KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Výjezdy prezidenta Petra Pavla do regionů mají jednoznačně a výhradně zdvořilostní ráz. Jde především o to potkat se s lidmi, pozdravit je, vyfotit se s nimi – být jejich součástí. A ti, anebo aspoň jejich velká část, to tak také chtějí. S institucí prezidenta si spojují pozitivní emoce – je to symbol, jehož úkolem není jitřit konflikty, ale spíše je tlumit a národ pokud možno co nejvíce spojovat.
„20. a 21. května bude výjezd do Pardubického kraje.“ Tak zní stručná zpráva, která mi přišla přibližně měsíc před akcí z tiskového odboru Hradu. Pardubický kraj byl poslední, který stávající prezident nenavštívil, navíc je to můj rodný kraj – říkám si s tím, že je to vyloženě ideální příležitost k tomu, abych se spolu s ním a jeho lidmi akce konečně zúčastnil i já. Termín si tedy zapisuju do diáře; nerad bych se dostal do situace, že budu muset být ve stejný čas někde na opačné straně republiky.
Záhy se ovšem ukazuje, že Hrad novinářům vyřizuje pouze akreditace. Každý tak musí cestovat po vlastní ose. A protože nevlastním auto a využívám výhradně veřejnou dopravu, uvažuju, jak ty dva dny po boku prezidenta a jeho okolí zorganizovat. Nakonec mi z toho vychází, že můžu některé zastávky jeho výpravy vynechat a že se taky případně mohu na místě domluvit s některým z kolegů, který bude mít v autě volné místo.
Takže to bude z části improvizace, což k charakteru této práce patří – uzavírám v klidu své plány. V pondělí 20. května tedy brzy ráno vyrážím na krajský úřad do Pardubic, kde si máme všichni vyzvednout v určený čas akreditaci, bez které nebudeme ani na jednu akci vpuštění. Bezpečnostní opatření jsou – s ohledem na to, co se stalo před několika dny na Slovensku – mimořádné. Což lze pochopit a je to tak v pořádku.
V centru Pardubic nicméně zjišťuju, že se návštěva Petra Pavla v mém rodném kraji nekoná v pondělí a v úterý, jak jsem si celou dobu myslel a neměl důvod ověřovat, ale až v úterý a ve středu. Na oba dny mám už ale z části jiné plány – musím proto improvizovat ještě o něco víc, než jsem si zprvu myslel. V úterý jedu na otočku do Prahy, tudíž se k prezidentově družině mohu připojit až potom. Aspoň že tak.
Jenomže nemám to auto. Tudíž se jako realistické nakonec ukazuje, že pokud nemám riskovat, stihnu bezpečně až poslední zastávku prvního dne prezidenta v Pardubickém kraji – debatu s občany ve Vysokém Mýtě, kterou pořádá Deník.cz a která se koná v beznadějně zaplněném Šemberově divadle. Jedu tedy přímo tam – a to s předstihem. V centru města si dávám kávu, mrknu na první třetinu hokeje našich s Kanadou a vyrážím na akci, která měla začít v 19:00. Kolona prezidenta má ale zpoždění, setkání v místním divadle tedy startuje s desetiminutovým odstupem.
Už během příjezdu se ukazuje, a vlastně na tom není nic podivného, že jsou výjezdy prezidenta do regionů aranžovány tak, aby měly důsledně zdvořilostní ráz. Lidem jde o to se s Pavlem vyfotit, pozdravit ho, prohodit s ním pár slov. Přesně to v předtočeném prostřihu řekl jeden z místních: „Ať pan prezident pokračuje v tom, co dělá. Je mezi lidmi. Myslím, že je to jedině dobře – že k nim má blízko. Tím pádem pak lidi můžou mít i blízko k němu.“
Instituce prezidenta má stát mimo politické konflikty, programově a vědomě nebýt součástí stále pokleslejšího politického cirkusu.
