Tuhle sochu tady nechceme! „Spontánní protest“ odhaluje tragikomické pozadí studentských vzpour

Podle některých zpráv studenty pobouřilo „nejen dílo samotné, ale i to, že podle jejich slov vedení fakulty rozhodlo o jeho umístění bez předchozí diskuse“. 

I při současných antisemitských náladách mezi progresivistickou mládeží se ale přece jen zdráhá člověk uvěřit, že by je tak pobouřil památník židovskému spisovateli, navíc někdejší oběti nacismu. Na druhou stranu tyto nálady určitě přispěly k tomu, že jim to nepřišlo… mírně řečeno, blbé.

Hlavním terčem studentské nevole se ovšem nestalo dílo samo ani zpodobňovaná osobnost, nýbrž primárně autor díla, respektovaný umělec Jiří Černický. Čímž byla „identitární politika“ dovedena do naprostého extrému. 

Zatímco předchozí estetika hlásá „smrt autora“ a zdůrazňuje význam samotného díla, které svou interpretací dotváří čtenář/divák, nová progresivistická identitární estetika se o kvality díla vůbec nezajímá: důležitý je etnický původ, pohlaví, a teď i konkrétní jedinec.

Anonymní stížnost (kterou nepodepsal jmenovitě konkrétní student či studentka, ale uvědomělý kolektiv označující se za „studentstvo“), lká takto: „Fakt, že pomník vzešel z dílny Jiřího Černického a je umístěn před Fakultou umění a designu, vnímáme jako projev lhostejnosti ke studentstvu ze strany vedení fakulty. Chtěli bychom vyjádřit solidaritu ke (sic!) zkušenostem studentstva, jehož byl Jiří Černický pedagogem v letech 2010–2013. Odsuzujeme mediální výstupy Jiřího Černického. Stav, kdy tento autor získává v prostranství přímo před budovou FUD významný prostor pro realizaci vlastního díla, nepovažujeme v souvislosti s mediální prezentací názorů tohoto pedagoga za optimální.“

Akademickým světem v uplynulých pár letech otřáslo několik nepěkných kauz. Týkaly se sexuálního zneužívání, ponižování, nadržování, defraudace studentských stipendií a kšeftování s tituly. V těchto kauzách se často objevovala i známá jména, mimo jiné i jméno někdejší prezidentské kandidátky a hrdinky velké části mládeže paní Nerudové. 

Jméno Jiřího Černického však nikoli. V jiných než uměleckých souvislostech začalo být skloňováno teprve tehdy, když mu vypršela smlouva, on své pedagogické působení ukončil a rozhodl se o důvodech svého „nepokračování“ zpravit veřejnost.

Ze zaměstnání odcházíme z různých důvodů a různě. Někteří unaveni a potichu, jiní rozhořčeni a s bouchnutím dveří. Jiní potichu s dovětkem. To byl i případ Jiřího Černického. Neuzavřel novou smlouvu a podělil se o důvody, proč ho učení už nebaví. 

Pro úplnost dodejme, že nikoho konkrétně nenapadal. Mluvil spíše o únavě a také o tom, že učitel přestává být učitelem a stává se amatérským psychologem, který má vytvářet pro studenty komfort a nemá je vystavovat přílišné kritice. To nejsou žádná kontroverzní vyjádření, o těchto věcech se mluví běžně. 

Jeho dopis nicméně na několik týdnů zcela ovládl veřejný diskurs. Jedni ho oslavovali jako pregnantní vyjádření současného stavu, jiní v něm naopak spatřovali nářek stárnoucího muže, který se nedokáže vyrovnat s požadavky nové doby. Ani zde nejde o nic neobvyklého, taková je prostě povaha všech veřejných vyjádření, zejména pokud pocházejí od člověka renomovaného a uznávaného.

Nic z výše zmíněného však nezavdává důvod, aby se z Jiřího Černického stala „persona non grata“. Prostě měl jen pocit, že učení už není pro něj, a tak místo opustil. Což je nejen legitimní, ale především úctyhodné. Zdá se, že „studentstvo“ nic z toho nepochopilo. Namísto toho přistoupilo k akci, jíž jen potvrdilo Černického slova… a přitom se dokonale zesměšnilo.

Novinář Ondřej Formánek v internetové diskusi pod statusem svého kolegy Luďka Staňka vtipně poznamenal, že studenti rozhodně nebyli postaveni před hotovou věc: „To dílo vzniklo v rámci kolektivní výstavy Gardening of Soul, což je hodně zajímavý projekt Domu umění Ústí nad Labem. Což je sama o sobě skvělá, nová galerie současného umění. Kterou provozuje ta Fakulta umění a designu v Ústí nad Labem. Ta výstava Gardening of Soul měla vernisáž 6. 12. 2023 a skončila 9. března. Připravovala se měsíce, studenti o ní museli vědět. Dům umění je u kolejí, je to místo, kde mají studenti FUD výstavy diplomek, workshopy atd.“ 

Pro úplnost dodejme, že projekt se konal již druhým rokem a loni se jej pan Černický rovněž zúčastnil. Nezajímají se snad studenti výtvarného umění o to, co se děje v galeriích v jejich městě?

Součástí studentského protestu je i výtka, že Černického dílo nahradilo v daném prostoru dílo jiné – ale to v jejich vyjádření trochu zaniká, protože hlavní výtka směřuje právě k osobě autora a též k „mocenské strategii vedení.“

I to je poněkud úsměvné: jednak proto, že studenti českých vysokých škol mají ve svých senátech poměrně značné zastoupení, jednak kvůli výše zmíněné ignoranci existující výstavy.

Na některých vysokých školách v zahraničí už je běžné, že studenti nemají/nesmějí být vystaveni jakémukoli „diskomfortu“; a před diskusí o věcech, které by je mohly rozrušit, požadují „varování“. Což se podle „studentstva“ asi mělo dít i zde. 

Vedení tedy patrně mělo svolat akademické shromáždění a upozornit je: „Studentky a studenti pozor! Připravuje se výstava, na které bude zastoupen Jiří Černický. Ten se v minulosti nevyjádřil o některých studujících úplně lichotivě. Měli byste to vědět… a pojďme diskutovat, jestli vám to nepůsobí újmu.“ Svět je ale jinde.

Radikalismus ke studentskému životu patří. Od studentů a studentek by člověk očekával rázné názory, odvahu pojmenovávat nové věci, v uměleckých a humanitních oborech i věcnou a neotřelou kritiku konkrétního díla. Od studentstva nejde očekávat nic.