V čem spočívá největší a nejdlouhodobější odkaz amerických prezidentů? Mnozí se o to přou. Často je řeč o válkách, doktrínách, ekonomické nestabilitě či naopak o prosperitě atd. V jednom ohledu ale mohou američtí prezidenti relativně nenápadně ovlivnit stav a směřování své země na dlouhá léta dopředu – někdy i na desetiletí. Je to v tom případě, pokud mohou, shodou různých okolností, jmenovat soudce Nejvyššího soudu USA.
Soudci nejvyššího soudu (Supreme Court of the United States; SCOTUS) vykonávají své funkce doživotně. Například bývalý prezident Donald Trump (v úřadu v letech 2017–2021) jmenoval během čtyř let v Bílém domě hned tři z těchto soudců a ovlivnil tak budoucí verdikty zcela zásadním způsobem. Dnes se podíváme, jak si v tomto ohledu vedl jeden z jeho republikánských předchůdců, hlavní hrdina našeho seriálu Ronald Reagan.
„…a spravedlnost pro všechny“
Starší z Vás si možná pamatují na filmové drama režiséra Normana Jewisona (* 1926) „…a spravedlnost pro všechny“ (…And Justice for All) z roku 1979, ve kterém mladý idealistický právník Arthur Kirkland, ztělesněný fenomenálním Alem Pacinem obhajuje vlivného soudce Henryho Fleminga (neméně skvělý John Forsythe), obviněného ze znásilnění a ze zabití mladé ženy.
Poté, co Kirkland zjistí, že je Fleming skutečně vinen, rozhodne se „dostat ho“ sám, což se stane ve strhujícím finále snímku. Někteří kritici sice psali o tom, že příběh je dobře natočený, nicméně klišovitý, a že vlastně „nepřináší nic nového“, diváci si to ale nemysleli. Kina praskala ve švech a producenti Norman Jewison a Patrick Palmer vydělali pěkné peníze – náklady činily čtyři miliony dolarů, zisk převýšil třiatřicet milionů dolarů jenom v Severní Americe.
Důvodů úspěchu bylo hned několik. Předně – Al Pacino, jehož všichni dobře znáte a jenž už měl za sebou Kmotra (1972) a Kmotra II (1974), stejně jako policejní drama Serpico (1973) či melodrama Bobby Deerfield (1977) – byl na konci sedmdesátých let Superstar, na niž se do kin hrnuly davy. Za druhé, soudní dramata mají na amerických jevištích a plátnech velkou tradici (vzpomeňme si jen na Dvanáct rozhněvaných mužů Sidneyho Lumeta s Jiřím Voskovcem v jeho největší „americké roli“) a s tím související divácký zájem. Za třetí – nezapomínejme na to, že velká část sedmdesátých let se v USA nesla ve stínu aféry Watergate, jež vyvrcholila v létě 1974 vynuceným odstoupením prezidenta Richarda Nixona.
Připočteme-li k tomu, že část Nixonových nejbližších spolupracovníků skončila před soudem, a dokonce ve vězení, a že i jeho samotného zachránil (možná) před podobným osudem jen generální pardon, jejž mu udělil nový šéf Bílého domu Gerald Ford, což vyvolalo u mnoha Američanů pocit, že si před spravedlností nejsou všichni rovni, není se co divit, že otázky týkající se soudnictví byly během celé dekády velmi citlivé, že na ně veřejnost často reagovala zdánlivě až hystericky a že si filmoví producenti vybírali témata s touto problematikou poměrně často.
Ronald Reagan a Nejvyšší soud USA
Ronald Reagan přicházel do Bílého domu po volební kampani, v níž se, pokud šlo o sliby, stejně jako všichni ostatní kandidáti na prezidenta v dějinách, nijak nežinýroval, byť to, viděno dnešní optikou, může vypadat jinak. Jedním z jeho slibů bylo, že do nejvyššího soudu jmenuje první ženu s tím, že je na tuto samozřejmou věc nejvyšší čas a že je hanba, že se tak dosud nestalo.
Nejvyšší soud USA je devítičlenný, v jeho čele stojí předseda (Chief Justice), doplněný osmi dalšími soudci (Associate Justice). Soudce navrhuje prezident a schvaluje Senát, což nutí hlavu státu vybírat své kandidáty velmi obezřetně. Prvním šéfem soudu byl jeden z otců zakladatelů Spojených států – patriot, diplomat, abolicionista a právník John Jay (1745–1829), jenž tuto funkci zastával od října 1789 do června 1795; poté byl guvernérem státu New York a v roce 1800 se přes značné naléhání odmítl do čela Nejvyššího soudu vrátit.
