Současné ceny emisních povolenek jsou nyní v Evropě na „správných“ úrovních, říká ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ Paul Jackson, globální vedoucí výzkumu alokace aktiv společnosti Invesco. Jackson připouští, že vysoké ceny za uhlík podlamují konkurenceschopnost některých evropských odvětví – v jiných oblastech však podle něj zase konkurenceschopnosti prospívají.
Posledních pět let přichází jedna krize za druhou: po covidové pandemii to byla válka na Ukrajině a nečekaně silná inflační vlna. Kdo je na tyto krize lépe připraven – Evropa, nebo USA?
Evropa má horší pozici v tom, že ji výrazně zasáhly ekonomické důsledky ruské invaze na Ukrajinu. Jde hlavně o dvě věci: o negativní efekt sankcí uvalených na Rusko, který měl větší dopad na Evropu než na USA, protože Evropa s Ruskem obchodovala mnohem více. A za druhé jde pochopitelně o cenu energií, respektive zemního plynu, která mnohem více vyrostla v Evropě než ve Spojených státech. Tyto dva důvody pak vedly k tomu, že evropská inflace vyrostla více než v USA, což ještě podpořil silnější dolar a oslabené euro, jež rovněž „pomohlo“ v Evropě dovážet si inflaci. Myslím si ale, že dnes už jsme v trochu jiné situaci a inflace v Evropě by měla ustupovat rychleji než v USA. Zatím to ještě nevidíme, ale v dalších měsících to nejspíš přijde.
Paul Jackson
Jako globální ředitel alokace aktiv ve společnosti Invesco komentuje Paul Jackson makroekonomické události a analyzuje jejich dopad na kapitálové trhy. Dříve pracoval ve společnosti Société Générale v Paříži i Londýně, kde zastával pozice makroanalytika, akciového stratéga i vedoucího výzkumu.
Svou kariéru zahájil ve společnosti Morgan Stanley v Londýně, kde pracoval v oddělení podnikových financí a akciového výzkumu, následně se přestěhoval do New Yorku, kde nastoupil do společnosti Morgan Stanley jako portfolio manažer. Získal vzdělání v oboru ekonomie na London School of Economics a na Oxfordu.
Z pohledu dalších let byste si vsadil spíše na Evropu, nebo na USA?
Záleží, na co přesně se díváte. Obecně při pohledu na ekonomické fundamenty v USA a Evropě vám většina lidí řekne, že Spojené státy jsou na tom nejspíš lépe. Až při podrobnějším pohledu zjistíte, že jejich ekonomika není v rovnováze. Spojené státy mají výrazný deficit běžného účtu, což de facto znamená, že závisejí na financích zbytku světa. Zatímco jejich čistá investiční pozice vůči zahraničí je enormně záporná, eurozóna má tendenci vykazovat přebytky, a proto je obecně vzato věřitelem zbytku světa – to platí zejména o zemích jako Německo a Švýcarsko. Evropa tak má lepší bilanci běžného účtu než USA – a pokud by byla eurozóna jednotná nejen jako měnová unie, ale i jako fiskální unie, myslím si, že by byla v mnohem lepší výchozí pozici než USA.
Jenže fiskální unií, navzdory prvním pokusům, zatím není.
Není, a právě tento nedostatek fiskální jednoty přináší do Evropy jakousi křehkost. I přesto jsem spíše v „týmu Evropa“. Kromě běžného účtu platební bilance, o kterém jsme hovořili, jsou zde i mnohem zdravější ukazatele kapitálové přiměřenosti v bankovním sektoru. Obecně si myslím, že bankovní systém je v Evropě lépe regulován než v USA.
Evropa a USA se vůči aktuálním ekonomickým a společenským výzvám staví odlišně – zatímco USA přijaly pobídkový balíček IRA, Evropa má Fit for 55, jež je výrazněji postaven nikoliv na motivacích, ale na regulacích. Jak to srovnání vnímáte?
V ideálním případě byste měl mít nějakou kombinaci obou přístupů – z jedné strany regulaci, z druhé strany pobídky. Podstatné je, že jak USA, tak Evropa se nějakým způsobem snaží vyrovnat s klimatickou změnou, tou největší externalitou, kterou jsme kdy viděli. A problém externalit je zejména v tom, že se samy nenapraví, pro jejich narovnání do určité míry potřebujete regulaci. V tomto má Evropa nad USA velkou výhodu díky efektivnímu trhu s uhlíkem.
Myslíte emisní povolenky?
Ano. Jde hlavně o to, že cena uhlíku, respektive CO2, je v Evropě přibližně na úrovni, kde by měla být – zatímco na trzích v USA je cena CO2 tak nízká, že nikoho nemotivuje ke změně chování. Abychom si rozuměli: když říkám, že cena uhlíku je v Evropě na úrovni, kde by měla být, odkazuji tím k práci Nicholase Sterna, který se věnoval ekonomice klimatické změny, jejíž součástí byla i cenotvorba CO2. Jeho tehdejší doporučení bylo, aby tuna CO2 stála okolo 75 dolarů, což bylo tehdejší vyčíslení nákladů na škody způsobené emisemi CO2. A to je přibližně úroveň, kde je nyní Evropa.
Pokud máme ceny CO2, které této úrovni odpovídají, v podstatě nutíme lidi, aby plně platili za externality, jež spalování uhlíku – fosilních palic – způsobuje. To je princip evropských povolenek. Je však zřejmé, že musíme jít ještě dále a jak říkám: v ideálním případě bychom měli mít nějakou kombinaci evropského a amerického přístupu, tedy jak regulace, tak pobídky. Ve Velké Británii, kde nyní žiji, je zřejmé, že vláda musí jít více cestou pobídek, například při zavádění nabíjecích míst pro elektromobily či dotací samotných elektrovozů.
Ropný a plynárenský průmysl smí v USA dělat věci, které jsou v Evropě daleko za hranou.
Prodej elektromobilů ve Velké Británii není dotačně podpořený?
Není. Dříve to tak bylo, sazba daně z přidané hodnoty byla u elektroaut snížená, respektive nulová, ale toto opatření už politici zrušili. Pro většinu lidí na spodní příjmové škále tak nyní není reálné si elektromobil pořídit. Vlády by podle mě měly tuto tranzici dotačně podporovat, abychom se od fosilních paliv co nejrychleji odklonili. Když se ale podíváme třeba na Spojené státy, je zřejmé, že nemají žádnou kredibilitu ve věcech, jako je přístup k ropnému a plynárenskému průmyslu.
