KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Kdesi hluboko zasuté české vlastnectví se mimo dezolátní demonstrace na Václaváku nejčastěji probouzí během šampionátů v nejoblíbenějších sportech – fotbalu a hokeji. Nebo hokeji a fotbalu? Euro 2024 bude pádným lakmusovým papírkem, který sport je u nás víc.
Když mi bylo asi šest, chytili mě pod krkem kluci u nás na hřišti v pražských Vršovicích. Otázka zněla: „Fandíš Bohemce, nebo Slavii?“. „Bohemce!“ vyhrknul jsem instinktivně jméno v té době slavnějšího fotbalového týmu a v zásadě to i byla pravda. Ve fotbalově tradičně rozdělené městské části šlo naštěstí o správnou odpověď. Někdy od té doby se datuje mé fotbalové fandovství – jak klubové, tak mezinárodní.
Nerovný boj
Ano, také jsem v roce 1998 hopsal na Staromáku, při vítání totálně sťatých hokejistů přicestovavších právě z Nagana a pozorně sledoval trojlístek světových hokejových titulů z let 1999–2001 („Vítej zlatý hattricku!“).
Měl jsem samozřejmě taky vždycky radost, když byli potřeni „Rusáci“ nebo Kanada a dobře jsem cítil obrovskou satisfakci, když český nároďák zlomil prokletí minulých let a na domácím šampionátu bral zlato. Ale marná sláva, fotbal se mi líbí víc. Pravda, mluvil bych asi jinak, kdybych se narodil, dejme tomu, v Litvínově.
I když se většinou říká opak, mezinárodní hokej je u nás populárnější a je pro to dobrý důvod: jsme v něm neporovnatelně úspěšnější. Češi, resp. Čechoslováci se na hokejovém MS radovali ze zlata celkem 13x a dohromady na šampionátech posbírali 48 medailí, což je řadí na druhé místo v historických tabulkách hned za Kanadu (víc zlatých mají ale samozřejmě Rusové).
Stejně jako mají víc fanoušků úspěšné sportovní kluby než ty průměrné, lépe se fandí i úspěšnému, resp. takovému, který má šanci uspět. A to Češi tradičně mají. Dalším důvodem je, že hokejová mistrovství světa se už několikrát konala také u nás a nadto se odehrávají každoročně, což v mých očích jejich sportovní hodnotu poněkud devalvuje.
Těžký fotbalový chlebíček
Fotbalisté se takovými úspěchy chlubit nemohou, přesto se dá polemizovat, jestli jejich řídké medaile nejsou cennější. Důvod je jasný: zatímco lední hokej hraje na světě špičkově přinejlepším deset týmů, fotbal je fenoménem celosvětovým. Potřebujete k němu jen merunu a nějaký aspoň trochu rovný plácek, lhostejno s jakým povrchem. I proto se mydlí skoro v každé v české vesnici.
Slavný slovenský trenér Jozef Vengloš říkával, že nejlepší světové týmy „můžeme porazit, ale nikoliv porážet.“ Svatá pravda. O to víc jsou ale cenná stříbra z MS 1934 a 1962, zlato z evropského Bělehradu 1976, druhé místo z Eura 96 i třetí z nezapomenutelného Eura 2004 v Portugalsku.
V ČR ani ČSSR se ale velký turnaj, tedy ME (hraje 24 týmů), natož MS (32) nikdy nehrál – chybí stadionová i další infrastruktura, i když třeba model spolupořadatelství, jaký v roce 2008 předvedli Rakušané se Švýcary, by nejspíš ve spolupráci se Slováky při troše vůle a peněz „hratelný“ byl.
Velké fotbalové turnaje se také hrají vždy po čtyřech letech, což je další důvod, proč kontinuita v davovém fandění trochu mizí. Češi se prostě potřebují v dobrém smyslu slova do něčeho zbláznit, nefandí nezištně, ale oportunisticky. A v tomto směru je ten hokej mnohem vděčnější.
Vzácné chvíle
Až tedy v poklidu zasednete v úterý k televizorům doma v obýváku nebo s přáteli ve výčepu, abyste zafandili Součkovi a spol. proti Portugalcům, užijte si to, protože příležitostí vidět naši fotbalovou „sbornou“ na špičkovém turnaji zase tak mnoho není a už vůbec ne případných postupů do vyřazovacích bojů.
Kdyby na ně náhodou letos došlo, vzpomeňte si na náměstí také na okřídlenou větu, která svého času zdobila sektor hostů na nejednom tuzemském stadionu: „Fandi, ale zůstaň člověkem“.
