Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A nechodí samo – je ho vždy plná přehršel. Jedna válka, jako ta na Ukrajině, jistě není matkou všech dalších konfliktů na tomto světě. Určitě nijak přímo nesouvisí s nejnovějšími násilnostmi v oblasti pásma Gazy. Nepřímá souvislost tu však je – a to nejen pro palestinsko-izraelský konflikt.
Ukrajinská válka tak či onak přitáhla a upoutala dvě ze tří světových supervelmocí. Rusko je přímý účastník konfliktu, Spojené státy a jejich spojenci v něm podporují všemi silami Kyjev, tedy protivníka Moskvy. Pozornost dvou hlavních jaderných velmocí se tak už celých dvacet měsíců koncentruje na východ Evropy.
Jak se ukrajinský konflikt protahuje a nabývá podoby zdlouhavé opotřebovací války, uvědomují si různí političtí hráči, malí i velcí, že této fixace jaderných supervelmocí na jeden kout světa mohou využít ve svůj prospěch.
Nejúspěšněji si zatím počínal Ázerbájdžán. Jedním tahem ukončil dlouholetý etnický konflikt, když odstranil nejen neuznávaný arménský stát Arcach v Náhorním Karabachu, ale i lidi, kteří tam žili po celá tisíciletí. Pád Arcachu a masový odchod tamních Arménů je neúspěchem Ruska, které už nebude moci jen tak jednoduše hrát oblíbenou roli rozhodčího mezi dvěma malými státy Ázerbájdžánem a Arménii. První z těchto zemí dosáhla svých cílů, druhá se teď ohlíží po jiných ručitelích své existence.
Otřesy se však neomezují jen na Zakavkazsko. Na Balkáně opět ožil konflikt mezi Prištinou a kosovskými Srby, kteří hledají podporu a oporu v Bělehradu. Slábnou tak naděje, že by Srbsko mohlo někdy otevřeně změnit své proruské postoje.
Výsledkem nedávné série převratů v severní Africe zase je, že Francie, někdejší koloniální hegemon v této oblasti a jedna z hlavních mocností Západu, potupně vyklízí své pozice. Pryč jsou doby, kdy si Paříž dokázala ve velké části severní Afriky poradit s jakýmkoli režimem, který se jí nehodil do krámu.
Evropa i Spojené státy mezitím zápasí s rostoucí migrací z chudých zemí. Dávno už neplatí nemístně optimistická slova někdejší německé kancléřky Angely Merkelové: „Zvládneme to!“ Stále více Evropanů i Američanů má pocit, že to jejich vlády ani další instituce nezvládají.
Brutální konflikt okolo pásma Gazy je jen dalším kamínkem v této mozaice geopolitických potíží a komplikací. Zatím není jasné, zda se boje omezí pouze na pásmo Gazy a blízké okolí, tedy na Izrael a Hamás. Riziko zásahu dalších sil či vystupňování celého konfliktu tu je a není malé, jak ukazují přestřelky mezi Izraelem a libanonským Hizballáhem.
Nejde o náhodné nahromadění nepříjemných událostí ani o výsledek nějaké nepříjemné smůly. Před několika lety tvrdil bývalý americký ministr zahraničí a vynikající znalec světové politiky Henry Kissinger, že zdaleka ne všechny „jednotlivé krize v různých geografických oblastech“ jsou pouze dílem náhody. Podle něj se naopak touto formou „vracejí tradiční vzorce velmocenského soupeření“, které už dvakrát dovedlo lidstvo ke světovým válkám.
Obě hlavní jaderné mocnosti jsou však zatím tak či onak upoutány na Ukrajině. Je otázka, kolik jim nyní zbývá sil na uplatňování „tradičních vzorců velmocenského soupeření“ v jiných částech světa. Na Zemi jsou však i jiné velmoci či menší mocnosti a každá má své ambice. Nemohou nevidět, že v nynější situaci se pozvolna otevírá prostor pro každého, kdo bude mít dost odhodlání zkusit své štěstí.
