Blesk přinesl 22. srpna „šokující odhalení“ pod titulkem „Jiří Sovák: Šokující tajemství z archivu StB! Zabil autem chodce a ujel.“ Je třeba říct, že nic takového archivy StB nedokazují a podobný titulek zkrátka není pravdivý. Zajímavé také je, jakým způsobem se podobnou informaci podařilo v Archivu bezpečnostních složek vyhledat – a co naopak dohledáno nebylo.
Elektronická badatelna Archivu bezpečnostních složek umožňuje už několik měsíců pro registrované uživatele vyhledávání v archiváliích pomocí klíčových slov. Je možné kombinovat jména, čísla a jakékoli další údaje, což umožňuje vyhledávat i dokumenty ze svazků, které byly zničené při divoké skartaci v prosinci 1989.
Většina dokumentů ukládaných do svazků vznikala v několika kopiích a obsahovala tzv. rozdělovník, ze kterého je jasné, kam jednotlivé kopie v rámci informačního toku StB nebo VB doputovaly. Pokud se zachovala alespoň jediná z nich, je možné ji zpětně přiřadit ke zničeným svazkům a ty takto elektronicky „rekonstruovat“.
Je to důležité především u spolupracovníků StB, kteří mají zničené svazky a dnes se ohání rozhodnutím soudu o neoprávněné evidenci v registračních protokolech StB. Stačí zadat jejich evidenční číslo z registru svazků a badatel má okamžitě k dispozici desítky nebo stovky udání soudně očištěného udavače.
Na místě je ale určitá opatrnost a zejména důslednost. Ověřování informací zanesených v archiváliích je totiž pro lidi, kteří se v archivech Státní bezpečnosti nevyznají, problém. Je velmi pravděpodobné, že celý „šokující objev“ vznikl prostě tak, že někoho napadlo vyhledávat v dokumentech StB jméno Sovák (nebo Schmitzer, jak zní rodné jméno herce). A při prvním „úlovku“ přestal, namísto aby hledal souvislosti a dál bádal.
Mezitím vycházely nové články, které podezření berou takřka jako hotovou věc a přinášejí názor kdekoho. Pracuje se s příměrem, že „jablko nepadá daleko od stromu,“ což je narážka na skutečnost, že Sovákův syn Jiří Schmitzer později skutečně způsobil tragickou nehodu. Mimo jiné si přečtete reakci Jaroslavy Obermajerové: „Jsem v šoku! Proč Jirka Sovák zazlíval synovi Schmitzerovi, že za volantem zavinil smrt, když vlastně udělal něco podobného? Nemůžu tomu vůbec uvěřit.“ Server iDnes.cz zase píše: „Jiří Sovák, původním příjmením Schmitzer, měl jediného syna, taktéž herce Jiřího Schmitzera. Ten ale při natáčení komedie Marečku, podejte mi pero! opilý boural a srazil chodce, který podlehl následkům zranění, stejně jako o pět let dříve chodec při nehodě jeho otce.“
Mohl Jiří Sovák chodce srazit?
V elektronické badatelně je uložena složka se signaturou H 2-3 inventární jednotka 455. Jde o fond Hlavního velitelství VB ČSR inspekce hlavního velitele VB. Složka obsahuje čtrnáct stran a je na nich stížnost Jiřího Sováka proti obvinění z trestných činů ublížení na zdraví s následkem smrti, neposkytnutí pomoci a trestného činu opilství.
Podle příslušného obvinění měl Jiří Sovák pod vlivem alkoholu 4. ledna 1971 způsobit smrtelný úraz Vojtěchu Strnadovi a od nehody ujet. Novináři z Blesku se zjevně nenamáhali zjistit, jestli nebyl nakonec za nehodu odsouzen někdo jiný, případně dohledat ony další souvislosti. Pokud by to udělali, zjistili by, že v materiálu inspekce je uvedena doba nehody 19:30 a ve svodce o dopravních nehodách (H 2-2/II inventární jednotka 2) z téhož dne je „kolem sedmé hodiny“.
Podle svědecké výpovědi Sovák odjel až po sedmé hodině. Navíc sedmdesátiletý Vojtěch Strnad byl sražen automobilem, když odcházel z autobusové zastávky, takže se doba nehody dala určit poměrně přesně.
Sovák se odvolal, obvinění bylo zrušeno
Stížnost, kterou Sovák adresoval ministru vnitra, mířila proti obvinění z usmrcení osoby a neposkytnutí pomoci. Sovák přiznal že měl „jedno pivo“ před jízdou. Svědeckými výpověďmi se podařilo zadokumentovat, že toto tvrzení není pravdivé a před jízdou vypil panáka koňaku, dvě piva a 4 dcl vína. Podle znaleckého posudku musel řídit s přibližně jedním promile alkoholu v krvi.
Na autě navíc chyběly jakési lišty, které mohly být poškozeny při sražení člověka, popis auta a barva se údajně shodovaly s automobilem Jiřího Sováka. Jeho stížnost šla běžným byrokratickým postupem až k okresní prokurátorce, která si spis od vyšetřovatele vyžádala a obvinění z ublížení na zdraví a z neposkytnutí pomoci jako neprůkazné zrušila.
Z těchto materiálů každopádně nelze jednoznačně konstatovat, že tím, kdo srazil Vojtěcha Strnada byl Jiří Sovák. Nejsou k dispozici znalecké posudky ani rozbory Kriminalistického ústavu, autoři článku s bombastickým titulkem, který postupně převzalo několik tuzemských médií, se nenamáhali dohledat čísla spisů, která předmětná stížnost obsahuje. Řečeno slovy Járy Cimrmana dle těchto dokumentů je Jiří Sovák pouze „sprostým podezřelým“.
Nelze tvrdit, že Jiří Sovák nehodu nezavinil. Ale ani opak
V archivech Státní i Veřejné bezpečnosti se nalézá ohromné množství dokumentů, nevyřešených případů a policejních hypotéz a domněnek, které je třeba ověřit z několika stran, než se autor odváží na jejich základě zveřejnit nějaké tvrzení. Archivy tajné policie nejsou jednoduše řečeno knihovna, kde by byly popsány kompletně zpracované příběhy připravené ke zveřejnění. V badatelnách se ty příběhy teprve hledají a píší.
Nechci v tomto textu tvrdit, že Jiří Sovák smrtelnou nehodu jednoznačně nezavinil, ale na základě dokumentů, které měl Blesk k dispozici, nelze v žádném případě tvrdit ani to, že ji způsobil. Co na rozdíl od „šokujícího odhalení“ Blesku tvrdit lze, je fakt, že Jiří Schmitzer (Sovák) byl do roku 1956 evidován jako agent vojenské kontrarozvědky s krycím jménem Pop. To je ale úplně jiný příběh…
Podobná „senzační odhalení“ pouze nahrávají kritikům, kteří tvrdí, že by archivy neměly být veřejně přístupné. Jedním z nejhlasitějších je Pavel Rychetský, který ve funkci předsedy Ústavního soudu hlasoval pro uzavření archivů StB a KSČ, a to i přesto, že se ho toto rozhodnutí osobně dotýká a byl tak v jasném střetu zájmů. Podobně neseriózní články, jako byl ten v Blesku, ohrožují velmi liberální přístup k archiváliím, který v České republice platí.