V současné době soud řídí jako sedmnáctý v pořadí John Glover Roberts, Jr. (* 1955), jehož do funkce jmenoval prezident George Bush mladší v září 2005 coby nástupce Williama Hubbse Rehnquista. Ten vrcholný post zastával v letech 1986–2005 a do úřadu ho navrhl a po schválení v Senátu jmenoval právě Ronald Reagan, čímž se po malé odbočce vracíme do našich časů, do osmdesátých let minulého století.
Sandra Day O’Connorová
Ronald Reagan měl možnost naplnit zmíněný předvolební slib už v prvním roce vlády (1981), bezprostředně po odstoupení Pottera Stewarta (člen SCOTUSu v letech 1958–1981).
Reaganovou nominantkou, nesmírně sledovanou nejen odbornou, ale i širokou veřejností – nedivme se, šlo o první ženu v takto vysoké funkci – se nakonec po pečlivém výběru stala rodačka z arizonského El Pasa Sandra Day O’Connorová (* 1930). Hned na úvod je třeba říct, že Reaganova volba byla ve všech ohledech skvělá, a že i proto Senát její nominaci schválil jednomyslně po diskusi, jaká je v takových případech spíš ojedinělá.
O’Connorová byla absolventkou právnické fakulty Stanfordovy univerzity v Kalifornii a manželkou elitního arizonského právníka Johna Jaye (všimněte si toho jména, prosím) O’Connora III., kvůli jehož onemocnění Alzheimerovou nemocí, to jenom na okraj, odešla v roce 2006 z Nevyššího soudu. Jednalo se nejen o vynikající právničku, ale i o ženu s politickými zkušenostmi, což bylo pro kariéru u Nejvyššího soudu k nezaplacení.
O’Connorová patřila mezi umírněné konzervativce, její hlasování ale bylo obtížné predikovat, působila spíš jako pomyslný jazýček na vahách.
William Rehnquist a Antonin Scalia
V roce 1986 měl Ronald Reagan možnost nominovat druhého člena Nejvyššího soudu USA, a to hned jeho předsedu, poté co do penze odešel Warren E. Burger, jenž tento úřad zastával od června 1969, kdy jej do něj jmenoval republikán Richard Nixon. Reagan si na jeho místo po pečlivé volbě vybral Williama Hubbse Rehnquista.
Na rozdíl od O’Connorové se jednalo o „rozhodného, bytostného konzervativce“, jenž byl členem Nejvyššího soudu už od ledna 1972. Zatímco kolegové právníci včetně soudců Rehnquistovu nominaci vesměs vítali (včetně jeho ideologických odpůrců), někteří demokratičtí senátoři proti němu vyslovili více či méně ostré námitky. Jako příklad lze uvést Teda Kennedyho z Massachusetts, Howarda Metzenbauma z Ohia či současného prezidenta Joea Bidena z Delaware, kteří jej kritizovali za postoj k ženám, k menšinám a v neposlední řadě za členství v Alfalfa klubu. To je konzervativní společenský klub založený v roce 1913, který progresivistům vadil a vadí z řady různých důvodů, třebaže jeho členy byli i někteří prezidenti USA a někteří do něj chodili jako jeho hosté, případně zde měli i slavnostní řeč, jako třeba později George Bush mladší.
Diskuse o nominace Williama H. Rehnquista v Senátu v září 1986, kterou poprvé přenášely televize, byla relativně dramatická. Prezident Reagan ale se svým kandidátem nakonec uspěl: pro hlasovalo 49 republikánů a 16 demokratů, proti bylo 31 demokratů a 2 republikáni), nehlasovalo se tedy, jak vidno, na rozdíl od současnosti, přísně stranicky.
Zajímavostí je, že Rehnquist byl prvním soudcem od legendárního Harlana Fiskeho Stonea, jenž sloužil jako „řadový soudce“ i jako šéf Nejvyššího soudu.
Nástupcem Rehnquista ve funkci Associate Justice se stal Antonin Gregory „Nino“ Scalia (1936–2016), rodák z newjerseyského Trentonu. Také Scalia byl velmi konzervativní a k tomu pevný katolík, absolvent jezuitské školy, přísný učitel na University of Chicago, obhájce původní interpretace/výkladu ústavy (tzv. originalismus a textualismus), hlasitý stoupenec trestu smrti, práva na držení zbraní, odpůrce interrupcí a homosexuálních sňatků.