Většina takových aktérů bude samozřejmě zkoušet získat krytí, podporu nebo aspoň nějakou formu souhlasu od klíčových velmocí. Ale i proti jejich vůli může přijít a přichází chvíle těch, kdo si chtějí vyřídit staré účty, „navrátit“ dávno ztracená území nebo podkopat a rozvrátit dosavadní uspořádání, na jehož špici stojí Západ se Spojenými státy v čele.
Nelze si dělat iluze: těch, kdo by uvítali konec strýčka Sama v roli světového četníka, není málo. Až příliš mnoho zemí – Ruskem a Čínou počínaje – má pocit, že dosavadní uspořádání vyhovuje vlastně už jen „zlaté miliardě“ obyvatel Západu, k němuž dnes patří i Česko.
Případná změna by nebyla nijak veselá. Prvním výsledkem oslabení či hroucení každého stávajícího uspořádání je chaos, z něhož se teprve postupně vynořují obrysy něčeho nového. A ty navíc nemusí být nijak vábné.
Předpokladem takové geopolitické změny bývá oslabení či úpadek opor dosavadního uspořádání nebo ztráta jejich zájmu. To už svět zažil. Před 109 lety se Evropa vložila všemi silami do konfliktu, který se rozhořel na Balkáně mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem.
První světová válka měla své vítěze i poražené. A vlastně hlavně poražené. Patřila k nim celá Evropa – nejen prohrávající Německo či revolucí rozvrácené Rusko, ale i „vítězná“ Francie a Británie. Světový konflikt vyčerpal jejich materiální i duševní síly natolik, že západ Evropy nebyl schopen hájit nové versaillské uspořádání tváří v tvář vzestupu nacistického Německa.
Po porážce Třetí říše ztratily Británie i Francie roli hlavních velmocí světa. Zápas o moc sváděly během několika desetiletí po roce 1945 dvě zčásti či zcela neevropské supervelmoci, Spojené státy a Sovětský svaz, než převážila první z nich.
Evropa mezitím vstoupila na cestu mocenského úpadku. Zpočátku to probíhalo nepozorovaně. Evropské státy sice ztratily svá koloniální impéria, ekonomicky však kvetly a zdálo se, že mají stále dost sil a vitality. Zejména během posledního desetiletí je však evropský úpadek, tedy neschopnost držet krok s rostoucími kapacitami jiných částí světa, stále viditelnější. Součástí tohoto úpadku je i fakt, že ani zajištění vlastní bezpečnosti už nespočívá v evropských rukou.
Pokud jde o hrozbu ztráty zájmu, je třeba připomenout, že velmocenský zápas na Ukrajině se odehrává na pozadí sílících obav z hospodářských otřesů ve Spojených státech i v dalších zemích Západu.
Rostoucí úrokové míry zvyšují náklady na úhradu enormních dluhů západních zemí. Ty nabobtnaly po finanční krizi, pandemii covidu a v USA také následkem rozsáhlých dotací na oživení průmyslové základny, které prosadila nynější vláda prezidenta Joea Bidena.
Vliv krize, covidu a dotací na růst zadlužení Spojených států byl podle hlavního ekonoma společnosti Deloitte Iana Stewarta větší než dopad všech amerických výdajů na vedení druhé světové války včetně rozsáhlé pomoci tehdejším spojencům USA.
Náklady na dluhy rostou v době, kdy agentura Fitch snížila americký úvěrový rating a Kongres zabředl do sporů o schválení rozpočtu. Pokud by se k tomu připojilo zhroucení akcií, prudké výkyvy cen surovin a energií či propad průmyslové výroby a služeb, může být jen otázkou času, než v USA a v Evropě získá silnou oporu názor, že v první řadě je třeba řešit domácí problémy. Za takových okolností by se velmocenská politika i prosté hájení dosavadního stavu daly provádět jen těžko.
S tím, jak se táhne a potáhne ukrajinský konflikt a jak bude pohlcovat další a další zdroje Západu i Ruska, sílí riziko vzestupu nových sil, které usoudí, že nazrál čas rozehrát jejich vlastní mocenské hry. Stále naléhavější pak bude otázka, zda oporám nynějšího uspořádání zbude dost sil na jeho obhajobu.
