Vyvolat v osmadevadesáti, takřka v devětadevadesáti letech, jsa už dávno „na penzi“, několika větami k aktuální mezinárodněpolitické situaci takové pozdvižení, jako se to povedlo bývalému americkému diplomatovi, politikovi, státníkovi a dnes příležitostnému komentátorovi Henrymu Kissingerovi, to věru nedokáže každý. Jeho slova o tom, že by se Ukrajina měla vzdát části svého území ve prospěch Ruska, aby nedošlo k jeho nežádoucímu ponížení, respektive poprask, která tato slova vyvolala, výtečně ilustruje, jaké postavení si Kissinger svojí fascinující politickou kariérou dokázal vybudovat, jaký (byť relativní) vliv stále má a co všechno v politice dodnes znamená.
Nejprve ale, čistě pro připomenutí, kdo autor výše uvedených kontroverzních slov je. Narodil se jako Henry Alfred Kissinger 27. května 1923 v bavorském městečku Fürth a vezmeme-li v potaz, v jakém roce se tak stalo a že se tak stalo v židovské rodině, není divu, že roku 1938, tj. za minutu dvanáct, uprchli do Spojených států. Tady se Henry začal intenzivně vzdělávat, bojoval za svoji novou vlast ve druhé světové válce a po jejím skončení ho mimořádný talent a pracovitost přivedly až na elitní Harvardovu univerzitu, kde navzdory silnému přízvuku, jehož se (k pobavení mnoha lidí) nikdy úplně nezbavil, a silné konkurenci vynikal. Doktorská dizertace, věnovaná velkým politikům první poloviny 19. století – britskému ministru zahraničních věcí Castlereaghovi a rakouskému kancléři Metternichovi – pak jasně naznačovala, kam budou Kissingerovy zájmy a ambice směřovat.
Kromě toho, že jako akademik přednášel na Harvardu, pracoval Kissinger v letech 1956–1958 pro Rockefeller Brothers Fund (RBF), filantropickou nadaci rodiny Rockefellerových, založenou v roce 1940, jako šéf tzv. Zvláštního výzkumného projektu (Special Studies Project). A právě tehdy se zrodila jeho spolupráce a přátelství s Nelsonem Rockefellerem, prominentním republikánským politikem, jemuž „Henry“, jak se mu začínalo, zatím jen v intelektuálních kruzích, říkat, pomáhal v neúspěšných prezidentských kampaních v letech 1964 a 1968.
A právě tehdy, v „nejšílenějším roce“ moderních amerických dějin, tj. v roce 1968, dostal od vítěze voleb, Richarda M. Nixona, nabídku, zda by se nechtěl stát jeho poradcem pro otázky národní bezpečnosti (což je jeden z nejvýznamnějších „ministerských“ postů v americké vládě vůbec, nikoli „poradce“, jak tomu slovu rozumíme u nás). Pokud vás zajímá, jak zvláštně až bizarně někdy začínají velké politické kariéry, přečtěte si úvod prvního svazku Kissingerových rozsáhlých pamětí „Roky v Bílém domě“ (The White House Years; 1979) a uvidíte. A mimochodem, najdete-li sílu a čas, Kissingerovy memoáry jsou vynikající, nesmírně interesantní a poučná četba i jako celek.