Jen málokterý soudce SCOTUSu byl v těchto ohledech pokládán za tak nesmiřitelného jako on. Na rozdíl od Rehnquista ale všemu výše řečenému navzdory nemusel čelit v Senátu takřka žádné kritice a prošel se skóre 98:0. Tento „senzační“ výsledek byl mimo jiné přičítán jeho laskavé osobní povaze, smyslu pro humor včetně sebeironie, což nebyly a nejsou vlastnosti pro prominentní právníky úplně typické.
Robert Bork a Anthony Kennedy
V následujícím roce 1987 se ovšem ukázalo, že i Reaganův vliv v Senátu má své limity. Když se po abdikaci soudce Lewise Franklina Powella, Jr., kterého do funkce jmenoval v roce 1972 Richard Nixon, uvolnilo v řadách soudců místo, rozhodl se prezident pro nominaci rodáka z pensylvánského Pittsburghu Roberta Herona Borka, dalšího originalisty a „konzervativce par excellence“, jak říkali jsou stoupenci, respektive „konzervativce až za hrob“, jak o něm mluvili jeho odpůrci.
V Borkově případě šlo primárně o ideologický střet. Demokraté prezidenta předem varovali, že učiní vše pro to, aby jeho kandidát neprošel. A jak řekli, tak udělali. Reagan Borka přesto jmenoval a vzápětí se strhla v Senátu velká mela.
Velmi známý a takřka ve všech Borkových životopisech citovaný je projev, který při této příležitosti pronesl již zmíněný demokratický senátor Edward Kennedy: „Amerika Roberta Borka je zemí, ve které budou ženy muset podstupovat ilegální potraty, černoši se budou stravovat v segregovaných jídelnách, policie puštěná z řetězu bude moci vpadnout pod jakoukoli záminkou do domů občanů, žáci se nebudou smět učit o evoluci, vláda bude cenzurovat autory a umělce dle svých představ a dveře federálních soudů budou zamčené pro miliony občanů, pro něž je soudnictví ochráncem – často jediným – jejich individuálních práv…“
Dopad Kennedyho projevu a vystoupení dalších senátorů v podobném duchu byl, třebaže zjevně přeháněli, zdrcující a Bork s prezidentem tentokrát prohráli. Pro Borkovu nominaci ve finále hlasovalo jen 42 senátorů, proti se jich vyslovilo 58, takž šlo o relativně jednoznačnou záležitost (čistě pro zajímavost – pro Borka hlasovali dva demokraté, proti naopak šest republikánů).
Bork nesl porážku velmi těžce, zatímco prezident byl výrazně pragmatičtější a o to pečlivěji si ohlídal svého dalšího nominanta, jímž se stal Anthony Kennedy.
Anthony McLeod Kennedy (* 1936) zastával post soudce Nejvyššího soudu v letech 1988 až 2018, kdy jej po velkých kontroverzích a ostrém boji v Senátu nahradil Trumpův po mém soudu ctihodný nominant Brett Kavanaugh. Kenneddy, rodák z kalifornského Sacramenta a absolvent elitní Harvardovy univerzity, měl docela jinou pověst než nešťastný Bork. Prakticky po celou dobu jeho působení v Nejvyšším soudu platilo, podobně jako v případě Sandry Day O’Connorové, že jeho hlasování nelze jednoduše předvídat, třebaže patřil jasně do „konzervativního tábora“.
Hlasování o jeho nominaci z ledna 1988 proběhlo zcela jednoznačně. Celkový výsledek 97:0 (v nepřítomnosti Joea Bidena, Ala Gorea a Paula Simona, to jenom na okraj) byl ale dán i jistým pocitem viny, kteří někteří senátoři bez ohledu na svoji stranickou příslušnost pociťovali vůči prezidentovi, který s tím dokázal velmi dobře pracovat. Bylo tomu tak tím spíš, že – zejména demokraté – dali najevo neochotu podpořit původně zvažovaného Douglase Howarda Ginsburga (* 1986), jenž přiznal kouření marihuany, což bylo v této době zcela diskvalifikující.
Na závěr už jen jedna poznámka: Jak vidno, Ronald Reagan dal během osmi let své vlády Nejvyššímu soudu USA jasný charakter, jenž zcela odpovídal jeho světonázoru a jeho životní filozofii, stejně jako jeho představě o tom, jak by měl SCOTUS vypadat, aby byl ku prospěchu všem občanům země. Úspěch Reaganových nominantů – s výjimkou Borka – pak ukázal, respektive potvrdil, jaký měl prezident politický talent, jak uměl vnímat atmosféru v Senátu a jak pečlivě své kandidáty volil. Všechny tyto vlastnosti, přesněji řečeno schopnosti byly ostatně i příčinou Reaganova úspěšného prezidentství jako celku.
