KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Předávání Českých lvů si pro sebe „ukradla“ Daria Kashcheeva (Darja Kaščejevová). Výrazná a úspěšná režisérka a animátorka se rozhodla ignorovat pokyny pro oceněné a navzdory varovným kouřovým signálům notně přetáhla vymezenou dobu proslovu, který využila k jakési litanii na úděl žen. Načež byla stručně, ale dost nevybíravým způsobem okřiknuta režisérem přenosu. Její vystoupení ovšem nezastínilo jen ceny, ale i skutečnost, že (dělat) umění je vždy sázka – sázka, která je značně vysoká a riskantní, a přitom zdaleka ne každý ji vyhraje.
Celá událost vyvolala v médiích a na sociálních sítích řadu reakcí: od čistě technicistních, které buď vysvětlovaly zákonitosti přímého přenosu (ty zastávající se režiséra), nebo naopak porovnávaly délku proslovů oceněných (ty, které naopak režiséra kritizovaly) až po reakce meritorní. I ty byly značně polarizované.
Paní Kashcheeva svou pozici pak dále vysvětlila v Deníku N, kde promluvila nejen o financování filmu, ale posteskla si i nad determinací biologickou skutečností: „Nejsem nadšená, že mé ženství mají definovat děloha a vaječníky, které mi v 37 stárnou.“ Následně se pouští do úvah o krizi rodiny: „V současné době instituce rodiny zažívá velkou krizi, stát z ní jakožto z instituce výrazně čerpá. Mělo by se na ni nahlížet svobodněji.“ A o něco dále: „Systém mě tlačí do životních rozhodnutí, trápí mě to.“
Skutečně, tradiční rodina se dnes nachází v krizi. Trpí obrovskou rozvodovostí a je vystavována útokům nejrůznějších progresivistů, kteří v ní spatřují cosi překonaného. Nicméně právě v krizích se projevuje odolnost. Ve svém nejsilnějším jádru tradiční rodina respektuje biologickou podmíněnost genderových rolí a dokáže si efektivně poradit s dělbou práce.
Řečeno jinak – žena vždy bude ta, která dítě porodí, odkojí a dodá mu mateřskou péči, nicméně pak už je starost o děti a domácnost záležitostí obou partnerů a je věcí jejich domluvy. Paní Kashcheeva patrně se svým manželem k takové domluvě nedospěli, nicméně to je problém jejich, a rozhodně to není něco, co by měl direktivně řešit stát.
Druhou špatnou zprávou pro bezpochyby vynikající režisérku je to, že ženství bude vždy do jisté míry definováno specificky ženskými orgány jako děloha a vaječníky (stejně jako je mužství do jisté míry definováno specificky mužskými orgány – varlaty). A některé životní volby žen se tak v odvislosti od toho liší od voleb činěných muži.
Eseje o pohlaví, genderu a fenimismu
Trefně to pojmenovává americká kritička Camille Paglia v knize Svobodné ženy, svobodní muži:
„Přijde mi zcela nezodpovědné, že veřejné školy nabízejí sexuální výchovu, ale žádného systematického průvodce pro dospívající dívky, které by měly přemýšlet o tom, jak strukturovat své budoucí životy: chtějí děti, a pokud ano, kdy by si je měly naplánovat, přičemž by jim měly být jasně vyloženy výhody i nevýhody každé možnosti. Vzhledem k neústupnému biologickému břemenu těhotenství a porodu jsou toto otázky, které vždy budou zasahovat ženy hlouběji než muže. Založit rodinu brzy představuje pro ambiciózní mladou ženu značnou oběť, protože přerušení kariéry se může stát nepřekonatelnou překážkou. Na druhé straně možnost být s dětmi v jejich formativních letech, namísto přesunutí této pomíjivé a nenahraditelné zkušenosti na jesle nebo chůvy, přináší odměnu v podobě nedílné emocionální a možná i duchovní hodnoty, již druhá vlna feminismu žalostně ignorovala.“
Ale nechme stranou ženství a podívejme se na otázku „sázky“ na umění a toho, do jaké míry má stát systém položené sázky garantovat. To, že stát, zejména tak malý jako Česká republika, má podporovat umění, je mimo vši pochybnost. Je to mimo jiné významný exportní artikl, prostředek kulturní diplomacie a v neposlední řadě i pilíř určité národně-kulturní identity. Bezpochyby má stát podporovat i překlady literatury do cizích jazyků, filmovou a divadelní tvorbu atd.
Zásadní otázka ovšem je, do jaké míry má platit živobytí samotným umělcům, případně – dovedeno do extrému – platit umělkyním chůvy.
Dát se na cestu umění bylo vždy sázkou spojenou se značnou mírou rizika: Umění, nebo život.
Jsou tací, ženy i muži, kteří oboje dokázali skloubit, a patří jim za to obdiv. Je pár vyvolených nebo šťastných, kteří vsadili vše, a odměnou jim byl úspěch a sláva, byť mnohdy až posmrtná. Daleko více je ovšem těch, kteří si věřili a vsadili vše, leč svět je neocenil. Neprorazili, neprosadili se, zemřeli v bídě a zapomnění.
Úplně nejpočetnější skupina však tuto sázku odmítla položit. Rozhodli se dát přednost zaopatření rodiny, žít nějakým snesitelně rozumným životem a své umělecké ambice potlačit či dále nerozvíjet. Všechny tyto volby jsou v pořádku, a to prostě proto, že to jsou volby individuální a svobodné. Chtít po státu, aby komukoli tyhle sázky jistil, je pošetilé a nemravné.
