KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYHO | Že nástup AI, konkrétně tedy „velkých jazykových modelů“ (LLM) zasáhne a výrazně promění řadu odvětví, je jasné a mimo diskusi. Nejvýrazněji je to vidět na oboru, ze kterého jazykové modely vzešly, totiž na překládání mezi jazyky. O tom jsme psali zde. Změny budou ale pochopitelně hlubší a zasáhnou nejen praxi, ale i přípravu, tedy vzdělávání.
Některé dopady budou jistě negativní — jenže i ty lze vzít jako výzvu a použít k proměně a adaptaci systému. Příklad? Plagiátorství. Již dnes si řada učitelů na středních i vysokých školách stěžuje, že AI může být zneužita k tomu, aby za studenty psala práce.
Žádná automatizovaná detekce, jako je tomu u plagiátorství, neexistuje, protože vývoj je prostě příliš rychlý. Některé školy mají pravidla, že se AI používat nesmí, jiné jsou v tomhle ohledu liberálnější. Rozdíly jsou nepodstatné, protože stejně budou všechny nakonec muset používání AI připustit.
Je to ale problém? Možná menší, než se zdá.
Používání AI studenty samozřejmě klade vyšší nároky na učitele, kteří mají studentské práce hodnotit. Pokud dříve mohl učitel k nějakému hodnocení dospět více či méně na základě formálních kritérií (jazyková úroveň práce apod.) a na druhé straně studentovi stačilo odevzdat víceméně formálně dokonalou práci, nyní se bude hodnotit něco jiného: myšlenky a argumenty v práci předložené. Pro studenta i učitele to bude náročnější, ale to je vposledku pozitivní.
Pokud nástup AI přispěje k tomu, že studenti i učitelé se budou moci soustředit na to důležité, bude to jenom dobře. AI tak bude jen další z technologických vymožeností: po logaritmickém pravítku, kalkulačce či osobním počítači.
Hysterii kolem toho, jak buď AI promění úplně všechno, anebo naopak že se nedaří ji dostatečně rychle zasazovat do výuky, netřeba brát úplně vážně.
V dějinách se dosud nic takového nestalo – dokonce ani knihtisk, nejrevolučnější ze všech technologických vynálezů, neznamenal konec tradičního modelu, jenž vždy spočíval na interakci mezi učitelem a žákem. Ta je vždy osobní a žádná technologie ji nenahradí.
Katastrofální důsledky online výuky během covidu nebo neúspěch všech těch online univerzitních kurzů na dálku jsou toho nejlepším důkazem. O těch druhých se hodně mluvilo ještě před covidem: tzv. MOOC (Massive Online Open Courses) měly nahradit tradiční výuku. Vlastně to mělo být takové dálkové studium po internetu. Neuchytilo se.
Rychlý nástup AI a technologických novinek obecně ale ukazuje ještě úplně jinam, totiž na problém, jenž nezpochybnitelný je. Odtrženost univerzitní výuky od praxe. V některých oborech je to logicky patrnější než v jiných, nicméně s tímto problémem se v té či oné podobě budou muset vypořádat všechny. Budou se muset rychleji adaptovat na změny.
To se netýká jen institucí vyššího vzdělání, nýbrž i vzdělávacích koncepcí formulovaných ministerstvem. Mantrou se stalo slovo „kompetence“, nicméně právě kompetence nějak zvládat reálný svět se zdá být ohrožena.
K té adaptaci určitě dojde. Vždy k ní došlo, protože adaptace je jedinou podmínkou přežití. To ovšem mluvíme o pedagogické praxi, učebních osnovách a dalších příbuzných věcech.
Rapidní nástup nových technologií však může změnit i celý ekonomický systém fungování vysokých škol a praxe – a to konkrétně tím, že nakonec se část výzkumu realizovaného na vysokých školách přesune do firem. Zpět do firem, abychom byli přesní.
Toto tvrzení potřebuje obšírnější vysvětlení. Pětice ekonomů (Ashish Arora, Sharon Belenzon, Larisa C. Ciocaca, Lia Sheer a Hansen Zhang) loni publikovala zajímavou studii nazvanou „Dopad veřejně financované vědy na firemní výzkum a vývoj“ (k dispozici je zde).
Ta přichází s poměrně překvapivým – a nepochybně třaskavým – konstatováním, že obrovský rozmach univerzit v poslední době a stagnace nejvyspělejších zemí mají úzkou souvislost.
Její příčina spočívá dle autorů studie v tom, že firmy přestaly mohutně investovat do vývoje; vlastně se zcela zvrátil trend panující v druhé polovině dvacátého století. Zejména velké americké firmy (GE, IBM atd.) měly obrovská vývojová oddělení, do kterých masivně investovaly.
Investice do vlastních vývojových oddělení měla svůj důvod. Konkrétně velmi přísné antimonopolní zákony. Patenty bylo obtížné koupit, proto si firmy musely vyvíjet vlastní řešení. Tato kultura firemního vývoje stojícího mimo akademický sektor byla značně vyspělá: mimochodem se z ní rekrutovala řada nositelů Nobelovy ceny.
Podle autorů studie právě tento model vlastních vývojových center měl naprosto zásadní význam pro inovace. Zlom podle studie nepřišel nyní, ale před zhruba čtyřmi desítkami let: antimonopolní legislativa se zmírnila, zároveň došlo k rychlému rozvoji vysokého školství.
Tyto dva fenomény, tvrdí studie, působily spojenými silami. Vedení firem, vedeno logickou snahou minimalizovat náklady a maximalizovat zisk, se rozhodlo využívat vědění, které bylo „k dispozici“. Proč platit vlastní vývojové oddělení, když lze sáhnout po dostupných patentech vzniklých z veřejných rozpočtů?
To by samo o sobě nebyl úplně problém. Jak už to bývá, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Koncepty jako „open source“ nebo „open access“ mohou znít dobře na papíře, v praxi však nefungují.
Mezi firemním sektorem a univerzitami, naznačuje studie, se rozevřela propast. Studie rozhodně netvrdí, že tzv. primární výzkum by měl zmizet. Jen velmi opatrně naznačuje, že tenká hranice mezi primárním a aplikovaným výzkumem se setřela, univerzity si nastavily vlastní pravidla, podle nichž soutěží o to, která bude nejlepší.
Problém je, že tato pravidla nejsou příliš provázána se skutečným životem a výsledky nepřinášejí žádný ekonomický zisk.
Vzhledem k tomu, že ve vyspělém světě tato situace trvá od osmdesátých let, lze se domnívat, že prudké změny, které přinesl vývoj v technologickém sektoru, mohou být jedině prospěšné. Vytrhnou náš svět z letargie a pobídnou k hledání silných, zajímavých a inspirativních řešení.
