GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Velká inflace z posledních dvou let zasáhla všechny segmenty společnosti, zdražení zboží a služeb takřka o 30 procent se propsalo do rodinných, firemních i veřejných financí. Manažeři, domácnosti i úředníci zareagovali v zásadě dvojím způsobem. Zatímco první skupina začala rychle hledat vnitřní neefektivity, které ořezala, a ušetřila, druhá část okamžitě běžela s nataženou rukou za státem.
Velká inflační vlna neměla téměř žádné pozitivní dopady. Naopak, znamenala nečekanou sekeru do veřejných i soukromých rozpočtů. Lekci však nabízí v pohledu do zpětného zrcátka tím, jak se kdo s prudkým růstem cen popasoval.
Nejdřív ty dobré příklady: řada domácností přešla na levnější zdroje energií – typicky instalaci solárních panelů –, přestala přetápět své domovy a odložila zbytné nákupy. Podobně firmy a veřejné instituce, které se zaměřovaly na zvyšování efektivity – ne proto, že jim to pomůže někdy v budoucnu, ale zkrátka z donucení.
Jenže pak je zde druhá strana: firmy a instituce, které na první dobrou běžely za státem s nataženou rukou: „Státe, postarej se, protože inflace!“ Inflace se stala argumentačním kladivem k zajištění příjmů.
Naposledy použil argument inflace šéf České unie sportu Miroslav Jansta. „Já si myslím, že by se postupně každý rok měla přidávat jedna až dvě miliardy,“ uvedl v rozhovoru pro INFO.CZ s tím, že prostředky státem vyčleněné právě na sport „ani nepokrývají inflaci“.
Jenže společně s apelem na zajištění dalších peněz Jansta už nemluví o tom, že nikdo nijak nevyhodnocuje, jak účelně jsou peníze, jež stát posílá do sportu, vlastně využívány.
„Ministerstvo školství ani Národní sportovní agentura nenastavily cíle podpory sportu dětí a mládeže, jejich trenérů a sportovních reprezentantů tak, aby bylo možné vyhodnotit dopady vynaložených peněžních prostředků,“ konstatuje NKÚ.
Jinými slovy, sice nevíme, jaký dopad ty peníze vlastně nyní mají, víme ale, že je jich málo. Proč? Protože inflace! O tom, co mají peníze dělat, nebo že tuzemským sportem zmítá jeden korupční skandál za druhým, to už raději šéf českých sportovců nezmiňuje vůbec.
Nejde ale jen o sport. Podobným příkladem jsou třeba veřejnoprávní média, která rovněž argumentují vysokou inflací a z toho vyplývající nutností zvýšit koncesionářské poplatky. Buďme féroví – ty se nezvyšovaly přibližně 15 let a za tu dobu inflace skutečně poskočila velmi výrazně. Jenže na druhé straně už Česká televize nemluví o tom, proč namísto čtyřech kanálů jich vysílá šest, proč sídlí v energeticky sebevražedné budově na Kavčích horách nebo proč vlastně produkuje drahé kriminálky konkurující stejnému typu obsahu na komerčních stanicích. Namísto toho slyšíme: „Státe, přidej, inflace!“
Podobných příkladů, jako jsou sportovci či veřejnoprávní média, je celá řada – a je jedno, zda jde o veřejné instituce, či soukromé podniky. Společným jmenovatelem je všeobecný veřejný sentiment „zdroje jsou“, na který jsme si všichni postupně navykli.
