spojeno s problémy. Když ale ředitel Pallo potřebuje odvézt sebe (i manželku) do Prahy na letiště v neděli, protože mu letí letadlo na ROH rekreaci na Krym (r. 1988), tak auto je (aby to odpovídalo honoru, tak Tatra 613) k dispozici a vyúčtuje se to jako služební cesta. Anebo když potřebuje ta samá osoba odvézt stavební materiál na svou soukromou chatu, tak je podnikové auto i s řidičem kdykoli k dipozici a vykáže se to jako služební cesta. A to ne jednou, ale pravidelně po dobu několika let. V případech jednoznačné hospodářské kriminality je dojemné, jak se to samé vedení se všemi silami a nevídanou aktivitou snaží daný případ zahladit a sprovodit ze světa. To jde až tak daleko, že známé manipulace v účetních a pokladničních dokladech, falšované doklady k arbitrážnímu sporu a různé jiné se nehlásí ani nadřízeným orgánům, ani justičním orgánům. Přitom je každému zodpovědnému pracovníkovi známá oznamovací povinnost při trestných činech. Dokonce osoby s vysokoškolským právním vzděláním se bez skrupulí propůjčují k takovým machinacím. (…) Je zde množství zaměstnanců, kteří jsou buď těsně před dosažením důchodového věku, anebo již daleko za ním. Tito lidé zastávají funkce anebo mají pozoruhodné označení pracovní činnosti při – na naše poměry – královských platech… Problém je jenom v tom, že není jasná efektivnost těchto lidí, resp. co vlastně ve skutečnosti dělají. Tím je částečně vysvětlitelná povážlivá fluktuace pracovních sil a nezájem mladých absolventů škol nastoupit do tohoto podniku.“
Vyzrál na chlebodárce
Autorem uvedené stížnosti byl František Stanzel, absolvent střední odborné školy. V letech 1959 až 1966 pracoval ve Výzkumném ústavu kabelů a izolantů v Bratislavě (VÚKI) jako samostatný laborant v oddělení technologie zpracování silikonového kaučuku a plastů. V roce 1966 přešel do národního podniku Slovnaft. Jeho dobrodružný příběh začal v září 1968, kdy se rozhod emigrovat do Německa.
Protože jeho děda byl Němec a Stanzel německy mluvil, přihlásil se k německému původu a už v prosinci 1968 získal občanství a o rok později i německý pas. Nepožádal ovšem o vypuštění ze svazku z československého občanství a komunistická justice jej za trestný čin nedovolené opuštění republiky v roce 1971 odsoudila na tři roky nepodmíněně. Stanzel mezitím začal vydělávat a uchytil se v německém koncernu AEG-Telefunken v Backnangu.
Touha po domově a možnost beztrestně cestovat hlavně za matkou a příbuznými ho přivedla na československý zastupitelský úřad ve Spolkové republice Německo. V roce 1975 si požádal o urovnání vztahu s ČSSR formou dodatečného vystěhování.
Příslušníkům komunistické rozvědky, kteří na ambasádách plnili i legalizační práci pod hlavičkou ministerstva zahraničních věcí, se nedalo vyhnout. Major Antonín Bělovský „Bureš“ v legalizaci konzulárního pracovníka se svými kolegy při pohovorech a z prověrek příbuzných sestavil Stanzelův charakterový profil. Jako „člověk mierne uzatvorenej povahy, ale inak spoločenský, inteligentného chovania a vystupovania, so smyslom pre humor, otovrene vyjadruje svoje názory. (… ) Má dosť široký všeobecný rozhľad, získaný čítaním literatúry. Nemal nepriateľov ani nevyvolával kolektívne rozpory“.
Jelikož u něj rozvědčíci nezjistili žádné „závadové sklony“, ale spíš zájem o politiku, filozofii, ekonomiku, sport a rovnež protože vedl spořádaný osobní život, ale hlavně působil na zajímavém místě, vyhodnotila ho rozvědka jako ideální typ a vhodného kandidáta po linii VTR.
V lednu 1976 náčelník rozvědky Miloš Hladík schválil verbovku agenta Santa. „Pro své dobré pracovní výsledky má naději stát se vedoucím zkušební laboratoře, což by mu umožnilo zúčastňovat se porad, kde jsou projednávány utajované skutečnosti. Za legalizaci svého pobytu v NSR, možnost návštěv v ČSSR a možnost pozdějšího návratu je ochoten jako protihodnotu předávat různé materiály technického charakteru.“
Špionážní mašina na smlouvu
Stanzel v této spolupráci viděl záruku omilostnění a vysněnou možnost opětovných kontaktů s rodinou v ČSSR. Na schůzce 15. ledna 1976 došlo k jeho verbovce, kterou provedli Antonín Bělovský „Bureš“ s kolegou Janem Větvičkou „Drozdem“ z rezidentury Bonn. Ten se pak stal jeho prvním řídícím důstojníkem.