A Pavel totéž popsal chvíli předtím v úsměvné vzpomínce na setkání s malou dívenkou: „Nedávno jsem byl v Praze v jedné základní škole, kde mě při odchodu ze školy chytila za nohu malá holčička, která evidentně do té školy ještě nechodila – měla tam asi nějakého sourozence. Tak se na mě podívala s rozzářeným úsměvem a řekla: ‚Ahoj. Můžu si tě na chvilku pomazlit?‘“ Nějak podobně to mají vlastně i dospělí, a na Hradě to vědí.
Lidé si zkrátka s prezidentem chtějí většinou spojovat pozitivní emoce. Patří to k tradicím, jež se historicky vážou k této instituci. Má to být někdo, kdo stojí mimo politické konflikty nebo „nad nimi“, osobnost, která programově a vědomě není součástí stále pokleslejšího politického cirkusu – atmosféru v zemi má spíše kultivovat a politické rozepře tlumit, případně moderovat. Navíc prezident nedělá předvolební kampaň. Tomu všemu odpovídá režie i aranžmá jeho výjezdů do regionů.
A ve stejném duchu s ním moderátor také vede debatu – pečlivě se vyhýbá jakékoli kontroverzi nebo konfliktu. Dozvěděli jsme se tedy, jak to má prezident s dary, jež dostává doma i v zahraničí, jak to má s dovolenou nebo jak se seznámil se svou chotí. Že má radši hokej, který ostatně jako děcko hrál, než fotbal, fotbalisty totiž považuje za padavky, což je jeho konzistentní názor, něco podobného říkal už v debatě před prvním kolem přímé prezidentské volby, kterou jsem s ním absolvoval na sklonku předloňského roku v Ostravě .
Naštěstí došlo i na dotazy z publika. A zde se Pavel musel vyjádřit k přece jen zásadnějším otázkám. Mimo jiné tak zopakoval, proč je pro přijetí eura, nebo zda svůj mandát na Hradě bude obhajovat. To druhé kategoricky nevylučuje, pokud jde o první věc, jeho argumenty jsou známé již od novoročního projevu. Nově se prezident vyjádřil snad k tomu, zda by se o věci mělo rozhodovat ve všeobecném referendu. On sám by v tom byl opatrný. Ani já se tady nechci pouštět do expertní debaty, od toho tady jsou povolanější, dovolím si ale připomenout jinou věc.
Protože žijeme v době, kdy se geopoliticky hledá nová rovnováha, což je ovšem doprovázeno válkami a agresivním loupežnictvím, které má některým velmocem zajistit nové nebo staronové sféry vlivu, možná by pro přijetí eura mohl platit argument, jenž není výhradně ekonomický, ale právě geopolitický.
Pokud totiž chceme patřit i nadále na západ, mezi země, které zásadně ovlivňují charakter a směřování evropského kontinentu, může být euro jeden ze způsobů, který by nám mohl pomoct ještě k pevnějšímu ukotvení právě mezi těmito vyspělými a tradičními demokraciemi.
Podle Pavla se z fyzické reality dostáváme do reality virtuální, v níž už nepřevažují fakta, nýbrž emoce.
A pak je tady ještě jedno podstatné téma, k němuž se prezident už od kampaně vrací, neboť jde o další klíčový faktor, který ovlivní odolnost a podobu nejen české, ale i globální politiky: boj s dezinformacemi a s tím související nástup populismu. Podle Pavla ta hrozba spočívá v tom, že se z fyzické reality dostaneme do reality virtuální, v níž už nebudou převažovat fakta, nýbrž emoce, se kterými se dá mnohem snadněji manipulovat a kde se pak lež může stát normou.
Těžko říct, zda v tom všem může být prezident úspěšný. Jistě ví, že nemá zase tak velké pravomoci, ale že může do veřejné debaty vnášet prvky, které jiní aktéři ignorují, může ji iniciovat, moderovat a usměrňovat. Což jistě prezident a jeho tým plánují dělat.
A týkat by se to mělo i kvality života lidí v místech, která během výjezdů navštěvuje. A zase: Pavel jim třeba lepší dostupnost veřejných služeb, jež někde dost mizí, nezajistí. K nápravě ovšem může nabádat odpovědné politiky a státní instituce. I tady se totiž hraje o podobu a charakter české demokracie.