Stanzel byl ale opatrný a nabídl jim uzavření písemné „pracovní smlouvy“, ve které by byly zakotveny vzájemné povinnosti mezi ním a „institucí“ (!). V rozhovoru rozvinul širokou debatu o špiománii, otázkách bezpečnosti, případném odhalení a tak dále, až jeho fantazii museli Bělovský s Větvičkou tlumit a ujistit ho o serióznosti spolupráce. Dozvěděli se, že Stanzel pracuje na nejmodernějším řešení konstrukce kabelů „pro stále se zvyšující provozní nároky spolkové pošty se špičkovými parametry.“
Ve výzkumném oddělení AEG se věnoval výzkumu izolačních materiálů a dielektrik pro kabely a různá elektronická zařízení. Od roku 1976 se po reorganizaci začal věnovat vývoji a výzkumu v oblasti optických vláken a kabelů, přenosových systémů a jejich součástek. Po informacích z tohoto odvětví byla v Československu vysoká poptávka.
V prvním roce spolupráce proběhlo s agentem 11 schůzek a rozvědka získala šest materiálů. Kvalita začínala postupně stoupat a „Santo slíbil předat materiály týkající se zakázky spolkového ministerstva obrany“, informovala rozvědka.
V roce 1977 hlásí „výrazný vzestup hodnoty Santovy produkce“, přičemž Stanzel předal VTR dalších osm materiálů. Rozvědka se „odvděčila“ a Stanzel konečně obdržel vystěhovalecký pas a mohl navštívit příbuzné. Zájem o jeho materiály dál rostl a náčelník 69. odboru I. správy ministerstva vnitra Vladimír Kočí „Konšel“ a jeho zástupce Jaroslav Slavíček souhlasili se závěry kolegů, že produkce agenta bude v budoucnu stoupat.
Hned o rok později se to potvrdilo, neboť Stanzel dodal dalších 13 materiálů. „Většina předaných materiálů nalézá využití i v oblasti vojenství – u firmy AEG Telefunken byly zpracovány na základě objednávky úřadu Bundesamt für Wehrtechnik und Beschafung,“ hlásila VTR.
Při návštěvách v ČSSR učí rozvědka agenta na instruktážncíh schůzkách lépe fotografovat a používat mrtvou schránku. V roce 1979 předal 16 materiálů převážně ohledně vojenské problematiky a VTR si pochvalovala skokový nárust produkce. „Santo projevuje ve své rozvědné práci značnou dávku fantazie, která někdy hraničí s riskováním,“ pojmenovala rozvědka Stanzelův dobrodružný a romantický přístup. Kromě dokumentace k zakázkám Bundeswehru agent pořizoval i fotokopie výzkumných a vývojových zpráv z oblasti optoelektroniky.
Stanzel byl sice dobře hodnocen, ale jeho povýšení na vedoucího opakovaně bránila nedůvěra nadřízených z důvodu jeho „východního“ původu. Slabší místo měla rozvědka ve vyhodnocování materiálů, a proto v ČSSR urychleně budovala ideoagenturu pro její zrychlení. V jednom případě konstatovala, že se materiály dostaly k „nespolehlivé osobě“ z bratislavského VÚKI, což se Stanzelovi později stalo osudným.
Stanzel při návštěvách doma vyvolával u rodiny i při setkání s bývalými kolegy pozdvižení kvůli rychlosti s jakou získal vystěhovalecký pas. Vzbuzoval podezření ze spolupráce s StB. Rozvědka tyto informace vyhodnocovala a neustále prověřovala jeho spolehlivost.
Při schůzkách s příslušníky rozvědky opakovaně naznačoval, že si na německý styl života nezvykl a vyjadřoval touhu se jednou vrátit zpátky do ČSSR. To samozřejmě nevyhovovalo VTR a snažila se u něj posilovat motivaci ke spolupráci. Nakonec v roce 1979 rozvědka přistoupila a uzavřela dříve požadovanou písemnou smlouvu o úpravě vzájemnných vztahů. „Vzhľadom k tomu, že tajný spolupracovník si vynútil určitú právnu úpravu vzťahu spolupráce, bola v súlade so smernicami FMV a rešpektovaní všetkých zásad spolupráce podpísaná zainteresovnaými stranami tj. predstaviteľmi čsl. rozviedky a objektom dohoda, ktorá formálne vymedzuje záväzky oboch strán.“
Stanzel se na oplátku zavázal ke spolupráci na teritoriu SRN po dobu 15 let.
Po Větvičkovi převzal řízení Antonín Vejmelka „Kostík“, který se zanedlouho po svém příchodu na rezidenturu Bonn stal „předmětem intenzivního zájmu speciálních služeb protivníka.“ Přes mrtvé schránky agenta neosobně řídil Antonín Haberle „Radim“. Stanzel pokračoval v práci a pořizoval kopie firemních materiálů fotoaparátem Canon. Ovšem jeho produkce v roce 1980 byla průměrná a VTR konstatovala stagnaci.
Smyčka se stahuje
V roce 1981 mu VTR pořídila malý Olympus, kterým by bylo možné „ofotiť materiály priamo na pracovisku, ktoré nie je možné vyniesť z objektu“. Tento tah vyšel a následující dva roky byly opět úspěšné. Po Olympusu obdržel Stanzel kameru Minox a jednou ročně při pobytu v ČSSR s ním VTR měla instruktážní schůzky.
Smyčka kolem Stenzela se ale pomalu utahovala a v březnu 1984 informoval hlavní poradce KGB V. F. Burdin kancelář ministra vnitra, že dle zdrojů KGB byl Stenzel v hledáčku západoněmeckých služeb. Obdobné informace hlásily i zdroje východoněmecké HVA a Východní Berlín proto urychleně informoval Prahu. V polovině dubna informaci obdržela i centrála rozvědky, ale z rozhodnutí Jaroslava Slavíčka agenta nikdo nevaroval. Padlo rozhodnutí počkat do plánovaného příjezdu Stanzela do Bratislavy v červenci 1984.
Dne 23. července 1984 vydala agentura Deutsche Presse zprávu: „V Badensku Wirtenbersku byl zatčen 43letý technik, který byl obviněn ze špionáže pro východní blok. Podle sdělení kriminální policie byl muž zaměstnán u podniku ve Stuttgartu, který zaujímá vedoucí postavení v komunikační technice a plnil též zakázky pro Bundeswehr. Zatčený pochází z ČSSR a pracoval od roku 1970 v technickém vývoji. Policie dostala mnohonásobného průmyslového špiona do svých sítí již na začátku července…“ Německý tisk se případu rovněž rozsáhle věnoval a spojoval s ním, což byla pravda, krádež zcela nového typu zařízení na zpracování skleněných vláken.
Veřejného soudního přelíčení a vynesení rozsudku se oficiálně zúčastnili i zástupci konzulárního odboru, kteří pečlivě zaznamenávali jestli Stanzel dodrží písemnou smlouvu a spolupráci s rozvědkou neshodí. On sám kontakty s tajnou službou vehementně popíral a pozornost soudu odklonil směrem k VÚKI. Nakonec byl dne 14. února 1985 odsouzen k 18 měsícům vězení za špionáž ve prospěch ČSSR.
„Santo plnil naše úkoly vždy velmi iniciativně a zodpovědně. Během dosavadní spolupráce předal celkově 92 materiálů, z nichž sedm bylo hodnoceno jako cenné, 54 zajímavé, 21 informativní a 8 materiálu není dosud vyhodnoceno. Předané materiály našly praktické uplatnění jak v ČSSR, tak i u našich přátel v SSSR,“ vyhodnotila spolupráci centrála.
Sen o návratu se Stanzelovi nakonec splnil, i když zcela jiným způsobem, než původně plánoval. „Podle posledních poznatků se chce Santo s rodinou po svém propuštění z vězení natrvalo vrátit zpět do ČSSR, neboť v NSR již nemá údajně žádné perspektivy…“ Rozvědka nakonec musela začít plnit smlouvu, kterou s ním uzavřela: „Bude chtít, aby tato dohoda byla z naší strany realizována. Dohoda je závažným dokumentem, kterou podepsal ministr vnitra ČSSR a bude třeba ji z naší strany naplnit.“
Smlouva byla totiž platná, i kdyby byl „z operativních nebo jiných důvodů nucen se vrátit do ČSSR před uplynutím dohodnuté doby.“ Rozvědka tedy připravila plán stažení. Odměny v Kčs mu od roku 1979 ukládala dle smlouvy na vkladní knížku a jako bonus pro něj navrhla vyznamenání od prezidenta. „Svými činy na zahraničním teritoriu přispěl svým dílem ke zvýšení obranyschopnosti ČSSR a zemí socialistického společenství a k řešení dané problematiky čs. národního hospodářství, čímž aktivně pomohl útvaru SNB při úspěšném plnění stanovených úkolů rozvědky“, konstatoval a schválil v říjnu 1985 návrh na udělení medaile „Za službu vlasti“ ministr vnitra Vratislav Vajnar.
Stenzelův případ je v mnoha ohledech zcela výjimečný. Dokázal vnutit rozvědce písemnou smlouvu, ale i obelstít německý soud a vyhnout se tak přísnějšímu trestu. Po jeho návratu v dubnu 1987 se ministerstvo vnitra o něj a jeho rodinu postaralo a nadále zůstal zájmovou osobou StB. V Bratislavě obdržel byt 4+1 a vrátil se do zaměstnání ve VÚKI. V prosinci 1987 ministr vnitra Vratislav Vajnar rovněž schválil dokument, kde se spolupracovníkovi za jeho dobu působení v letech 1975 až 1987 započítala doba pro výpočet a dávky důchodového zabezpečení „v I. kategorii se zvýšeným zápočtem dvojnásobně po náročném hodnocení výsledků pomoci, kterou soudruh František Stanzel poskytl služebním orgánům SNB v zahraničí ve prospěch ČSSR.“
